ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1422.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1422/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. J., a b) V. J., zastoupených JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem v Ústí nad Labem, Masarykova 43, za vedlejší účasti na straně žalující: Ing. R. A., proti žalovanému P. R. , zastoupenému JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem v Ústí nad Labem, Klíšská 18, o zaplacení 360.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 374/93, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 2010, č. j. 14 Co 319/2010-179, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem shora označeným byl ve výroku I. (bod a/) potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2009, č. j. 11 C 374/93-138, a to mimo jiné ve výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba ohledně úroku z prodlení z částky 360.000,- Kč ve výši 3 % p. a. od 23. 4. 1993 do 15. 7. 1994 a též co do úroku z prodlení ve výši 17 % p. a. od 16. 7. 1994 do 6. 3. 2007. Soud prvního stupně žalobě vyhověl potud, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům 360.000,- Kč s ročním úrokem z prodlení z této částky od 7. 3. 2007 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci jeho rozhodnutí. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně (měnící část výroku I. – bod b/) a o nákladech odvolacího řízení (výrok II.) tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
Předmětem řízení byla žaloba o zaplacení částky 360.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení z neplatného právního úkonu. V řízení bylo zjištěno, že žalobci s žalovaným uzavřeli dne 17. 8. 1992 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl osobní automobil zn. Opel Vectra; za ten pak žalovanému uhradili kupní cenu ve výši 360.000,- Kč. Následně žalobci vozidlo prodali obchodní společnosti OLFIN – Teplice s. r. o. za kupní cenu 390.000,- Kč, která na nich také byla ze strany této právnické osoby (a posléze jejího právního nástupce Ing. R. A. – nynějšího vedlejšího účastníka na straně žalující) vymáhána v řízení vedeném u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 11 C 390/94. Důvodem pro uplatnění těchto nároků byla skutečnost, že zmíněný automobil byl předmětem majetkové trestné činnosti a žalovaný se tedy nestal jeho vlastníkem. Předmětná kupní smlouva ze dne 17. 8. 1992 (jakož i následná ujednání) byla z řečeného důvodu shledána absolutně neplatnou.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že na straně žalovaného došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení z absolutně neplatného právního úkonu (§451 odst. 1, 2 obč. zák.); žalovanému byla proto uložena povinnost tento majetkový prospěch vydat – vrátit žalobcům jimi vyplacenou kupní cenu vozidla ve výši 360.000,- Kč. Ohledně uplatněného nároku na přiznání příslušenství ve formě úroků z prodlení z této částky pak nižší instance uzavřely, že jej lze důvodně požadovat pouze za období od 7. 3. 2007 do zaplacení, poněvadž až dne 6. 3. 2007 se žalovaný ze spisu Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 11 C 390/94 prokazatelně dozvěděl o právních vadách uzavřené kupní smlouvy, jež způsobily její neplatnost. Výkon práva spočívající ve využití zákonného institutu prodlení se splněním dluhu za období do tohoto data by tedy byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu – do části potvrzujícího výroku I. o nepřiznání úroků z prodlení před 7. 3. 2007 a proti jeho nákladovým výrokům – podali žalobci dovolání. Dovodili přípustnost dovolání předně pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé; přípustnost proti měnící části výroku I. tohoto rozsudku, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, pak odůvodnili ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jako důvod dovolání označili nesprávné právní posouzení věci. V rámci vylíčení dovolacího důvodu tvrdili, že nižší instance dospěly k nesprávnému závěru, jestliže žalobcům nepřiznaly úrok z prodlení z předmětné částky 360.000,- Kč od 23. 4. 1993 do 6. 3. 2007. Rozhodující pro počátek prodlení žalovaného bylo podle názoru žalobců to, kdy byl žalovaný vyzván k zaplacení, resp. k vrácení kupní ceny. Subjektivní vědomost o skutečnosti způsobující neplatnost kupní smlouvy získal žalovaný již tehdy, dozvěděl-li se, že předmětný automobil byl vydán pro potřeby trestního řízení (ze zprávy Bavorské hraniční policie plyne, že vozidlo bylo zadrženo dne 9. 2. 1993). Žalovaný se měl sám přesvědčit o existenci vlastnického práva k předmětu koupě, nese proto odpovědnost za neplatnost uzavřené smlouvy. Výkon práva ze strany žalobců tak není v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelé proto žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Trval na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (v části též podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K námitce dovolatelů ohledně neexistence rozporu uplatněné výše úroků z prodlení s dobrými mravy je v první řadě nutno připomenout, že otázce rozporu s dobrými mravy nelze zpravidla přiznat zásadní právní význam, neboť její posouzení se odvíjí od jedinečných okolností každého případu. Přezkum této otázky tak postrádá potřebný judikatorní přesah pro shledání zásadního právního významu napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, dále usnesení téhož soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2860/2009, aj.).
Dovolací soud kromě toho zdůrazňuje, že ačkoli využití institutu úroku z prodlení nelze v zásadě považovat za výkon práva, který by byl v rozporu s dobrými mravy, uvedené neplatí bezvýjimečně. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, nebo rozsudek ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1298/2008, a další) konstatoval, že při posouzení rozporu výkonu práva – spočívajícího v požadavku na úhradu úroků z prodlení – s dobrými mravy je třeba dbát především jeho účelu, kterým je zejména zajištění pohledávky poskytnutím ochrany věřiteli působením hrozbou zvyšujícího se dluhu na dlužníka a sankcionování dlužníka za porušení povinnosti splnit dluh řádně a včas. Odepřít ochranu práva věřitele je pak možné pouze tehdy, pokud by nárok na úrok z prodlení tato hlediska přehlížel, především jestliže by nevycházel ze smyslu institutu prodlení.
Z řízení vyplynulo, že žalobci navrhované rozhodnutí o přiznání úroků z prodlení za období do 6. 3. 2007 by rozpor s dobrými mravy vykazovalo. Z obsahu spisu je patrno, že žalovaný byl ochoten svůj závazek vzniklý z bezdůvodného obohacení (vrácení kupní ceny vozidla ve výši 360.000,- Kč) vůči žalobcům splnit. Pro tento účel ovšem požadoval, aby bylo s patřičnou jistotou prokázáno, že předmětný automobil byl odcizen a že se tedy žalovaný v minulosti nestal po právu jeho vlastníkem. Až dne 6. 3. 2007, kdy byl žalovaný obeznámen s výsledkem řízení vedeného proti žalobcům u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 11 C 390/94 (do jehož pravomocného skončení bylo řízení u soudu prvního stupně přerušeno), se prokazatelně dozvěděl o právních vadách vedoucích k absolutní neplatnosti uzavřené kupní smlouvy. Nutno je rovněž přikládat zřetel k tomu, že žalobci v označeném řízení oprávněnost pohledávky obchodní společnosti OLFIN – Teplice s. r. o. a posléze jejího právního nástupce Ing. Roberta Antoše sami sporovali a předmětnou částku nynějšímu vedlejšímu účastníku (bez současné platby úroků z prodlení) uhradili až dne 6. 6. 2006, což navíc žalovanému nijak nedoložili. Teprve po možnosti nahlédnout dne 6. 3. 2007 prostřednictvím svého právního zástupce do spisu Okresního soudu v Teplicích (sp. zn. 11 C 390/94) mohl žalovaný nabýt prokazatelně odůvodněnou vědomost o tom, že je smlouva uzavřená mezi ním a žalobci dne 17. 8. 1992 absolutně neplatná. Přiznání úroků z prodlení do tohoto data by tedy odporovalo dobrým mravům ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Zbývá dodat, že pokud dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze samostatně přezkoumávat tu jeho část, která směřuje do výroku či výroků odvolacího soudu o nákladech řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000) – zde se nejedná o „věc samu“.
Ze shora vyslovených důvodů proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobců pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.
Žalobci nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalovaným na vyjádření k dovolání použil dovolací soud ve smyslu §243b odst. 5 a §224 odst. 1 o. s. ř. ustanovení §150 téhož předpisu o možnosti nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku, a to vzhledem k povaze projednávané právní věci a s ohledem na obsah tohoto vyjádření, z převažující části rekapitulujícího procesní vyjádření žalovaného učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. března 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu