ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1682.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1682/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně Pique-nique, s. r. o. , IČ: 27235190, se sídlem v Praze 5, Smíchov, Holečkova 9/100, zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 104/14, proti žalované obci Horská Kvilda , IČ: 00573426, se sídlem Horská Kvilda 34, zastoupené JUDr. Karlem Baumrukem, advokátem se sídlem v Klatovech, Pražská 25, o zaplacení 80.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 297/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. prosince 2010, č. j. 15 Co 451/2010-129, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.630,- Kč k rukám JUDr. Karla Baumruka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. května 2010, č.j. 8 C 297/2009-98, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 80.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně poskytla žalované částku 80.000,- Kč, připsanou na bankovní účet žalované dne 6. 9. 2006. Vzal za prokázané, že žalobkyně tak učinila dobrovolně a bez nároku na jakékoliv protiplnění, po předchozí dohodě s žalovanou (za níž jednal starosta obce). Žalovaná peníze přijala a použila na výstavbu čistírny odpadních vod a kanalizace. Za důkazy vyvrácené označil soud tvrzení žalobkyně, že součástí dohody účastníků byl závazek žalované zbudovat kanalizační přípojku k budově ve vlastnictví žalobkyně (jíž zhotovili již předchůdci žalobkyně), případně závazek „umožnit žalobkyni výstavbu a přístavbu nemovitosti v obci Horská Kvilda“ (který z dohody účastníků nevyplývá). Zjistil přitom, že příspěvek poskytli žalované i vlastníci dalších nemovitostí v této obci, a to vždy dobrovolně a bezplatně. Uzavřel proto, že mezi účastníky – žalobkyní a žalovanou – byla uzavřena darovací smlouva (§628 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), kterou žalobkyně přenechala uvedenou částku dobrovolně a bezúplatně žalované, a nejde tudíž o vztah z bezdůvodného obohacení, které by byla žalovaná povinna žalobkyni vydat (§451 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů měla za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zpochybňovala závěry odvolacího soudu, že by kdy učinila takový projev vůle, který by mohl být vykládán jako darování částky 80.000,- Kč žalované. Takový následek nezamýšlela, již proto, že je podnikatelkou, která provádí činnost pouze za účelem dosažení zisku. Má za to, že na uzavření darovací smlouvy nelze usuzovat jen proto, že skutečnosti o uzavření jiné smlouvy prokázány nebyly. Tvrdí, že v dané věci šlo o předsmluvní ujednání, které mělo v uzavření smlouvy teprve vyústit. Jelikož smlouvu s žalovanou později neuzavřela, považuje dříve poskytnuté plnění, vyplacení částky 80.000,- Kč, za plnění bez právního důvodu, tedy za bezdůvodné obohacení, které je ji žalovaná povinna vydat. Za otázku zásadního právního významu pokládá, „zda může dojít k uzavření darovací smlouvy v případě, kdy vůle stran k uzavření darovací smlouvy nesměřovala a zda se jedná o uzavření darovací smlouvy v případě, kdy jedna strana poskytne druhé plnění a v řízení není následně prokázáno, že za toto plnění bylo sjednáno protiplnění“. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná pokládá rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně – shledá-li je přípustným – zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96). Za nesprávné právní posouzení věci nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 9. 2003, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, č. 2, ročník 1994, poř. č. 19).
Rozsudek odvolacího soudu v posuzované věci vychází ze zjištění, že částku 80.000,- Kč žalobkyně poskytla žalované dobrovolně (aniž k tomu měla povinnost) a bezúplatně (bez nároku na protiplnění) a takto poskytnuté plnění žalovaná přijala. Při naplnění všech pojmových znaků pro vznik takové smlouvy (předmět daru, bezúplatnost a dobrovolnost) dospěl tudíž odvolací soud k závěru, že účastníci uzavřeli darovací smlouvu podle §628 odst. 1 obč. zák., nacházeje u žalobkyně (dárkyně) projev vůle darovat a u žalované (obdarované) vůli dar přijmout.
Nesouhlas žalobkyně s těmito závěry je polemikou nikoliv s právním posouzení věci odvolacím soudem (s výkladem a aplikací příslušné právní normy), nýbrž se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, která však dovolacímu přezkumu nepodléhají (ani dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. zde žalobkyni k dispozici není). Přitom již v rozsudku ze dne 21. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000), vyslovil Nejvyšší soud názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99 (publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002), formuloval závěr, že činí-li soud (z obsahu smlouvy, případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní.
V případě žalobkyní položených otázek nejde proto o otázky právní, nýbrž skutkové (zpochybňuje-li žalobkyně závěr soudu o jejím projevu vůle peníze darovat), jejichž řešení nepřesahuje rámec daného případu a rozsudek po právní stránce zásadně významným nečinní.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž je žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, k nimž patří odměna advokáta 10.450,- Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50% na částku 5.225,- Kč (§18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 1.105,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 6.630,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2012
Mgr. Petr Kraus, v. r.
předseda senátu