ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1849.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1849/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce: Státní statek Jeneč, státní podnik v likvidaci , IČ: 000 16 918, se sídlem v Jenči, Karlovarská 7, zast. JUDr. Petrem Tomanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, proti žalovanému: hlavní město Praha , IČ: 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zast. JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o určení práva hospodaření k nemovitostem , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 205/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2010, č.j. 55 Co 149/2008-132, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč k rukám JUDr. Petra Tomana, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 12. prosince 2007, č.j. 15 C 205/2006-59, určil, že žalobci přísluší právo hospodaření k nemovitostem – pozemkům parc. č. 1422/8 (zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 275 m2), parc. č. 1422/9 (zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 39 m2) a parc. č. 2108/10 (ostatní plocha – ostatní komunikace, o výměře 73 m2), všem zapsaným v katastru nemovitostí na LV č. 2152 pro katastrální území U. a obec Praha – dále jen „předmětné pozemky“ (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. listopadu 2010, č. j. 55 Co 149/2008-132, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ve věci samé, změnil jej toliko ve výroku II. o náhradě nákladů řízení (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vyšel přitom ze zjištění, že původní vlastník předmětných pozemků F. A. st. jako prodávající uzavřel dne 10. 12. 1953 s kupujícím, Technicko a vodohospodářskými stavbami, n. p., kupní smlouvu, podle které přešly pozemky z jeho vlastnictví do vlastnictví státu. Právo hospodaření k pozemkům od počátku vykonávali právní předchůdci žalobce – zprvu Technicko a vodohospodářské stavební úpravy, n. p., později Zemědělské stavby Praha, n.p., z nějž toto právo přešlo na Zemědělský stavební podnik Benešov, státní podnik. Ten byl k 31. 10. 1995 (rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 25. 10. 1995, č. j. 6754/95-2010) zrušen bez likvidace a veškerý jeho majetek, práva, pohledávky a závazky byly převedeny delimitačním protokolem ze dne 30. 11. 1995 na žalobce. Současně vzal soud za prokázané, že žalobce i jeho právní předchůdci na předmětných pozemcích rovněž fakticky hospodařili. Zjistil, že k pozemkům byl v minulosti uplatněn restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), o němž negativně rozhodl Pozemkový úřad hl. města Prahy rozhodnutí ze dne 16. 3. 2004, č.j. PÚ 9071/93 (jež nabylo právní moci dne 14. 4. 2004).
Vycházeje ze zjištění, že v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci předmětných pozemků duplicitně zapsáni jak Česká republika (s právem hospodaření ve prospěch žalobce) tak i žalovaný (ten s odkazem na ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“), shledal odvolací soud na straně žalobce naléhavý právní zájem na žádaném určení práva (§80 písm. c/ občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“). K věci samé pak uzavřel, že pozemky nemohly přejít z vlastnictví státu do vlastnictví žalované obce podle zákona č. 172/1991 Sb., jak žalovaný tvrdí, neboť k nim uplatnila nárok osoba oprávněná podle zvláštního předpisu (§4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb.). K pozemkům, které tak zůstaly ve vlastnictví státu, měl právo hospodaření bývalý Zemědělský stavební podnik Benešov, státní podnik, a po jeho zrušení bez likvidace v roce 1995 právo přešlo na žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zpochybňoval závěr odvolacího soudu, že vlastníkem předmětných pozemků je stát, a setrval na názoru, že pozemky přešly do jeho vlastnictví podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., a že tomuto přechodu nebránilo ani uplatnění restitučního nároku na vydání pozemků oprávněnou osobou. Za nesprávný označil i závěr odvolacího soudu, že právo hospodaření k pozemkům měl Zemědělský stavební podnik Benešov, státní podnik, a že ke dni jeho zrušení toto právo přešlo na žalobce, neboť ani delimitační protokol ze dne 30. 11. 1995 titulem vzniku tohoto práva být nemůže. Má za prokázané, že pozemky přešly do správy MNV Uhříněves již kupní smlouvou ze dne 10. 12. 1953, z čehož dovozuje, že bez dalšího později přešly do jeho vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě, shledá-li je přípustným, zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Otázkou, za jakých podmínek přechází majetek státu do vlastnictví obcí podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Vždy přitom dovodil, že k přechodu majetku je zapotřební nejenom formální existence práva hospodaření, ale také fakticita tohoto hospodaření (z mnohých rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících uvedenou problematiku srovnej např. rozsudek ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1301/2001, nebo rozsudek ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1698/2009 – všechna rozhodnutí uveřejněna na webových stránkách Nejvyššího soudu; z judikatury Ústavního soudu pak např. nález ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 6, č. 131).
Zpochybňuje-li tudíž žalovaný závěr odvolacího soudu, že vlastnické právo k předmětným pozemkům na něj nepřešlo podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. pro překážku uvedenou v ustanovení §4 odst. 2 citovaného zákona, přehlíží ty skutkové a právní závěry odvolacího soudu, z nichž vyplývá, že právo hospodaření k předmětným pozemkům svědčilo nepřetržitě žalobcovým předchůdcům do 31. 10. 1995 (kdy přešlo na žalobce), kteří na těchto pozemcích také hospodařili. Tím je vyloučeno, aby měl k pozemkům právo hospodaření též MNV v Uhříněvsi, jak ostatně v této věci Nejvyšší soud vyslovil již v rozsudku ze dne 26. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 5223/2008, jímž odvolacím soudem dříve vydaný rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V něm se odvolací soud od závěrů vyslovených Nejvyšším soudem nijak neodchýlil.
Již z těchto důvodů obstojí závěr, že vlastnictví předmětných pozemcích nepřešlo na žalovanou obec, neboť k přechodu nebyly splněny hned dvě ze tří podmínek uvedených v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., jestliže příslušnému národnímu výboru (MNV v Uhříněvsi) k 23. listopadu 1990 nesvědčilo právo hospodaření k pozemkům a s těmito pozemky ke dni účinnosti zákona (tj. k 24. květnu 1991) žalovaný (či příslušná městská část) fakticky nehospodařil. Námitky žalovaného vztahující se k závěru odvolacího soudu o aplikaci ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. se tak stávají bezcennými, neboť správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zvrátit nemohou.
Závěr odvolacího soudu, že MNV v Uhříněvsi k pozemkům právo hospodaření nevzniklo, je zde úzce svázán s konkrétními skutkovými zjištěními a usuzuje-li žalovaný na jeho nesprávnost zpochybňováním těchto zjištění, přehlíží, že tak lze činit nanejvýše prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který mu však v dané věci k dispozici není. Jiné okolnosti o faktickém hospodaření s pozemky (jako další podmínky pro přechod věci z vlastnictví státu do obecního vlastnictví) pak ani netvrdí.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu tudíž přípustné není (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž je žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení v plné výši. K nákladům žalobce v tomto řízení patří odměna advokáta ve výši 10.000,- Kč (§5 písm. b/, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50 % na částku 5.000,- Kč (§18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 1.060,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 6.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. dubna 2012
Mgr. Petr Kraus, v. r.
předseda senátu