ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1340.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1340/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce P. N. , bytem v B., zast. JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Koliště 55, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 42, o zaplacení 24.111.513,48 Kč s příslušenstvím , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 45/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. prosince 2011, č. j. 44 Co 52/2011-426, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2010, č. j. 34 C 45/2008-369, ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 22.437.651,32 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok II.); současně zastavil řízení o odvolání žalobce proti výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.) a ve výrocích VI. a VII. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok III.).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že usneseními Národní protidrogové centrály služby kriminální policie ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. NPC 1/2002, a ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. NPC 1/2002, bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „tr. zák.“) a účastenství na trestném činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. V průběhu trestního stíhání byly žalobci coby směnečnému věřiteli, jenž od 27. 11. 2003 do 9. 2. 2005 vykonával vazbu, orgány policie dne 27. 11. 2003 odňaty dvě směnky vlastní. Prvá vystavená dne 16. 7. 2001 M. Č. znějící na 17.000.000,- Kč splatná 31. 12. 2001 a druhá vystavená dne 31. 12. 2002 P. J. znějící na 50.000,- Euro splatná 31. 1. 2003. Žalobce byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 3 T 13/2004, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. 11 To 77/2006, následně obžaloby pro stíhané skutky pravomocně zproštěn, neboť v prvém případě nebylo prokázáno, že se stíhaný skutek stal, a ve druhém případě nebylo prokázáno, že by jej spáchal žalobce. Ačkoliv žalobcův obhájce podáními ze dne 26. 4. 2004 a 30. 12. 2004 vyzýval policejní orgány k vrácení odňatých směnek, jež se pro trestní stíhání ukázaly být nepotřebnými, byla prvá směnka vrácena až 17. 5. 2005 a druhá směnka teprve 6. 11. 2006. Dne 14. 3. 2007 žalobce u Ministerstva spravedlnosti uplatnil mimo jiné nárok na náhradu škody ve výši 22.437.651,32 Kč spočívající v ušlém zisku odpovídajícím hodnotě předmětných směnek a z nich plynoucích dalších směnečných nároků, tvrdíc, že tyto nároky nemohl uplatnit u soudu návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu, neboť mu směnky byly policejními orgány vráceny až po uplynutí promlčecí doby (§70 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „směnečný a šekový zákon“). Ministerstvo spravedlnosti nároku žalobce nevyhovělo. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že se orgány činné v trestním řízení v posuzovaném případě dopustily nesprávného úředního postupu, neboť předmětné směnky, které nepotřebovaly pro trestní stíhání, žalobci neprodleně nevrátily (§80 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním /trestní řád/, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „tr. řád“). Současně ovšem, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1869/2006, uzavřel, že mezi škodou spočívající v ušlém zisku ze směnek, jež byly žalobci vráceny po uplynutí promlčecí doby, a nesprávným úředním postupem policejních orgánů není dána příčinná souvislost. Žalobce totiž bez ohledu na to, zda mu originály směnek byly vráceny či nikoliv, mohl svá směnečná práva do uplynutí promlčecí doby uplatnit žalobou u soudu, který by si prvopisy směnek nechal předložit k důkazu příslušnými policejními orgány. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že žalovaná za škodu ve výši 22.437.651,32 Kč odpovídající nárokům z předmětných směnek neodpovídá.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Brojil proti výroku II., jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby v části o zaplacení 22.437.651,32 Kč se specifikovanými úroky z prodlení. Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen - „o. s. ř.“). Co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí o věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal, že nebýt nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení, škoda by nevznikla. Uváděl, že mu v době probíhajícího trestního řízení závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1869/2006, nemohly být známy. Vylíčil, že v případě návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu má směnečný věřitel výhodnější procesní postavení oproti situaci, kdy práva ze směnky uplatňuje ve sporném soudním řízení. Vytýkal soudům nižšího stupně, že se uvedenými skutečnostmi v odůvodnění svých rozsudků nezabývaly. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelem zpochybňovaném závěru, že mezi škodou spočívající v ušlém zisku ze směnek, jež byly vráceny po uplynutí promlčecí doby, a nesprávným úředním postupem policejních orgánů není dána příčinná souvislost.
Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§1 odst. 1, §2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, dále jen – „zák. č. 82/1998 Sb.“), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5). O odškodnitelnou majetkovou újmu se přitom jedná, jestliže nesprávný úřední postup měl dopad do majetkové sféry poškozeného, tedy jestliže nebýt tohoto postupu, nedošlo by k majetkové újmě. Nezbytným předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu je pak příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (nesprávný úřední postup), a vznikem škody, tedy je-li nesprávný úřední postup se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1802/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 27, pod č. C 2178). Přitom obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Otázkou příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem policejního orgánu, jenž směnečnému věřiteli opomněl vrátit originál směnky odňaté pro účely trestního řízení, a škodou spočívající v ušlém zisku ze směnky vrácené po uplynutí promlčecí doby se pak Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1869/2006, ve kterém dospěl k závěru, že vrácení směnky není podmínkou zahájení směnečného řízení, neboť nemožnost předložit prvopis směnky má za následek pouze to, že soud místo vydání směnečného platebního rozkazu nařídí ve věci jednání (§175 odst. 1 o. s. ř.), ke kterému si originál směnky k provedení důkazu vyžádá od orgánu, který jej má v držení (srov. též usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 1994, sp. zn. 5 Cmo 74/94, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, č. seš. 6, roč. 1995). Příčinná souvislost mezi prodlením policejního orgánu s vrácením prvopisu směnky a škodou vzniklou v důsledku promlčení směnečných práv tudíž dána není.
Uvedené závěry se uplatní i v posuzovaném případě. Jestliže se žalobce hodlal domáhat svých práv z předmětných směnek, měl je vůči dlužníkům uplatnit v promlčecí době u soudu bez ohledu na to, zda prvopisy směnek měl ve svém držení nebo zda byly zajištěny pro účely trestního řízení. Uplynula-li tedy promlčecí doba, ve které měla být směnečná práva uplatněna u soudu, aniž žalobce zahájil soudní řízení, je příčinou vzniku škody spočívající v nevymahatelnosti práv vyplývajících ze směnek liknavost žalobce s jejich soudním uplatněním a nikoliv nesprávný úřední postup policejních orgánů. Na uvedeném závěru nemění ničeho ani okolnost, že si žalobce nebyl vědom toho, že práva ze směnky lze u soudu uplatnit i tehdy, není-li prvopis směnky v držení věřitele. I v takovém případě se totiž uplatní právní zásada, „neznalost zákona neomlouvá“. Za situace, kdy žalobce práva ze směnky v promlčecí době u soudu neuplatnil, pak nelze příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem policejních orgánů a vzniklou škodou vyvozovat ani z okolnosti, že by v případě předložení prvopisů směnek mohlo být žalobcovo procesní postavení v soudním řízení výhodnější oproti situaci, kdy by prvopisy k dispozici neměl.
Dovolatelem označená otázka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem policejního orgánu a škodou spočívající v ušlém zisku ze směnek vrácených žalobci po uplynutí promlčecí doby byla tedy odvolacím soudem vyřešena v souladu s ustálenou judikaturou, od níž se není důvodu odchylovat ani v posuzovaném případě.
Vytýká-li dovolatel, že soudy nižšího stupně řádně neodůvodnily své rozsudky, je předně třeba podotknout, že prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze, ledaže by zásadní právní významnost rozsudku odvolacího soudu vyplývala ze způsobu, jakým odvolací soud aplikoval normy procesního práva. O takový případ však v projednávané věci nejde. Z odůvodnění rozsudků nižšího stupně ostatně vyplývá, jaký učinily závěr o skutkovém stavu i jak věc posoudily po stránce právní. Rozhodnutí jsou tudíž odůvodněna řádně.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů vzniklých účastníkům v dovolacím řízení bude rozhodnuto až v rozhodnutí, jímž se řízení bude končit.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. července 2012
Mgr. Petr Kraus, v. r.
předseda senátu