ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2028.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2028/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce M. P. , zastoupeného JUDr. Pavlem Štěpánkem, advokátem se sídlem v Prostějově, Havlíčkova 7, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Unčovice , IČ: 001 47 630, se sídlem v Litovli, část Unčovice, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Klimešem, advokátem se sídlem v Olomouci, Wellnerova 1215/1, o vyklizení nemovitosti , vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 15 C 41/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. října 2010, č. j. 12 Co 182/2010-193, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. října 2010, č. j. 12 Co 182/2010-193, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. dubna 2010, č. j. 15 C 41/2007-178, uložil žalovanému povinnost vyklidit pozemky p.č. 382/12 a p.č. 392/1 (orná půda) v kat. území T. (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Vyšel přitom ze zjištění, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků, jež byly původně v družstevním užívání Jednotného zemědělského družstva „Obránců míru“ Náklo se sídlem v Unčovicích. S transformovaným družstvem žalobce dne 22. 9. 1992 uzavřel dohodu (označenou jako „Smlouva č. 793 o pronájmu pozemků“), kterou pozemky přenechal družstvu k dalšímu užívání; s jeho právním nástupcem, žalovaným, pak dne 13. 4. 1993 uzavřel další dohodu (označenou jako „Smlouva č. 907“), kterou mu oba pozemky přenechal do užívání na dobu neurčitou, za roční nájemné sjednané částkou 1.300,- Kč/ha. Dopisem ze dne 7. 9. 2005 (jenž byl žalovanému prokazatelně doručen v tomtéž měsíci) žalobce nájem zemědělských pozemků vypověděl, žalovaný však tyto pozemky – začleněné v půdním bloku (honu) s pozemky jiných vlastníků a žalovanému z veřejné komunikace nepřístupné – nevyklidil a užívá je i po 1. 10. 2006. Tím žalovaný neoprávněně zasahuje do vlastnického práva žalobce, jenž má v takovém případě právo na ochranu vlastnictví (§126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Ustanovení §22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) na posuzovaný případ nedopadá, jelikož mezi účastníky došlo k „jiné dohodě“, k uzavření nájemní smlouvy podle §663 obč. zák., kterou byl nahrazen ze zákona vzniklý nájemní poměr. Nájem pozemků sjednaný na dobu neurčitou tak skončil po výpovědi žalobce uplynutím jednoroční lhůty k 1. 10. 2006 (§667 odst. 2 části věty před středníkem obč. zák.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 26. října 2010, č.j. 12 Co 182/2010-193, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). Skutková zjištění soudu prvního stupně vzal za správná, na jejich základě však dospěl k jinému právnímu posouzení věci. Na právní vztah účastníků aplikoval též ustanovení §22 odst. 2 zákona o půdě, které obsahuje zvláštní úpravu výpovědní doby, která má podle jeho názoru přednost před obecnou úpravou v občanskému zákoníku (§678 obč. zák.). Výpovědní lhůta je sice jednoroční, není-li dohodnuto jinak, avšak v případě, že pozemek je pro vlastníka nepřístupný, nemůže skončit dříve, než budou provedeny pozemkové úpravy. Smysl takto konstruované výpovědní lhůty odvolací soud – odkazuje též na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Adf 71/2004 – spatřuje především v ochraně zemědělského půdního fondu spočívající v jeho účelném obhospodařování a využívání k zemědělským účelům. Proto se podle něj ustanovení §22 odst. 2 věty druhé zákona o půdě prosadí nejenom v případě nájmu vzniklého ze zákona ke dni 24. 6. 1991, ale i v případech, kdy byl původně ze zákona vzniklý vztah nahrazen později uzavřenou nájemní smlouvou, jak se stalo i v posuzovaném případě. Jelikož žalobce (vlastník) k předmětným pozemkům nemá zajištěn přístup a pozemkové úpravy v daném místě dosud nebyly ani zahájeny, výpovědní lhůta neskončila a žalovaný pozemky stále užívání jako nájemce, tedy nikoliv bez právního důvodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Závěr odvolacího soudu, že na právní vztah účastníků lze aplikovat ustanovení §22 odst. 2 zákona o půdě, pokládá žalobce za nesprávný. Poukazuje na okolnost, že v daném případě nejde o vztah vzniklý ze zákona, neboť již s předchůdcem žalovaného uzavřel nájemní smlouvu – „jinou dohodu“ ve smyslu §22 odst. 2 zákona o půdě; práva a povinnosti účastníků se tak řídí touto smlouvou a ustanoveními občanského zákoníku, včetně jeho ustanovení o výpovědní době. Za nesprávný má žalobce i samotný výklad ustanovení §22 odst. 2 zákona o výpovědní době, jehož smyslem je poskytnutí ochrany vlastníkům pozemků v situaci, kdy je výpověď nájmu dána uživatelem a vlastník nemá ke svým pozemkům zajištěn přístup. Je však neúnosné, aby byl vlastník pozemku nucen v nájemním poměru setrvávat proti své vůli. Žalobce navrhl, aby napadený rozsudek Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a shledal, že dovolání je opodstatněné.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný žalobcem v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.
O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §2 odst. 1 zákona o půdě mají kromě vlastníka právo užívat půdu jiné osoby jen na základě smlouvy uzavřené s vlastníkem nebo na základě smlouvy uzavřené s pozemkovým fondem, není-li zákonem stanoveno jinak.
Podle §22 odst. 2 zákona o půdě nedošlo-li mezi dosavadním uživatelem a vlastníkem zemědělského pozemku k jiné dohodě, vznikne dnem účinnosti tohoto zákona nebo dnem, kdy byl pozemek podle části druhé tohoto zákona vydán, mezi nimi nájemní vztah, který lze vypovědět k 1. říjnu běžného roku. Výpovědní lhůta činí jeden rok, pokud nebude dohodnuto jinak; v případě, že pozemek je pro vlastníka nepřístupný, nemůže výpovědní lhůta skončit dříve, než budou provedeny pozemkové úpravy.
Podle §663 obč. zák. nájemní smlouvou pronajímatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval nebo z ní bral i užitky.
Podle §677 odst. 1 obč. zák. zrušit nájemní smlouvu sjednanou na neurčitou dobu lze, nedojde-li k dohodě pronajímatele s nájemcem, pouze výpovědí.
Podle §677 odst. 2 obč. zák. nájemní smlouvu lze vypovědět při nájmech pozemků patřících do zemědělského půdního fondu nebo lesního půdního fondu v jednoroční lhůtě, a to ke dni 1. října běžného roku; při nájmech jiných nemovitostí v tříměsíční lhůtě, při nájmu movitých věcí v jednoměsíční lhůtě.
Ustanovení §22 odst. 2 zákona o půdě řeší stav přechodného užívání zemědělské půdy v případech, v nichž došlo k zániku dosavadních užívacích vztahů (§22 odst. 1 zákona o půdě) a kdy mezi dosavadním uživatelem a vlastníkem pozemku nedošlo k uzavření jiné dohody; v takovém případě vzniká mezi vlastníkem a dosavadním uživatelem (ex lege) nájemní vztah, pro jehož skončení výpovědí platí zvláštní ustanovení o výpovědní době, obsažené v §22 odst. 2 věty druhé zákona o půdě.
V posuzované věci – jak z konformních skutkových zjištění obou soudů vyplývá – byl však přechodný stav „narovnán“ již dohodou uzavřenou mezi žalobcem (pronajímatelem) a předchůdcem žalovaného (nájemcem) dne 22. 9. 1992, kterou účastníci později (dne 13. 4. 1993) nahradili novou dohodou, mající taktéž všechny podstatné náležitosti smlouvy nájemní podle §663 obč. zák. Proto se právní vztah mezi nimi vzniklý již plně řídí ustanoveními občanského zákoníku o smlouvě nájemní (§663 a násl. obč. zák.), včetně ustanovení §677 obč. zák., jež upravuje zrušení nájemní smlouvy sjednané na neurčitou dobu. Ustanovení §22 odst. 2 věty druhé zákona o půdě – platící toliko pro nájemní poměr ze zákona vzniklý – se proto již neuplatní.
Přitom – jak Nejvyšší soud vyslovil např. i v rozsudku ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. 28 Cdo 1979/2008 (uveřejněném na webových stránkách www.nsoud.cz ) – smyslem cit. ustanovení §22 odst. 2 zákona o půdě je regulovat právní vztahy vznikající při obhospodařování zemědělské půdy pouze do doby, než tyto vztahy budou narovnány dohodou mezi vlastníky zemědělské půdy a jejími uživateli, tedy než dojde k uzavření nájemních smluv. Ustanovení §22 odst. 2 věty druhé zákona o půdě (jež zamezuje skončení nájmu výpovědí do doby ukončení pozemkových úprav) Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi interpretuje tak, že jde o ustanovení sledující zejména ochranu vlastníků, jejichž pozemky se pro ně staly v důsledku začlenění do velkých lánů nepřístupnými; není proto aplikovatelné v případě, kdy výpověď z nájmu podává sám vlastník pozemku; takový (rozšiřující) výklad by totiž vedl jen k další neodůvodněné restrikci vlastníků pozemku a tím i k popření primárního účelu zákona o půdě, jímž je „zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989“ (srov. první odstavec preambule tohoto zákona). Odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. března 2006, sp. zn. 1 Asf 71/2004, je nepřípadný, neboť jím správní soud řeší otázku vyměření daně z nemovitosti jejímu vlastníku, a to na odlišném skutkovém základě, kdy výpověď z ex lege vzniklého nájmu zemědělských pozemků podává nájemce (pozemky obhospodařující družstvo), nikoliv jejich vlastník.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; proto jej Nejvyšší soud zrušil (§243b odst. 2 in fine o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§243d odst. 1 věty první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věty druhé, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. června 2012
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu