ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2102.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2102/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce L. P., bytem v P., O., zastoupeného Mgr. Karlem Touschkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Karasovská 832/5, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 1,400.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 91/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2010, č. j. 28 Co 444/2009-249, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 7. 2. 2006 domáhal se žalobce zaplacení částky 1,400.000 Kč jako náhrady škody, která mu vznikla nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Písku v řízení o výkon rozhodnutí vedeném proti žalobci jako povinnému pod sp. zn. 7 E 4/97, a to tím, že soud nevydal rozhodnutí, resp. neučinil právní úkon poté, co odvolací soud zrušil jeho rozhodnutí usnesením došlým mu dne 5. 9. 1997, a teprve dne 29. 1. 1999 nařídil výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky ze směnky v době, kdy tato pohledávka ze směnky již byla promlčena a dlužník povinného se promlčení dovolal.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 2. 2009, č. j. 12 C 91/2006-220 rozhodl tak, že žalobu o zaplacení částky 1,400.000 Kč zamítl.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 1. 2010, č. j. 28 Co 444/2009-249, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Potvrzující rozsudek založil na závěru, že nárok žalobce byl promlčen. Vyšel z toho, že podle ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., účinného od 15. 5. 1998, se nárok na náhradu škody promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně sice nesprávně posoudil, že okamžikem objektivizace tvrzené škody bylo prosté uplynutí promlčecí doby pro uplatnění práva ze směnky dnem 1. 4. 1998, avšak toto pochybení nemá vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí. Odvolací soud zaujal názor, že samotné uplynutí této doby neznamená vznik újmy, když věřiteli zůstává promlčené právo nadále zachováno i dlužník zůstává nadále povinným splnit svůj dluh a nastane pouze právní účinek, že dlužníkovi vzniklo oprávnění vznést v řízení námitku promlčení a tím způsobit zánik věřitelovy možnosti domoci se s úspěchem u soudu promlčeného práva. Právě okamžikem, kdy směnečný dlužník v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky ze směnky uplatnil námitku promlčení , vznikla žalobci škoda spočívající v tom, že výkon rozhodnutí nemohl být proveden přikázáním promlčené pohledávky ze směnky. Okamžik počátku promlčecí doby k uplatnění žalovaného nároku lze proto vztahovat na okamžik, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že zanikla jeho pohledávka ze směnky z důvodu vznesené námitky dlužníkem v odvolání ze dne 23. 2. 1999 proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, a to nejpozději doručením usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 6. 1999, kterým bylo toto odvolání odmítnuto, a to dne 15. 10. 1999. Teprve tehdy se žalobce dozvěděl o případném nesprávném úředním postupu Okresního soudu v Písku, na základě kterého mu měla vzniknout jím tvrzená majetková újma, a to tím, že tento soud nevydal rozhodnutí před uplynutím doby pro uplatnění práva ze směnky. Promlčecí dobu je tedy třeba počítat nikoli ode dne 1. 4. 1998, ale až ode dne 15. 10. 1999. Vyslovil závěr, že pokud v daném případě žalobce uplatnil nárok na náhradu škody v zažalované výši u Ministerstva spravedlnosti ČR dne 7. 2. 2006 a téhož dne podal žalobu u soudu, došlo k zániku uplatněného práva a námitka promlčení uplatněná žalovanou je důvodná. Považoval proto za nadbytečné zabývat se výší škody a tím, zda je dána příčinná souvislost mezi škodou a nesprávným úředním postupem. Odvolací soud podpůrně poukázal na to, že předmětem řízení byla náhrada škody, která měla vzniknout žalobci nesprávným úředním postupem v řízení o výkon rozhodnutí u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 7 E 4/97. Žalobci jako povinnému proto v tomto řízení mohla vzniknout škoda jako majetková újma jen v případě, že by z důvodu nesprávného postupu soudu došlo k zániku jeho pohledávky ze směnky a uspokojil by vymáhanou pohledávku jinak . Žalobce však netvrdil ani neprokazoval, že pohledávku oprávněné zaplatil, naopak z dokazování provedeného před soudem prvního stupně vyplynulo, že tato pohledávka zanikla tím, že žalobce uplatnil námitku promlčení oprávněně, což vedlo k zastavení výkonu rozhodnutí. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdil, že dané věci soudy obou stupňů pochybily zásadním způsobem, jak po hmotněprávní, tak i po procesněprávní stránce. Uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle dovolatele zásadní otázkou, která dosud nebyla řešena, je stanovení okamžiku, od nějž byl žalobce oprávněn podat žalobu na náhradu škody a počala mu běžet promlčecí lhůta. Dovozoval, že tímto okamžikem bylo nabytí právní moci usnesení, jímž byla exekuce – výkon rozhodnutí proti němu zastaven. Nesouhlasil s názorem, že o majetkové újmě věděl najisto předem, a to již v době probíhajících a dosud pravomocně neskončených souběžně běžících soudních řízeních, když si ani soudní orgány nebyly v této otázce zcela jisti. Zde poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 544/06. Současně vytýkal odvolacímu soudu zúžený pohled na otázku vzniku, příčiny, vlivu jednotlivých úkonů ze strany jednotlivých účastníků na škodu, přesným označením škůdce, jakož i to, že se zcela nezabýval řízením (nárokem) na náhradu újmy, který žalobce uplatnil u Ministerstva spravedlnosti v žádosti, kde mu nebylo vyhověno. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci k novému projednání.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Zjistil, že žalobce, zastoupen advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech), aniž by mohlo být jakkoliv významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc judikatorní přesah.
Je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním posouzení režimu promlčení pohledávky, tedy počátku dne běhu promlčecí lhůty . Tyto závěry jsou předmětem dovolání.
O nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod dovolatel uplatňuje (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se nárok promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Zákon č. 82/1998 Sb. je ve vztahu k občanskému zákoníku v poměru předpisu speciálního k obecnému. Obecnou úpravu je možnou použít tam, ke speciální předpis její aplikaci nevylučuje, buď výslovným zákazem anebo tím, že nestanoví něco jiného. Jak z výše citovaných ustanovení vyplývá, zákon č. 82/1998 Sb. obsahuje zvláštní úpravu promlčení práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci, týkající se zejména počátku a délky lhůt, a proto použití ustanovení §106 odst. 1 a 2 o. z. vylučuje. V ustanovení §32 odst. 1 je samostatně upravena délka a počátek běhu promlčecí doby, v níž musí být uplatněny nároky na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem i nezákonným rozhodnutím (vyjma práva na náhradu škody způsobené rozhodnutí o vazbě, trestu či ochranném opatření, jehož promlčení má samostatnou povahu; srov. §33 zákona). Počátek běhu této promlčecí doby (jež je proto promlčecí dobou subjektivní) se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený o škodě dověděl, tedy kdy prokazatelně získal vědomost o tom, že vznikla. Nejde přitom o vědomost o škodné události (o nesprávném úředním postupu), která škodu vyvolala, nýbrž o vědomost o vzniku majetkové újmy na straně poškozeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1168, sv. 16). V ustanovení §32 odst. 1 a 2 zákona jde pak o kombinaci doby subjektivní a objektivní, která ovšem platí pouze pro případy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (jak plyne z dikce ust. §32 odst. 2, které počátek běhu objektivní promlčecí doby váže pouze na okamžiku doručení /oznámení/ rozhodnutí, jímž bylo nezákonné rozhodnutí zrušeno). U nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem se tedy uplatní pouze jediná, a to subjektivní promlčecí doba podle ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., která počíná běžet okamžikem, kdy se poškozený o vzniku škody dozvěděl, tedy když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1793/2004).
Právní závěr odvolacího soudu, jenž počátek běhu promlčecí doby, v nichž žalobce své nároky na náhradu škody, která mu vznikla nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Písku v řízení o výkon rozhodnutí vedeném proti žalobci jako povinnému pod sp. zn. 7 E 4/97 měl uplatnit u soudu, ztotožňuje s okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o tom, že zanikla jeho pohledávka ze směnky z důvodu vznesené námitky dlužníkem v odvolání ze dne 23. 2. 1999 proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, a to nejpozději doručením usnesení odvolacího soudu ze dne 30. 6. 1999, kterým bylo toto odvolání odmítnuto, a to dne 15. 10. 1999. Ke stejnému datu se upíná též získání vědomosti o případném nesprávném úředním postupu Okresního soudu v Písku, na základě kterého mu měla vzniknout jím tvrzená majetková újma. Tomu odpovídá závěr odvolacího soudu, podle něhož pokud v dané věci žalobce uplatnil nárok na náhradu škody u Ministerstva spravedlnosti ČR dne 7. 2. 2006 a téhož dne podal žalobu u soudu o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, v důsledku uplynutí tříleté doby došlo k promlčení uplatněného nároku ve smyslu §32 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud proto správně vyslovil, že v projednávané věci nebylo třeba se dále zabývat výší škody a tím, zda je dána příčinná souvislost mezi škodou a nesprávným úředním postupem.
Dovolací soud pro úplnost připomíná, že z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn a že v dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. (srov. rozsudek NS ze dne 27. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1124/2009). Dokazování ve věci samé proto dovolací soud nemůže provádět (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, s. 1288 ).
Z uvedených důvodů dovolací soud neshledal napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným (§237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2012
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu