ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1880.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1880/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně REKOM – LITVÍNOV, s. r. o., IČ: 43224431, se sídlem v Litvínově, Šumná, Sokolská 22, zastoupené JUDr. Lubomírem Bejdlem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Vaníčkova 1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 391.780,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 110/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2008, č. j. 22 Co 246/2008-48, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 12. 2007, č. j. 22 C 110/2007-28, byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit jí částku 391.780,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovanou částku vymezila žalobkyně jako náhradu škody, jež jí vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu – průtahů v řízení vedeném u Městského soudu v Praze (dříve Krajského obchodního soudu) pod sp. zn. 8 Cm 399/93, v němž se žalobkyně domáhala, aby bylo rozhodnuto o povinnosti jejího dlužníka – společnosti SAMEDAN spol. s r. o. - zaplatit jí z titulu smluvního plnění částku 461.694,- Kč s příslušenstvím. Jelikož však v řízení docházelo k opakovaným prodlevám a soudy v některých obdobích nevyvíjely žádnou aktivitu, skončilo řízení až po osmi a půl letech od podání žaloby (tj. v roce 2001). Během této doby pozbyla žalovaná společnost solventnosti, pročež exekuční řízení, jímž se žalobkyně domáhala vymožení přisouzené částky, bylo pro nemajetnost povinného zastaveno. Nedošlo-li by v nalézacím řízení k průtahům, řízení by skončilo o čtyři roky dříve a dluhující společnost by byla dostatečně movitá na to, aby na ní mohla být vymožena pohledávka žalobkyně. Nevymoženou pohledávku by dle žalobkyně za těchto okolností měl uhradit stát z titulu odpovědnosti za nesprávný úřední postup ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Obvodní soud konstatoval, že ač bylo prokázáno, že v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích, a je splněna i podmínka vzniku škody odpovídající vykonatelné pohledávce v tomto řízení přisouzené, není splněna podmínka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Dokazováním bylo zjištěno, že již od roku 1996 byla dluhující společnost ve špatné finanční situaci, jež se přechodně zlepšila v roce 1997, nicméně od roku 1998 byla již zcela v platební neschopnosti a věřitelé této společnosti, jimž byly pravomocně přiznány pohledávky ještě před rokem 1998, se taktéž nedomohli uspokojení svých pohledávek. Za těchto okolností nelze spatřovat příčinu vzniku škody na straně žalobkyně v nesprávném úředním postupu, ale v nesolventnosti jejího obchodního partnera.
K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 25. 9. 2008, č. j. 22 Co 246/2008-48, změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 391.780,50 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným, a dále uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení. Odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a postačující pro posouzení věci, nicméně při jejich přezkumu dospěl k odlišnému závěru ohledně existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Dle odvolacího soudu ke značným průtahům při vyřizovaní předmětné věci docházelo již od samého počátku řízení a bez těchto prodlev by mohlo být řízení ukončeno již v době, kdy nebyla prokázána nesolventnost dlužníka. Z provedeného dokazování, zvláště pak z výpovědi M. Č. - jednatele dluhující společnosti, jenž měl v roce 1997 převést svůj podíl na jinou osobu - učiněné v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 139/2003, dovodil, že v této době byla společnost ještě schopna plnit své závazky. Při řádném postupu soudu by tedy řízení bylo pravomocně skončeno do konce roku 1995, tzn. v době, kdy není důvodu pochybovat o vymahatelnosti přisouzené částky. Za těchto okolností lze mít dle odvolacího soudu za naplněné veškeré předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jež zdůvodnila nesprávným právním posouzením věci. Dovolatelka zdůraznila, že měnící rozsudek odvolacího soudu je postaven na hodnocení obsahu výpovědi M. Č., jediného jednatele a společníka dluhující společnosti, dle nějž byla tato společnost v roce 1997 plně likvidní. K této skutečnosti však krom uvedeného výslechu nebyl proveden žádný důkaz, jak uvedl i soud odvolací. Odvolacím soudem je přitom naznačováno, že vychází z toho, že to nebyla žalobkyně, kdo unesl důkazní břemeno o vymahatelnosti pohledávky, ale žalovaná naopak neunesla důkazní břemeno ohledně prokázání nevymahatelnosti pohledávky. Z obsahu spisu je přitom patrné, že to byla žalobkyně, jež netvrdila a neoznačila důkazy k prokázání skutečnosti, že pokud by rozhodnutí v nalézacím řízení bylo učiněno dříve, byl by její dlužník připraven plnit. Vyplývá-li z rozhodnutí odvolacího soudu, že prokazovat rozhodné skutečnosti měla žalovaná, pak je tento závěr v rozporu se zákonem č. 99/1963 Sb., občanským soudním řádem. Jediným důkazem, jímž mohly být na jisto postaveny rozhodné skutečnosti, byl přitom pouze znalecký posudek z oboru ekonomika. Pro závěry odvolacího soudu stěžejní svědecké výpovědi M. Č. je třeba vytknout, že svědek ani neoznačil osobu, jíž měl prodat svůj obchodní podíl. Svědeckou výpověď této osoby je nutno považovat za lživou, neboť dle obchodního rejstříku je svědek veden nadále jako jediný jednatel a společník dluhující společnosti. M. Č. rovněž již po tři roky neplní svou povinnost učinit kroky k výmazu společnosti z obchodního rejstříku, jelikož společnost byla zrušena usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2006, č. j. 59 K 49/2004-122. Osobu svědka je tedy třeba hodnotit jako značně nevěrohodnou a odvolacímu soudu je třeba vytknout, že na její výpovědi založil celé své rozhodnutí. Podle dovolatelky rovněž nelze akceptovat závěr, dle nějž pouhá účast v řízení je dostatečným podkladem proto, aby bylo žalobkyni přiznáno právo na náhradu škody. Žalobkyně sama se nijak nebránila porušování svých práv v předchozím řízení a nesnažila se zamezit nečinnosti soudu reálně dostupnými prostředky (podáváním stížností). Rovněž nečinila žádné kroky k zajištění svého nároku vůči dluhující společnosti. Nevyvíjela-li tedy žádnou aktivitu v tomto směru, nelze její nynější situaci napravovat na vrub České republiky. Otázkou dle dovolatelky zůstává i to, zda by byla žalobkyně vůbec schopna uspět ve vykonávacím řízení, nebyla-li schopna označit majetek, jenž by měl být výkonem rozhodnutí postižen. Soud se tímto, stejně jako případným vznikem újmy v důsledku porušení povinnosti předcházet škodám ze strany žalobkyně, nezabýval. Předestřené úvahy vedly dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, jehož přípustnost je dána ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou podle §241 odst. 2 o. s. ř., se zabýval jeho důvodností.
Předně je třeba korigovat tvrzení dovolatelky vyznívající v tom smyslu, že závěr o solventnosti dluhující společnosti v době, kdy mělo být ukončeno vůči ní vedené soudní řízení, je založen pouze na hodnocení výpovědi svědka M. Č. učiněné před Obvodním soudem pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 139/2003. Závěry obvodního soudu, jehož skutková zjištění posoudil odvolací soud jako správná, ačkoliv je odlišně zhodnotil ve vztahu ke stanovení data očekávaného skončení řízení v případě řádného postupu soudu, stejně jako závěry soudu odvolacího o tom, že až do roku 1997 nebyla dluhující společnost nemajetná, se přitom opírají o širší okruh zjištění: poskytnutí odstupného dlužníku žalobkyně společností FR Reality a. s., plnění povinnosti podávat daňové přiznání, neúspěšná exekuční řízení vedená vůči této společnosti.
Přestože zpochybňovaná svědecká výpověď byla vskutku podstatným zdrojem skutkových zjištění soudů obou stupňů, nedávají v dovolání vznesené námitky důvodu považovat tato zjištění za nesprávná. Nelze především přehlédnout, že pochybnosti týkající se důvěryhodnosti svědka M. Č. a pravdivosti jeho výpovědi byly dovolatelkou uplatněny až v dovolání, jde tedy o tzv. novoty, k nimž není možno v dovolacím řízení přihlížet (srov. §241a odst. 4 o. s. ř.). Správnost skutkových zjištění je nadto možno podrobit dovolacímu přezkumu pouze prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v §241a odst. 3 o. s. ř., tj. z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Ustálenou judikaturou je za skutkové zjištění postrádající oporu v provedeném dokazování považován takový výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až 135 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 8, svazek 1/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5266/2008). Argumenty dovolatelky týkající se osoby, jejíž výpověď byla pro rozhodování soudů obou stupňů významným důkazním prostředkem, však tento důvod nenaplňují. Posouzení hodnověrnosti důkazu je především otázkou volného hodnocení důkazů, jeví-li se soudu v kontextu ostatních důkazů výpověď jako pravdivá, pak není důvodu mu vytýkat, že z ní vycházel při tvorbě svých skutkových zjištění, nehledě na to, že lze mít pochybnosti o tom, zda svědek řádně plní veškeré své zákonné povinnosti a zda některé z jeho dílčích tvrzení bylo zcela pravdivé. Nepodávají-li se z provedeného dokazování takové skutečnosti, jež by mohly zpochybnit logičnost a náležitou podloženost z výpovědi učiněných závěrů soudů nižších stupňů, pak zde není pro dovolací soud dostatečné opory pro to, aby mohl shledat naplněným dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. Rovněž není důvodu se v tomto směru domnívat, že by k náležitě skutkově podloženému závěru byl soud povinen provést dokazování znaleckým posudkem. Občanský soudní řád neomezuje volnou úvahu soudu, jaké důkazy k prokázání rozhodných skutečností provede, přepokládá se přitom, že soud bude v zásadě vycházet z důkazních návrhů účastníků (srov. §120 o. s. ř., ve znění účinném k datu rozhodování odvolacího soudu, stejně jako v nyní účinném znění). Domnívala-li se žalovaná, že k náležitému posouzení věci je třeba nechat vypracovat znalecký posudek, nic ji nebránilo vyjádřit svůj názor návrhem na doplnění dokazování v tomto směru, neučinila-li tak, není důvodu soudu vytýkat, že ve svých zjištěních vycházel z důkazů týkajících se faktického majetkového stavu dluhující společnosti provedených k návrhu žalobkyně.
Ze zjištění, že se dluhující společnost stala insolventní až po roce 1997, implicitně vyplývá, že v době, kdy dle odvolacího soudu mělo být řízení skončeno - tj. do konce roku 1995 (tento závěr přitom dovoláním zpochybněn nebyl), tato společnost oplývala určitou majetkovou základnou. Nelze tedy souhlasit s dovolatelkou, že odvolací soud požadoval po žalované, aby prokázala nemajetnost dluhující společnosti před rokem 1997 na místo toho, aby po žalobkyni požadoval prokázání solventnosti společnosti v rozhodném období. Dovolatelka se samozřejmě mohla svými důkazními návrhy snažit doložit případnou nesprávnost předestřeného závěru, neučinila-li tak, nemůže soudům vytýkat, že svá zjištění založily na k návrhu žalobkyně provedených důkazech nasvědčujících opodstatněnosti jejího nároku.
Rovněž nelze přisvědčit dovolatelce, že oprávněnost nároku žalobkyně vylučuje nedostatečnost její aktivity, jíž se měla snažit zvrátit nečinnost soudu a zajistit svou pohledávku vůči dluhující společnosti. Jak zákon č. 82/1998 Sb., tak i jemu předcházející předpis č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, nepodmiňoval vznik odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup – na rozdíl od odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí – procesní aktivitou poškozeného směřující k ochraně před nesprávným úředním postupem. Povinnost nést právní následky spojené se vznikem škody by mohla být přenášena na bedra poškozeného v souladu s ustanovením §441 obč. zák., byla-li by škoda způsobena jeho zaviněním (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2057/2009). Z obsahu spisu se však nepodává, že by aplikace tohoto ustanovení přicházela v projednávané věci v úvahu. Je zákonnou povinností soudu postupovat tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta (srov. §100 odst. 1 o. s. ř.), aniž by bylo nutné, aby se účastníci svými úkony snažili podnítit rychlý postup soudu. Nelze tedy klást k tíži žalobkyně, že nepodávala stížnosti, o nichž hovoří dovolatelka. Zmínka, že žalobkyně se měla snažit zajistit svou pohledávku a sledovat majetkový stav svého dlužníka, což je dle dovolatelky i předpokladem úspěšnosti vykonávacího řízení, pak je rovněž nepřípadná. Pokud by žalobkyně měla jinou možnost zajistit si vymožení své pohledávky než na základě autoritativního rozhodnutí soudu, neobracela by se patrně se svou žalobou na soud. Její možnosti jako osoby soukromého práva zjišťovat si údaje o majetkovém stavu dlužníka jsou navíc omezené a jakákoliv bližší znalost majetkové situace dlužníka by za daných okolností beztak nezajistila uspokojení její pohledávky. S tím ostatně počítá i zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, dle nějž bylo v exekučním řízení postupováno (srov. k důkazu provedené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 12. 2006, č. j. 33 Nc 6695/2002-9) a jenž umožňuje exekutorovi činit kroky ke zjištění majetku povinného dlužníka pro zajištění náležitého způsobu výkonu rozhodnutí. Není tedy důvodu spatřovat v okolnosti, že žalobkyně dle dovolatelky nevyvíjela dostatečnou aktivitu k zajištění své pohledávky, zjištění majetku svého dlužníka či odstranění průtahů v řízení, argument, pro nějž by bylo třeba žalobu zamítnout.
Dovoláním tak nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu, pročež je Nejvyšší soud jako nedůvodné dle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. l a §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalobkyni žádné náklady nevznikly.
Nejvyšší soud přihlédl k tomu, že po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu byla provedena v obchodním rejstříku změna obchodní firmy žalobkyně z „GABON, společnost s ručením omezeným“ na „REKOM – LITVÍNOV, s. r. o.“, a promítl tuto změnu do označení účastníků v záhlaví.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 6. března 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu