ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1179.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1179/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatelů: 1. Ing. V. Š. , 2. Mgr. M. K. , a 3. J. H. , zastoupených Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, 779 00 Olomouc, Na Střelnici 39, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 16 C 307/2011, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 173/95 (žalobců Ing. Vladimíra Šány, Mgr. Miroslavy Kurzové a Jany Horné, zastoupených Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, 779 00 Olomouc, Na Střelnici 39, proti žalované Obci Lutín , Lutín, Školní č. 203, zastoupené JUDr. Lubomírem Minaříkem, advokátem, 779 00 Olomouc, Třída Svobody č. 39, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané dne 15. 6. 1995 u Okresního soudu v Olomouci právní předchůdkyní žalobců M. Š., bylo rozhodnuto rozsudkem uvedeného soudu z 28. 3. 2011, č. j. 16 C 173/95-545. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců domáhajících se, aby žalované obci bylo uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. (zapsaných na listu vlastnictví č. 219 pro katastrální území L. u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště Olomouc), a to 81 pozemků (v žalobě uvedených a označených podle údajů z katastru nemovitostí) a domů na nich stojících (z toho dvou označených jako domy rodinné). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu těchto nákladů; ani státu nebylo přiznáno právo na náhradu jím placených nákladů tohoto řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 11. 10. 2011, sp. zn. 12 Co 307/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Olomouci z 28. 3. 2011, č. j. 16 C 173/95-545, potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalované obci na náhradu nákladů odvolacího řízení 11.520,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (§206 odst. 1 a §212 občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné. Odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění, která také správně zhodnotil a rozhodnutí soudu prvního stupně tedy spočívá na správném právním posouzení věci.
Odvolací soud poukazoval na to, že podle zjištění, učiněných v tomto řízení, předmětem řízení tu byly nemovitosti, které původně patřily ze tří ideálních osmin Ing. J. S., dále Ing. F. S., Ing. M. S. a M. G., každému z nich z jedné ideální osminy, a původní žalobkyni M. Š., a to z jedné ideální čtvrtiny. O vydání těchto nemovitostí, k jejich odnětí uvedeným původním vlastníkům došlo již 31. 10. 1941 opatřením Státní policie Brno, požádala M. Š. (která je i právní nástupkyní uvedených J., F. a M. S. a M. G.) žalovanou obec, jako povinnou osobu podle zákona č. 87/1991 Sb., dne 27. 12. 1994, a to s poukazem na to, že zákonem č. 116/1964 Sb. byl rozšířen okruh oprávněných osob uvedených v §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Odvolací soud u původní žalobkyně M. Š. zdůrazňoval, že byla stále státní občankou České republiky s trvalým pobytem na území ČR a tento trvalý pobyt měla po celou dobu, tedy již ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. k 1. 4. 1991), který stanovil pro občany České republiky s trvalým pobytem na území ČR prekluzívní lhůtu pro uplatnění nároku podle uvedeného zákona do 1. 10. 1991 (§5 odst. 2 zákona č. 87/1991.). V této souvislosti odvolací soud dovozoval, že právní předchůdkyně nynějších žalobců v této právní věci M. Š. však vyzvala žalovanou Obec Lutín, jako povinnou osobu k vydání věcí, teprve 27. 12. 1994, tedy po lhůtě stanovené zákonem č. 87/1991 Sb. Šlo tu tedy, uváděl odvolací soud, o prekluzí nároku oprávněné osoby, tj. o způsob zániku práva tam, kde to zákon stanoví. Pokud původní žalobkyně namítala, že výzvu k vydání věci učinila včas vzhledem k novelizaci zákona č. 87/1991 Sb. zákonem č. 116/1994 Sb., byl odvolací soud toho názoru, že rozšíření okruhu osob podle ustanovení §3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích o osoby, které byly v době nesvobody (v době nacistické okupace) postiženy z důvodu rasové perzekuce, a byla stanovena nová šesti měsíční lhůta k uplatnění restitučního nároku počíná dnem 1. 6. 1994, pak se tato novela nevztahuje na poměry právní předchůdkyně žalobců M. Š. Odvolací soud dovozoval, že „perzekuce, jež postihla M. Š. a celou její širší rodinu, nebyla rasovou perzekucí smyslu novely zákona č. 87/1991 Sb., provedené zákonem č. 116/1994 Sb., nýbrž pro její postoj k okupačnímu režimu, na nějž bylo reagováno uložením trestu zabavení majetku ve prospěch okupující tehdejší Velkoněmecké říše“. Byl tedy odvolací soud toho názoru, že pokud M. Š. vznikl nárok na vydání ¼ nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, bylo to podle §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (tj. k 1. 4. 1991) nikoliv na základě zákona č. 116/1994 Sb.; proto jí běžela prekluzívní lhůta k uplatnění restitučního nároku podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., která uplynula již 1. 10. 1991. Pokud tedy původní žalobkyně M. Š. výzvu k vydání nemovitých věcí adresovala žalované teprve 27. 12. 1994, stalo se tak po uplynutí zákonné prekluzívní lhůty a nárok jí zanikl v důsledku prekluze.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, zamítající žalobu žalobců, a to jako věcně správný ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu, včetně výroku o nákladech řízení.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 18. 11. 2011 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany dovolatelů bylo podáno u soudu prvního stepně dne 4. 1. 2012, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 11. 10. 2011 (sp. zn. 12 Co 307/2011 Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci) i rozsudek soudu prvního stupně z 28. 3. 2011 (č. j. 16 C 173/95-545 Okresního soudu v Olomouci) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé co do přípustnosti svého dovolání poukazovali na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) i odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé zdůrazňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě řeší zejména otázku výkladu pojmu rasové perzekuce, použitého v ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.), což je klíčovým pojmem při aplikaci uvedeného ustanovení. Výkladový závěr ohledně neexistence rasové perzekuce v daném případě nelze pokládat za správný výklad ze strany odvolacího soudu.
Dovolatelé nesouhlasí ani s řešením otázky prekluze restitučního nároku v daném případě; mají naopak za to, že prekluzi tu nelze na daný případ aplikovat; mají ostatně za to, že otázka vlastnictví nemovitostí, od konfiskace majetku za nacistické okupace až do převzetí těchto nemovitostí v poválečném období československým státem, nebyla v soudním řízení řádně dořešena včetně přesného časového určení pozbytí vlastnictví.
Závěr soudů obou stupňů o tom, že právní předchůdkyně žalobců M. Š., jejich matka, nebyla v době nacistické okupace za války vystavena rasové perzekuci ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) a že k pozbytí jejího majetku nedošlo z důvodu rasové perzekuce, nelze pokládat, podle názoru dovolatelů, za správný. Při výkladu použitého zákonného pojmu rasová perzekuce, bylo třeba vcházet ze širších souvislostí a z celkového znění zákona č. 87/1991 Sb., nikoli restriktivně a formalisticky, nýbrž velmi citlivě s ohledem na okolnosti konkrétního případu. Jestliže nález Ústavního soudu ČR, III. ÚS 107/04, uvádí, že rasová perzekuce byla páchána zejména formou holocasustu, je nesprávný takový výklad ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., že za rasovou perzekuci je třeba považovat pouze případy holocaustu bez uvědomění si významu tohoto zákonného pojmu užitého v restitučních případech i v judikatuře; tomuto pojmu „rasová diskriminace“ nelze přikládat úzký obsah, nýbrž tento pojem vyjadřuje zkráceně i perzekuci národní a politickou (srov. k tomu §1 odst. 1 odst. 1 dekretu č. 5/1945 Sb.). Nelze se ztotožnit s názorem soudů obou stupňů v daném případě, že právní předchůdkyně žalobců nebyla vystavena rasové perzekuci, s poukazem jen na to, že majetek rodiny S. byl zabaven opatřením Státní policie v Brně z 31. 10. 1941 pro „postoj k okupačnímu režimu“. Dovolatelé poukazovali i na konkrétní postih M. Š. a jejího manžela Ing. Š. a na důsledky tohoto postihu (zejména zdravotní), z nichž vyplývalo, že perzekuce restituentů M. Š. byla plně srovnatelná s perzekucí židů uvedené době. Podle názoru dovolatelů je zúžený výklad pojmu „rasová perzekuce“ a odlišování toto perzekuce od „jiných typů perzekuce“ velmi problematické, když „vůbec lze stěží určit, co je míněno pod pojmem rasa“; není možné, podle názoru dovolatelů, aby stejná perzekuce v jednom případě dostačovala a v jiném případě nikoli, jen podle toho k jaké rase soud postiženou osobu zařadí“.
Ve vyjádření žalované Obce Lutín k dovolání žalobců bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť rozhodnutí odvolacího soudu z 11. 10. 2011 je věcně i právně správné a není tu důvod, který by měl vést ke změně rozhodovací praxe“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č.116/1994 Sb.) a §5 odst. 2 téhož zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v §3 odst. 1 téhož zákona a která v den přechodu věci na stát podle §6 zákona č. 87/1991 Sb. měla na ni nárok podle dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody, nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášených za neplatné podle těchto zvláštních předpisů došlo z důvodu rasové perzekuce a tato majetková újma po 25. 2. 1948 nebyla uspokojena z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. k vydání věci vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do šesti měsíců; jinak její nárok zanikne. V zákoně č. 116/1994 Sb. byla stanovena oprávněným osobám, jež byly postiženy v majetkové sféře v době nesvobody z důvodu rasové perzekuce, nová šestiměsíční lhůta počínaje 1. 6. 1994.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 29. 11. 2001, II. ÚS 263/01 (uveřejněném pod č. 186 ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor, že „novela č. 116/1994 Sb. zákona o mimosoudních rehabilitacích ve článku I ve čtyřech bodech změnila či doplnila ustanovení tohoto restitučního zákona tak, že nově založila nároky fyzických osob, které dosud oprávněny nebyly; tyto osoby vymezila v nových ustanoveních §3 odst. 2 a 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích“.
V nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 16. 12. 2004, III. ÚS 107/1994 (uveřejněném pod č. 192 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo: „Restituční zákon č. 87/1991 Sb. omezil v §3 odst. 2 možnost přezkoumání převodů majetku odehrávajících se mimo rozhodné období toliko na nejextrémnější případy bezpráví, jestliže ke konfiskaci majetku došlo z důvodu rasové perzekuce. Ústavní soud ČR zastává názor, že pojem rasové perzekuce je třeba pro účely restitucí interpretovat tak, že zahrnuje pouze nejkřiklavější formy rasismu, páchané zejména formou holocaustu, nikoli však jiné formy perzekuce z důvodů národnostních. Extenzivní výklad pojmu rasové perzekuce není v souladu se smyslem restitučního zákonodárství a nemůže obstát“.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným uveřejněným závěrům Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by u dovolání dovolatelů byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nebylo tu možné shledat v rozhodnutí odvolacího soudu z 11. 10. 2011 (sp. zn. 12 Co 307/2011 Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, že by jím byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb.). Nešlo tu také o řešení právní otázky, která by byla konkrétně rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nebylo rovněž možné přisvědčit názoru dovolatelů, že se odvolací soud ve svém rozsudku z 11. 10. 2011 zabýval řešením právní otázky, která by dosud nebyla vůbec vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (šlo tu o případ řešený obdobně již uvedeným nálezem Ústavního soudu ČR, III. ÚS 107/04, který kromě zaujatého právní závěru jmenovitě uvedl i poukaz na odlišný právní závěr konkrétního rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo Ústavním soudem ČR označeno jako rozhodnutí s nesprávným právním závěrem).
Neshledal tedy dovolací soud u dovolání dovolatelů splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 pod. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalovanou obcí na vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu ustanovení §1509 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů žalované v řízení nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu zmíněného vyjádření žalované k dovolání žalobců, v němž bylo uvedeno v podstatě jen odkaz na to, co bylo ze strany žalované uplatněno již v řízení před soud obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. června 2012
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu