ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.1915.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1915/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně REGENT CORPORATED s.r.o., IČ: 60933127, se sídlem v Praze 3, Koněvova 2660/141, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Veselým, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, proti žalovanému městu Meziměstí se sídlem v Meziměstí, ulice 5. května, zastoupenému JUDr. Evženem Suchánkem, advokátem se sídlem v Náchodě, Strnadova 51, o zaplacení částky 298.685,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 4 C 186/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. května 2010, č. j. 20 Co 80/2010-172, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 7. 2010, č. j. 20 Co 80/2010-184, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 21.940,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Evžena Suchánka.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 19. 11. 2009, č. j. 4 C 186/2008-142, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 298.685,- Kč s příslušenstvím v rozsudku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Žalobkyně dovozovala svůj nárok na žalovanou částku z následujících skutečností. V roce 1996 žalovaný uzavřel s J. G. smlouvu o půjčce, dle níž měl J. G. žalovanému postupnými platbami poskytnout půjčku v celkové výši 298.685,- Kč. Posléze byla práva z této smlouvy postoupena na další osoby, přičemž žalovaný byl o převodech informován a písemně je uznal ve smlouvě o nájmu bytu uzavřené s předposledním postupníkem L. Š., jenž následně postoupil práva ze smlouvy o půjčce na žalobkyni, o čemž byl žalovaný informován postupitelem L. Š. Smlouva o půjčce přitom žalovanému ukládala povinnost vrátit půjčenou částku v plné výši spolu se sjednanou smluvní pokutou, nerozhodne-li do deseti let od uzavření nájemní smlouvy s J. G. o prodeji domu uvedeného ve smlouvě do spoluvlastnictví věřitele, resp. nerozhodne-li o prodeji pronajímané bytové jednotky věřiteli. Žalobkyně po uplynutí desetileté lhůty vyzvala žalovaného k uzavření smlouvy, avšak bezvýsledně, pročež se domáhala alespoň vrácení poskytnuté půjčky. Soud na základě provedeného dokazování zjistil, že po zaplacení sjednané půjčky žalovaný převedl předmětnou bytovou jednotku do vlastnictví manželů Š., přestože z oznámení o postoupení pohledávky věděl, že L. Š. postoupil svou pohledávku a veškerá práva a nároky ze smlouvy o půjčce na žalobkyni. Bylo tedy povinností žalovaného za těchto okolností uzavřít s žalobkyní nájemní smlouvu a zajistit převedení bytu do jejího vlastnictví. Jelikož však žalovaný již nemůže svou povinnost vyplývající ze smlouvy o půjčce splnit, je na místě, aby mu bylo uloženo vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení odpovídající částce, jíž se mu dostalo od jejích právních předchůdců. Tato úvaha vedla soud k tomu, že podané žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové, jenž je rozsudkem ze dne 4. 5. 2010, č. j. 20 Co 80/2010-172, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 7. 2010, č. j. 20 Co 80/2010-184, změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud dovodil, že smlouvu o postoupení pohledávky z L. Š. na žalobkyni není možno považovat za platnou, jelikož nerespektuje ustanovení §524 obč. zák., dle nějž není možno současně s pohledávku postupovat i povinnost. Právní předchůdce žalobkyně na ni nemohl postoupit veškerá práva a povinnosti za smlouvy o půjčce, a prostou cesí tak nemohl být nastolen takový právní stav, dle nějž by žalovanému vůči žalobkyni svědčila povinnost převést na ni předmětný byt. Neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky pak je dána rovněž jejím rozporem s ujednáním obsaženým ve smlouvě o půjčce, dle níž je postoupení nároků z této smlouvy možné pouze na nového nájemce, jímž se však žalobkyně nestala. Odvolací soud se dále zabýval platností samotné smlouvy o půjčce, jíž shledal neplatnou pro neurčitost a nesrozumitelnost. Neplatnost smlouvy o půjčce pak vylučuje, aby právním předchůdcům žalobkyně vznikla vůči žalovanému pohledávka, jež by mohla být platně postoupena žalobkyni. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni nepřísluší právo na žalované plnění, pročež přistoupil ke změně rozsudku soudu prvního stupně a zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost považuje za založenou v souladu s ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. měnící povahou rozhodnutí, důvodnost pak dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nesprávným právním posouzením věci a dle §241a odst. 3 o. s. ř. skutkovými zjištěními postrádajícími oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka předně odmítla závěr odvolacího soudu týkající se neplatnosti smlouvy o půjčce a předestřela zevrubnou argumentaci dokládající určitost a srozumitelnost ujednání ve smlouvě obsažených. Zpochybnila dále úvahu odvolacího soudu o provázanosti smlouvy o půjčce a smlouvy nájemní, neboť dikce smlouvy o půjčce umožňovala, aby věřitel převáděl své postavení z této smlouvy na třetí osobu, k čemuž v projednávaném případě také došlo. Dovolatelka se tedy domnívá, že se postupem předpokládaným ve smlouvě o půjčce stala smluvní stranou této smlouvy a v souvislosti s tím jí vznikl nárok, aby na ní po uplynutí sjednané doby žalovaný převedl vlastnické právo k bytu označenému ve smlouvě. Uzavřel-li však žalovaný kupní smlouvu na tento byt s manželi Š., jež se tímto stali vlastníky bytu, nemohl dostát svému smluvnímu závazku převést byt na žalobkyni, a byl proto povinen na základě ustanovení §575 obč. zák. a §451 odst. 2 obč. zák. vrátit plnění, kterého se mu od žalobkyně, respektive jejích právních předchůdců dostalo. Tyto argumenty vedly dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil opodstatněnost argumentů dovolatelky a navrhl, aby dovolání bylo Nejvyšším soudem zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, které je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou dle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval důvodností dovolání.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka ve svém dovolání žádné konkrétní procesní vady odvolacímu soudu nevytýká a ze spisu se rovněž žádné vady nepodávají. Nejvyšší soud se tedy zabýval přezkumem rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska důvodů uplatněných v dovolání.
V daném případě nelze přehlédnout, že odvolací soud opřel své zamítavé rozhodnutí jak o závěr o neplatnosti smlouvy o půjčce tak i o závěr o neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky dovozovaný z jejího rozporu s ujednáními smlouvy o půjčce a zároveň ustanovením §524 obč. zák. Závěr posléze uvedený dovolatelka nikterak nerozporuje, a dovolacímu soudu, vázanému dovolacími důvody a jejich vymezením (srov. §242 odst. 3 o. s. ř. a jeho výklad obsažený např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 649/2005, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 204/2011), tedy není umožněno, aby jej přezkoumával. Nejvyšší soud přitom již dříve zdůraznil, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých právních důvodech, pak ani sama okolnost, že jeden z nich případně neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, sešit 2/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2021, sv. 26/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3399/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 26 Cdo 567/2009). Obstojí-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu již s ohledem na závěr dovoláním nenapadený, pak není důvodu, aby se Nejvyšší soud zabýval přezkumem závěrů ostatních, neboť ani jejich případná chybnost by nemohla změnit hodnocení žalovaného nároku jako nedůvodného.
Z uvedeného je zřejmé, že dovoláním nebyla úspěšně zpochybněna správnost rozhodnutí odvolacího soudu, pročež je Nejvyšší soud jako nedůvodné dle §243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §142 odst. 1 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 21.640,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 5, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem tedy 21.940,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 6. března 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu