ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1236.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1236/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce P. M. , bytem v M., zastoupeného Mgr. Davidem Raifem, advokátem se sídlem v Jeseníku, Krameriova 503, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 50.595.674,52 Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 257/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2010, č. j. 30 Co 220/2010-252, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. února 2010, č. j. 17 C 257/2003-230, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 50.595.674,52 Kč.
Uplatněný nárok odůvodňoval žalobce tvrzením, že jde o škodu, jež mu byla způsobena rozhodnutími vydanými v řízení o konkursu, prohlášeném na majetek obchodní společnosti IKOV, s. r. o. (jíž je jediným společníkem). Odvolací soud – ve vztahu k tomu nároku, vyčíslenému částkou 49.745.674,50 Kč – dospěl k závěru, že k uplatnění práva na náhradu škody, jež měla vzniknout uvedené obchodní společnosti, není žalobce (aktivně) věcně legitimován, byť je jediným společníkem této obchodní společnosti, jež je ovšem samostatným právním subjektem, od žalobce odlišným. Stran nároku na zaplacení částky 850.000,- Kč shledal odvolací soud též nedostatek pasivní legitimace žalované, jde-li – podle tvrzení samotného žalobce – o neuspokojený mzdový nárok, jež má žalobce vůči úpadci, společnosti IKOV, s. r. o., a tuto pohledávku může přihlásit u konkursního soudu. Současně odvolací soud uzavírá, že nárok žalobce – kvalifikovaný jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (§5 písm. a/ zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů) – není dán již proto, že žádné z žalobcem označených rozhodnutí (vydaných v řízení o konkursu či v řízení trestním) nebylo pro (tvrzenou) nezákonnost změněno či zrušeno (§8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal, že v důsledku konkursu na společnost IKOV, s. r. o., došlo nejenom ke zmenšení majetku této společnosti, ale též k poklesu hodnoty podílu, který jako společník vlastní. Usuzoval proto, že věcnou legitimaci k uplatnění práva na náhradu škody nepostrádá, byť jde o škodu primárně způsobenou obchodní společnosti. Vadu řízení spatřoval zejména v tom, že mu soud pro řízení neustanovil zástupce z řad advokátů. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu hned na několika na sobě nezávislých důvodech, z nichž poukazuje se zejména na závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce k uplatnění práva a dále pak i na důvody spočívající v tom, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu (dle tvrzení žalobce způsobenou nezákonnými rozhodnutími) není naplněna vůbec základní podmínka stanovená §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., a to sice že pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno či změněno příslušným orgánem. Tento posléze uvedený závěr dovoláním zpochybněn není. Založil-li však odvolací soud rozhodnutí o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na více nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že některý z nich neobstojí, nemůže mít na správnost rozhodnutí vliv; to platí i tehdy, nemohl-li být některý z důvodů podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. Jestliže přezkum pouze jedné z vícero právních otázek výsledek sporu neovlivní (v poměrech dovolatele se řešení položené otázky neprojeví), je dovolání nepřípustné jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 17, ročník 1998, nebo usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48, ročník 2006).
Ovšem ani samotná otázka věcné legitimace účastníků nečiní z rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí po právní stránce zásadně významné (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Věcně legitimován je totiž ten, kdo je (podle hmotného práva) nositelem tvrzeného subjektivního práva (aktivní věcná legitimace) nebo tvrzené subjektivní povinnosti (pasivní věcná legitimace). Pro posouzení, zda je dána věcná legitimace, jsou rozhodné skutkové okolnosti, z nichž vyplývá hmotněprávní vztah účastníka k právu či k povinnosti, jež jsou předmětem řízení. K uplatnění práva na náhradu škody, jež měla vzniknout označené obchodní společnosti, žalobce věcně legitimován zřetelně není. Domáhá-li se (jménem svým) též náhrady škody, za kterou pokládá snížení hodnoty obchodního podílu, který mu patří, přehlíží ustanovení §7 zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda (odst. 1), popřípadě ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo (odst. 2). Takovou osobou žalobce není. (K otázce vymezení okruhu osob oprávněných požadovat od státu náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 216/07, odmítl).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 3. ledna 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu