ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1512.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 1512/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně Dr. A. Š. , bytem v Č. B., zastoupené Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 4/3, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11, o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu , vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 256/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. října 2011, č. j. 22 Co 1863/2011-192, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. října 2011, č. j. 22 Co 1863/2011-192, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 5. 2011, č. j. 9 C 256/2010-158, zamítl žalobu o určení, že žalobkyni ve smyslu §7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků, ve znění účinném do 31. 3. 2012 (dále jen – „zák. č. 95/1999 Sb.“) vzniklo přednostní právo k pozemkům ve zjednodušené evidenci, parcela původní pozemkový katastr (PK, vše v katastrálním území H. (výrok I.). Žalovanému uložil, aby se žalobkyní uzavřel kupní smlouvu, na jejímž základě jí prodá předmětné pozemky za podmínek specifikovaných ve výroku II. rozsudku za kupní cenu 36.280,- Kč. Současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 28. 5. 2010 vyhlásil prodej předmětných zemědělských pozemků. Žalobkyně jakožto společnice obchodní společnosti Bergmuller s. r. o., která měla předmětné pozemky pronajaty ke dni vyhlášení prodeje a jejich nájemkyní byla nepřetržitě i po dobu 36 měsíců předcházejících tomuto dni, dne 23. 6. 2010 se souhlasem dotčené obchodní společnosti coby jediný zájemce písemně požádala žalovaného o koupi předmětných pozemků. Ve lhůtě stanovené pro podání žádosti (1 měsíc ode dne vyhlášení prodeje) přitom složila kauce ve výši vyžadované žalovaným při vyhlášení prodeje pozemků. Platby označila správným variabilním symbolem, opomněla je však označit též symbolem specifickým. Žalovaný i bez označení specifického symbolu platby správně identifikoval. Žádosti žalobkyně o koupi pozemků ovšem pro pochybení při označení plateb kaucí (neuvedení specifického symbolu) nevyhověl a složené kauce žalobkyni vrátil zpět. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že na určení, že jí k předmětným pozemkům vzniklo přednostní právo, žalobkyně nemá naléhavý právní zájem. Žalobu proto v uvedeném rozsahu zamítl. Současně uzavřel, že žalobkyně jakožto společnice obchodní společnosti, která má předmětné zemědělské pozemky v nájmu nejméně po dobu 36 měsíců předcházejících vyhlášení prodeje a souhlasí s požadovaným prodejem pozemků, byla oprávněna žádat o jejich koupi (§7 odst. 1 písm. c/, odst. 5, 8 zák. č. 95/1999 Sb.). Jelikož o koupi požádala včas a ve lhůtě pro podání žádostí též složila vyžadovanou kauci (§7 odst. 3, 11 zák. č. 95/1999 Sb.), svědčí žalobkyni právo na uzavření kupní smlouvy ohledně předmětných pozemků. Na uvedeném závěru nemění dle názoru soudu prvního stupně ničeho okolnost, že platba kauce nebyla označena vyžadovaným specifickým symbolem. Označení specifického symbolu totiž slouží toliko ke snadnější identifikaci plátce, přičemž žalovaný platbu žalobkyně správně identifikoval i bez použití onoho symbolu. Soud prvního stupně proto výrokem II. rozsudku zavázal žalovaného, aby uzavřel kupní smlouvu o prodeji předmětných pozemků žalobkyni.
Odvolací soud k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalobu o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu o prodeji předmětných pozemků zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Dovodil ovšem, že žalobkyně kauce na koupi pozemků nesložila za podmínek zveřejněných při vyhlášení jejich prodeje, neboť nevyhověla zveřejněnému požadavku žalovaného, aby platby kaucí byly označeny specifickým symbolem. Odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 946/2006, a ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2037/2010, tak odvolací soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě zákonné předpoklady prodeje předmětných pozemků žalobkyni naplněny nejsou (§7 odst. 11 zák. č. 95/1999 Sb.). Žalobě o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu proto nevyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala, že ze zákona č. 95/1999 Sb. ani z řádu pro vyhodnocení výzvy k podání nabídky kupní ceny vypracovaného žalovaným nevyplývá povinnost žadatele označovat platbu kauce specifickým symbolem. Upozornila přitom na okolnost, že v posuzovaném případě nedostatek označení platby specifickým symbolem neměl za následek nemožnost přiřadit platby kaucí k osobě plátce či ke konkrétním nabízeným pozemkům. Závěr odvolacího soudu o tom, že v projednávané věci nebyly naplněny zákonné podmínky prodeje pozemků oprávněnému žadateli, tudíž shledává přehnaně formalistickým. V uvedené souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 19/03. K argumentaci odvolacího soudu uvedla, že jím citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na posuzovaný případ nedopadají. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 946/2006, totiž řeší způsob prokázání zákonných předpokladů účasti na veřejné obchodní soutěži (průkaz doby trváni pobytu na území ČR) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2037/2010, je založen toliko na posouzení otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu je přípustné (§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.) a bylo podáno oprávněnou fyzickou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu. Dovolání shledal opodstatněným.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce označené dovolatelkou (§241a odst. 2, písm. b/ o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2, písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §7 odst. 11 zák. č. 95/1999 Sb. osoby, které se účastní prodeje zemědělských pozemků podle odstavce 1, jsou povinny složit kauci za podmínek zveřejněných při vyhlášení prodeje zemědělských pozemků. Výše kauce činí 5 % z minimální ceny zemědělských pozemků, která se oznamuje při vyhlášení prodeje zemědělského pozemku, nejméně však 5.000,- Kč.
Zákonnou podmínkou účasti na prodeji zemědělských pozemků vyhlášeném podle zákona č. 95/1999 Sb. je složení kauce. Kauce se skládá ve výši odpovídající hlediskům uvedeným v ustanovení §7 odst. 11 zákona č. 95/1999 Sb. a za podmínek zveřejněných prodávajícím (žalovaným) při vyhlášení prodeje zemědělských pozemků. Tyto podmínky zákon dále nijak nespecifikuje; dává tak prodávajícímu určitou volnost při jejich stanovení. Účelem podmínky prodávajícího spočívající v označení platby kauce specifickým symbolem je přitom snadnější identifikace plátce (žadatele o koupi pozemku) a požadovaného pozemku. Nedostatek označení platby kauce specifickým symbolem tak znemožňuje účast žadatele na prodeji nabízených pozemků pouze v případě, kdy prodávajícímu brání v identifikaci plátce či pozemků, jichž se platba týká. Jestliže naopak prodávající, jak je tomu dle obsahu spisu i v posuzovaném případě, i přes nedostatečné označení platby specifickým symbolem identifikuje plátce a přiřadí platby kaucí ke konkrétním nabízeným pozemkům, nebrání nesprávné označení platby účasti žadatele na prodeji nabízených pozemků. V takovém případě nelze dovodit, že by žadatel jen kvůli nesprávné identifikaci platby specifickým symbolem nenaplnil zákonnou podmínku účasti na prodeji zemědělských pozemků vyhlášeném podle zákona č. 95/1999 Sb. spočívající ve složení kauce (§7 odst. 11 zákona č. 95/1999 Sb.). Obdobné závěry učinil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 525/2011. Odkazuje-li odvolací soud na rozsudky Nejvyššího soudu, sluší se uvést, že rozsudek ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 946/2006, na posuzovaný případ nedopadá, neboť neřeší způsob identifikace plateb kaucí složených oprávněným žadatelem o koupi zemědělských pozemků, ale zabývá se způsobem prokazování zákonných podmínek účasti na veřejné obchodní soutěži (průkaz doby trvání pobytu na území ČR), které se účastní více soutěžících, jež s ohledem na zásadu transparentnosti soutěže, lze dle citovaného rozhodnutí prokazovat pouze způsoby upravenými soutěžním řádem. Rozsudek ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2037/2010, je pak založen na posouzení naléhavosti právního zájmu osoby oprávněné k převodu náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. na požadovaném určení vlastnického práva státu k pozemku, jehož převodu se žalobce domáhá, a na určení neplatnosti smlouvy o bezúplatném převodu tohoto pozemku na třetí osobu. Předmětné rozhodnutí tudíž otázku naplnění zákonných podmínek účasti na prodeji zemědělských pozemků vyhlášeném podle zákona č. 95/1999 Sb. rovněž neřeší.
Jelikož tedy právní posouzení věci odvolacím soudem správné není, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 in fine o. s. ř.). Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. června 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu