ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1494.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1494/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně D. K. , zastoupené Mgr. Alicjou Adamusovou Rzymanovou, advokátkou se sídlem v Karviné -Mizerově, Kirovova 1430/11, proti žalovanému B. P. , ve věci nejasného podání, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 26 Nc 227/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. června 2010, č. j. 42 Co 175/2010-25, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 17. 3. 2010, č. j. 26 Nc 227/2009-10, odmítl podání žalobkyně ze dne 21. 12. 2009, doručené tamnímu soudu téhož dne, a označené jako „věc: oznamovací povinnost na katastrálním úřadu....“ (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Jelikož z návrhu žalobkyně nebylo zřejmé, čeho se žalobkyně domáhá, tj. jak má soud ve věci rozhodnout, a tento nedostatek nebyl ani ve stanovené lhůtě k výzvě soudu odstraněn, protože ani z následně zaslaného podání žalobkyně uvádějícího, že se domáhá „právního ověření majetku č. p. 743 R. – vlastnická práva...“, nevyplynulo, zda zpochybňuje vlastnické právo žalovaného či se po něm žalobkyně domáhá jakéhokoliv plnění, soud její žalobu podle §43 odst. 2 o. s. ř. odmítl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené usnesení Krajský soud v Ostravě, jenž je usnesením ze dne 24. 6. 2010, č. j. 42 Co 175/2010-25, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně zcela správně odmítl podání, které dle svého obsahu mělo být návrhem na zahájení řízení. Vady podání žalobkyně neodstranila ani v odvolacím řízení, neboť podání i nadále postrádá řádný žalobní petit a ani z obsahu podání nelze zjistit, co má být předmětem řízení a jak má soud rozhodnout, pročež odvolacímu soudu nezbylo než odmítavé usnesení soudu prvního stupně potvrdit.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. a důvodnost z nesprávného právního posouzení dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. i z vady řízení ohrožující správnost rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dle dovolatelky postrádala výzva soudu k odstranění případných nedostatků podání poučení o tom, v čem vytýkané nedostatky spočívají a jakým způsobem mají být odstraněny. Dovolatelka nebyla poučena o tom, že se žalobou má domáhat pouze jediné konkrétní věci – tedy buď splnění povinnosti nebo určení, zda tu je či není určitý právní vztah nebo právo. Obecnost výzvy k odstranění nedostatků ji činila pro laika nesrozumitelnou. Odvolací soud nezohlednil, že žalobkyně se snažila výzvě soudu vyhovět vylíčením veškerých rozhodných skutečností. Neodstraní-li účastník, jež není zastoupen právně kvalifikovanou osobou, ani napodruhé vady podaného návrhu, ač se zjevně snaží výzvě soudu vyhovět, nebrání soudu nic v tom, aby jej další výzvou vedl k odstranění nedostatků. Petit žaloby přitom mohl být upřesňován až v průběhu dalšího řízení v závislosti na konkrétních skutkových zjištění. Na podporu svých tvrzení odkázala dovolatelka na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2375, dle nějž požadavek §79 odst. 1 o. s. ř., aby z žaloby bylo patrné, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Z návrhu bylo přitom zřejmé, čeho se žalobkyně domáhá. Soudy nevzaly v potaz, že žaloba nemusí obsahovat veškerá skutková tvrzení, z nichž soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby soud věděl, co má projednat a o čem má rozhodnout. Dovolatelka se svými podáními snažila dostát požadavkům právní teorie i praxe na takové vylíčení rozhodujících skutečností, jež by umožňovalo dostatečnou individualizaci jejího nároku (zde dovolatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96), aniž by bylo její povinností uvádět i právní charakteristiku skutku. Neuvedení veškerých skutečností významných dle hmotného práva není rovněž vadou žaloby bránící pokračování v řízení, jestliže je v ní obsaženo takové vylíčení rozhodujících skutečností, jež vymezuje předmět řízení po skutkové stránce (k tomuto dovolatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). Vylíčení rozhodujících skutečností může být učiněno i odkazem na listinu připojenou k žalobě, jak již dříve uvedl Nejvyšší soud v dovolatelkou odkazovaných rozhodnutích. Žalobkyně přitom ke svým podáním připojila veškeré dostupné listiny, na něž ve svých podáních odkázala. Tyto argumenty vedly dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc jim vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Vzhledem k tomu, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla žaloba odmítnuta, je možné v souladu s ustanovením §239 odst. 3 o. s. ř. dovodit přípustnost dovolání.
Dovolání však nelze považovat za podané důvodně. Třebaže je možné v dovolání vyslovená tvrzení v obecné rovině považovat za správná, nelze je vztáhnout na projednávanou věc. Je třeba zdůraznit, že rozhodnutí soudů nižších stupňů o odmítnutí podání žalobkyně byla učiněna především s ohledem na absentující vymezení předmětu řízení a způsobu, jak má soud rozhodnout. Ačkoliv dovolatelka v podání a jeho doplnění, jakož i v připojených listinách, vylíčila skutečnosti, jež považovala za rozhodující, nedala svým návrhem soudu jasný pokyn, jakým způsobem mají být soudem zhodnoceny, tedy jakého výroku soudu se vlastně domáhá. Z dispoziční zásady uplatňované v občanském soudním řízení a rovněž z dikce ustanovení §153 o. s. ř. vyplývá vázanost soudu žalobním návrhem (nejde-li o některou z výjimek vypočtených v §153 odst. 2 o. s. ř.). Aby soud dostál své povinnosti nepřekročit návrh účastníka a nepřisoudit něco jiného nebo více, než čeho se účastník domáhá, musí mu být zřejmé, čeho se účastník skutečně domáhá. Není sice povinností žalobce učinit soudu návrh na znění výroku rozsudku, nicméně jeho žalobní návrh musí obsahovat dostatečné určité, přesné a srozumitelné vymezení práv a povinností, jejichž splnění či určení se domáhá, aby nebylo pochyb o tom, jaká povinnost má být žalovanému rozhodnutím soudu uložena (jde-li o žalobu dle §80 písm. b/ o. s. ř.) či jakým způsobem má být určen právní vztah, právo nebo právní skutečnost (jde-li o žalobu dle §80 písm. c/ o. s. ř.). V tomto směru lze plně odkázat na obdobné závěry již dříve vyslovené Nejvyšším soudem např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4328/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2375, sešit 28/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1108/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4649/2008. Nedostatky v žalobním návrhu přitom nemohou být vykompenzovány vylíčením množství detailů týkajících se dle žalobkyně rozhodných skutkových okolností, neboť již z logiky věci je zřejmé, že výčet náležitostí žaloby ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř. je třeba chápat jako kumulativní a absence jedné z nich nemůže být nahrazena obšírným splněním jiné. Formulovala-li dovolatelka svůj návrh i po výzvě soudu především jako „ověření majetku“, přičemž ani z textu jejího podání nevyplynulo, jak by tedy soud měl rozhodnout, pak nelze než souhlasit se soudy nižších stupňů, že podání žalobkyně vykazovalo takové vady, pro něž nebylo možné v řízení pokračovat a bylo zcela na místě návrh žalobkyně odmítnout.
Za případné nelze pokládat ani výtky týkající se nedostatků výzvy, jíž soud žalobkyni vyzval k odstranění nedostatků jejího podání. Opět je možné souhlasit s dovolatelkou, že výzva k odstranění nedostatků podání by neměla být formulována příliš obecně a účastník by měl být poučen o tom, v čem spočívají nedostatky podání a jak má konkrétně podání opravit a doplnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 295/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 36, svazek 6/1999). Ovšem i tato povinnost soudu musí být plněna s ohledem na zásadu rovnosti účastníků tak, aby se soud nestal právním rádcem jednoho z nich tím, že by mu v podstatě napovídal, čeho se má po druhém účastníku domáhat. Poučil-li soud v tomto případě žalobkyni, že je zapotřebí specifikovat návrh, který svým podáním uplatňuje, a uvést, čeho se domáhá, tj. jak má o jejím návrhu rozhodnout, a že její návrh musí být přesný, určitý, srozumitelný a způsobilý k převzetí do výroku rozhodnutí s tím, že v odůvodnění výzvy bylo žalobkyni výslovně sděleno, že není zřejmé, zda se žalobkyně domáhá po žalovaném určitého plnění, tj. aby mu soud uložil splnění určité povinnosti, anebo určení, zda tu je či není určitý právní vztah nebo právo (např. vlastnické právo k určité věci), pak takto formulovanou výzvu lze jen stěží považovat za příliš lakonickou co do vymezení nedostatků podání a způsobu, jímž mají být odstraněny.
Vyslovila-li dovolatelka dále domněnku, že měla být vyzvána k odstranění nedostatků opětovně, pak je třeba uvést, že §43 odst. 2 o. s. ř. hovoří o výzvě předcházející odmítnutí návrhu pouze v jednotném čísle. Ač soudu nic nebrání vyzvat účastníka opakovaně, jeví-li se mu tento krok vhodný a účelný, nelze to bez dalšího pokládat za jeho povinnost, zvláště vykazují-li i po první výzvě podání účastníka tytéž nedostatky zásadního rázu bránící věcnému projednání návrhu a nejeví-li se jako pravděpodobné, že by další výzvou mohlo být docíleno jejich odstranění. Nelze ztrácet ze zřetele, že rozhodnutí o odmítnutí podání není rozhodnutím meritorní povahy, nebrání tedy opětovnému řádnému uplatnění téhož nároku u soudu, a nepředstavuje tak nezvratný zásah do hmotných práv dané osoby. Není proto důvodu po soudu požadovat, aby účastníka opakovaně vyzýval k odstranění vad podání tak dlouho, než se je podaří odstranit. Ostatně již ze skutečnosti, že občanské soudní řízení je zaměřeno na rozhodování sporů vyplývající ze soukromoprávních vztahů (srov. §7 o. s. ř.), tedy vztahů, v nichž je na každém z účastníků, aby převzal iniciativu k hájení svých práv (v souladu se zásadou, dle níž právo patří bdělým - vigilantibus iura scripta sunt), lze dovodit, že i ochrana práv v občanském soudním řízení může být poskytována pouze na základě řádné procesní aktivity dané osoby, již nelze suplovat či doplňovat činností soudu (nejde-li o některé z případů, v nichž jsou soudy zákonem povolány, aby do jisté míry převzaly iniciativu k vyřešení určitých situací vyžadujících autoritativní rozhodnutí soudu). Ani tato námitka tedy není způsobilá dovodit závěr o pochybení soudů nižších stupňů při výkladu a aplikaci procesních předpisů.
Dovoláním tak nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu, pročež je Nejvyšší soud jako nedůvodné dle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. l a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalovanému žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph. D.
předseda senátu