ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1430.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1430/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně L. K., bytem v Ú., proti žalovaným 1) Továrna, spol. s r. o., IČ: 48269611, se sídlem v Liberci V, nám. Českých Bratří 26/13, zast. JUDr. Martinem Kohlerem, advokátem se sídlem v Liberci, 1. máje 535/50, 2) DOMESTICUM s. r. o., IČ: 27270157, se sídlem v Liberci V, nám. Českých Bratří 26/13, zast. JUDr. Soňou Průšovou, advokátkou se sídlem v Liberci, 1. máje 97, o zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 15/2010, o dovolání 1. žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 73 Co 229/2011-176, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 1. 2011, č. j. 18 C 15/2010-118, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. 2. 2011, č. j. 18 C 15/2010-129, v části výroku I., jíž bylo žalovaným uloženo, aby každá zaplatila žalobkyni 75.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.). Výrokem II. odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo žalobkyni přisouzeno právo na zaplacení úroku z prodlení vůči první žalované též za den 17. 2. 2009 a vůči druhé žalované též za dobu od 17. 2. 2009 do 30. 5. 2010, a v uvedeném rozsahu žalobu zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy nižšího stupně vyšly ze zjištění, že dne 6. 7. 2008 žalobkyně coby zájemce o koupi, první žalovaná (v zastoupení druhé žalované) jakožto investor a druhá žalovaná coby výhradní prodejce uzavřely písemně „smlouvu o rezervaci“, na jejímž základě se druhá žalovaná zavázala rezervovat žalobkyni dosud nevybudovaný byt „3+1+zahrada označení: A1-1 (bytový dům) 1-1 (bytová jednotka) umístěný na parcele: 169, 204/1, 206/1, 207/1, vše v katastrálním území D. H. zakreslený v předběžném plánku tvořícím přílohu smlouvy“ a po právní moci příslušného stavebního povolení ji vyzvat k uzavření budoucí kupní smlouvy nebo smlouvy o dílo. Účinnost rezervační smlouvy byla sjednána na dobu jednoho roku od jejího uzavření. Žalobkyně složila k rukám druhé žalované „rezervační poplatek“ ve výši 75.000,- Kč. Pro případ, že by za dobu účinnosti smlouvy byla uzavřena budoucí kupní smlouva nebo smlouva o dílo, měl tento poplatek sloužit první žalované jako záloha ceny. V případě, že by žalobkyně za účinnosti smlouvy po právní moci stavebního povolení neuzavřela ve lhůtě do 31. 10. 2008 budoucí kupní smlouvu nebo smlouvu o dílo, měl smluvní vztah zaniknout a žalobkyně měla pozbýt právo na vrácení rezervačního poplatku. Dalších 75.000,- Kč žalobkyně zaplatila druhé žalované jako „odstupné pro původního klienta“. Dne 29. 9. 2008 byla žalobkyně vyzvána k uzavření smlouvy o budoucí smlouvě kupní. Dne 31. 10. 2008 jí byl předán návrh této smlouvy, který však postrádal vymezení podstatných náležitostí (např. kupní ceny). Poté, co při jednáních s první žalovanou nebyl nalezen konsensus ohledně obsahu uvažované smlouvy o budoucí smlouvě kupní, žalobkyně od rezervační smlouvy dne 6. 3. 2009 odstoupila. Zatímco soud prvního stupně posoudil sjednanou rezervační smlouvu jako platnou a povinnost první žalované vrátit žalobkyni složený rezervační poplatek ve výši 75.000,- Kč odůvodnil tím, že žalobkyně od rezervační smlouvy platně odstoupila, odvolací soud dospěl k závěru, že sjednaná rezervační smlouva, kterou právně kvalifikoval jako smlouvu nepojmenovanou (§51 občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „obč. zák.“), je neplatná pro neurčitost (§37 odst. 1 obč. zák.). Dovodil totiž, že ze smluvního ujednání není zřejmé, zda návrh na uzavření kupní smlouvy či smlouvy o dílo měly učinit žalované nebo žalobkyně ani zda mělo jít o kupní smlouvu, jak napovídá text smluvního ujednání, či o smlouvu o budoucí kupní smlouvě, jejíž uzavření žalované žalobkyni navrhovaly. Jelikož je rezervační smlouva neurčitou v té části, na kterou navazují povinnosti žalobkyně, v případě jejichž porušení jí mělo být odňato právo na vrácení rezervačního poplatku, nelze dle závěrů odvolacího soudu neplatnou část smlouvy oddělit od jejího ostatního obsahu. Neplatností je tudíž postižena smlouva celá (§41 obč. zák.). Odvolací soud proto uzavřel, že první žalovaná coby účastnice neplatné smlouvy, v jejíž prospěch byl rezervační poplatek složen (měl sloužit jako záloha ceny), je povinna žalobkyni plnění přijaté na základě této smlouvy vrátit (§457 obč. zák.). Žalobě tudíž ve vztahu k první žalované vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání první žalovaná. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen - „o. s. ř.“). Co do důvodů měla za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala, že rezervační smlouva byla sjednána platně, když výkladem projevu vůle jednajících stran lze dospět k závěru, že předmětem závazku žalobkyně bylo uzavřít smlouvu o budoucí smlouvě kupní. V době, kdy předmět koupě ještě neexistoval (teprve bylo vydáno stavební povolení k jeho výstavbě), kupní smlouva ostatně ani být uzavřena nemohla. Dovolatelka, odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3826/2009, odvolacímu soudu rovněž vytýkala, že ji přes odlišné právní posouzení věci neposkytl poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3, věty prvé, o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelkou zpochybňovaném právním závěru, že rezervační smlouva, právně kvalifikovaná jako smlouva inominátní (§51 obč. zák.), je neplatná pro neurčitost, když z jejího znění nelze ani výkladem dovodit přesný obsah povinností žalobkyně, jejichž porušení mělo být sankcionováno propadnutím složeného rezervačního poplatku ve výši 75.000,- Kč.
Právní úkon je neurčitý, a tedy neplatný, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, ale jednoznačný – a tím určitý – není jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2 a 3 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/98, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005).
V projednávané věci účastnice řízení sjednaly nepojmenovanou (inominátní) smlouvu podle §51 obč. zák., kterou se žalované zavázaly rezervovat pro žalobkyni byt, jehož výstavbu zamýšlely, a žalobkyně se zavázala, že do 31. 10. 2008 ohledně tohoto bytu uzavře budoucí kupní smlouvu nebo smlouvu o dílo. Pro případ porušení uvedeného závazku, jí mělo zaniknout právo na vrácení složeného rezervačního poplatku ve výši 75.000,- Kč. Citované ujednání je třeba posuzovat jako ujednání o smluvní pokutě podle §544 obč. zák., neboť jde o majetkovou sankci pro případ nesplnění určité povinnosti, určitého závazku (k tomu srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 744/2006). Předpokladem platnosti ujednání o smluvní pokutě je platné sjednání závazku, jehož splnění má být smluvní pokutou zajištěno. Ze sjednané rezervační smlouvy ovšem povinnost žalobkyně uzavřít konkrétně vymezenou smlouvu nevyplývá. Z obsahu rezervační smlouvy není zřejmé, zda má být uzavřena smlouva kupní či smlouva o dílo, event. zda se bude jednat o smlouvu o smlouvě budoucí. Rezervační smlouvou pak nejsou vymezeny ani podstatné náležitosti zamýšlené smlouvy (konkrétně vymezený předmět či cena). Pro nedostatek konkrétního ujednání o kupní ceně a předmětu koupě přitom nemohl být určitým způsobem sjednán ani závazek žalobkyně uzavřít se stranou žalovanou ve lhůtě do 31. 10. 2008 smlouvu o budoucí smlouvě kupní (jak obsah rezervační smlouvy vykládá dovolatelka). Není-li tedy závazek žalobkyně plynoucí z rezervační smlouvy přesně a určitě vymezen, přičemž neurčitost ujednání nelze se zřetelem na shora popsané nedostatky překlenout ani za použití výkladových pravidel podle §35 odst. 2 a 3 obč. zák., je dotčená smlouva, včetně ujednání o smluvní pokutě, pro neurčitost neplatná (§37 odst. 1 obč. zák.).
Vytýká-li dovolatelka, že ji odvolací soud nepoučil podle §118a odst. 2 o. s. ř. o tom, že věc lze po právní stránce posoudit jinak, než jak byla kvalifikována soudem prvního stupně, je předně třeba podotknout, že prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) na přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze, ledaže by zásadní právní významnost rozsudku odvolacího soudu vyplývala ze způsobu, jakým odvolací soud aplikoval normy procesního práva. O takový případ však v projednávané věci nejde. Řízení vytýkanou vadou ostatně zatíženo ani není.
Postup podle §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. Postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy k objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). Smyslem uvedeného ustanovení je totiž vyloučit případ, kdy účastník v soudním řízení neuspěje pro neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene, aniž by byl poučen, že takové břemeno má a o čem. Stejným způsobem vykládá poučovací povinnost podle §118a odst. 2 o. s. ř. i dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3826/2009, ze kterého rovněž vyplývá, že uvedené poučení je namístě pouze v případě, kdy z hlediska zamýšlené jiné právní kvalifikace věci je třeba vylíčit nové právně významné skutečnosti a označit k jejich prokázání důkazy.
V posuzovaném případě zjištěný skutkový stav věci (obsah smluvních ujednání účastníků řízení) umožňoval odvolacímu soudu právně kvalifikovat uzavřenou nepojmenovanou smlouvu (§51 obč. zák.) jako neplatnou pro neurčitost (§37 odst. 1 obč. zák.) a nárok žalobkyně na vrácení rezervačního poplatku složeného podle této smlouvy jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním na základě neplatného právního úkonu (§451 odst. 2 obč. zák.), aniž by z hlediska aplikovaných právních norem bylo třeba doplňovat skutková tvrzení či označovat nové důkazy. K poučení dovolatelky podle §118a odst. 2 o. s. ř. tudíž nebylo třeba přistupovat. Odsuzující rozsudek odvolacího soudu totiž není založen na závěrech o tom, že by dovolatelka neunesla břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno ohledně určité právně významné skutkové okolnosti, ale na právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci.
Jelikož právní otázky předestřené dovolatelkou byly odvolacím soudem řešeny v souladu s ustálenou judikaturou, od níž se není důvodu odchylovat ani v posuzovaném případě, dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. je první žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Jelikož žalobkyni v tomto stádiu řízení náklady nevznikly, nepřiznal Nejvyšší soud právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádné z účastnic.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. července 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu