ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2163.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2163/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně J. P. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované J. M. , zastoupené JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Úvoz 39, o zaplacení částky 155.065,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 112/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. února 2011, č. j. 21 Co 59/2010-229, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2011, č. j. 21 Co 59/2010-229, se vyjma části jeho výroku II., jíž byl ve výroku II. a ve výroku III. co do částky 40.084,- Kč s příslušenstvím z této částky, potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2009, č. j. 14 C 112/98-179, zrušuje a věc se vrací v daném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. 8. 2009, č. j. 14 C 112/98-179, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 114.981,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 40.084,- Kč (výrok II.), jakož i co do požadovaného úroku z prodlení ve výroku blíže specifikovaného (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Městský soud takto rozhodl po té, co jeho předchozí rozhodnutí v této věci bylo částečně – v zamítavém výroku a v jednom z výroků o náhradě nákladů řízení – zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2004, č. j. 21 Co 282/2002-85, a věc mu v odpovídajícím rozsahu byla vrácena k dalšímu řízení. Projednávanou žalobou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky odpovídající tomu, co zaplatila dodavatelům za zboží, jež tito dodali žalované. Žalobkyně uvedla, že na základě smlouvy o sdružení uzavřené se žalovanou podnikala v prostorách původně užívaných k podnikání (provozu prodejny) žalovanou. Jelikož žalobkyně měla zájem v podnikání žalované pokračovat a udržovat dobré kontakty s dodavateli, nezbývalo jí, než faktury za žalovanou zaplatit, přestože byly vystaveny za odběr zboží žalovanou před tím, než účastnice uzavřely smlouvu o sdružení ve smyslu §829 a násl. obč. zák., na základě níž mělo od 1. 7. 1996 sdružení zaštiťující provoz prodejny fungovat, přičemž předmětné zboží se v době založení sdružení na prodejně již nenacházelo. Dle tvrzení žalobkyně krom písemné smlouvy o sdružení nebyla mezi účastnicemi uzavřena žádná další dohoda a platby za předmětné zboží byly činěny částečně v hotovosti a částečně z bankovního účtu z prostředků náležících do společného jmění žalobkyně a jejího manžela. Žalobkyně dále vyslovila názor, že jí náleží i úrok z prodlení ze zaplacených částek od data jejich úhrady, a to nejen s ohledem na prodlení žalované, ale i s přihlédnutím k tomu, že žalovaná nemohla jednat v dobré víře, a žalobkyni tak náleží i užitky ze zaplacené částky. Soud ve svém právním posouzení vyšel z právního názoru vysloveného ve výše zmiňovaném částečně rušícím rozsudku odvolacího soudu, dle nějž smlouva o sdružení platně nevznikla, což je třeba zohlednit i při posuzování nároku žalobkyně. V souladu s uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu pak městský soud vzal za prokázané, že žalovaná nezaplatila za zboží, které se na provozovně nenacházelo ke dni 1. 7. 1996 a bylo dodáno v době, kdy na provozovně výlučně podnikala, přičemž k zaplacení tohoto zboží došlo až po dni 1. 7. 1996 žalobkyní, která zde začala podnikat místo žalované. Po té, co se soud zabýval jednotlivými platbami a prostředky, z nichž byly tyto platby učiněny, konstatoval, že žalobkyně neměla povinnost plnit dodavatelům žalované, a plnila místo žalované, která k tomuto plnění byla povinna. Na straně žalované tak vzniklo bezdůvodné obohacení v rozsahu odpovídajícímu tomu, co žalobkyně jako třetí osoba uhradila věřitelům žalované, aby její dluh zanikl. Nejasné tvrzení žalované o dohodě, na základě níž byla žalobkyně k danému plnění povinna, nebylo v řízení doloženo. Soud ovšem dále přihlédl k tomu, že z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že od začátku roku 1997 (přesněji od 17. 4. 1997) byly na jejím bankovním účtu, ze kterého hradila platby za předmětné faktury, i prostředky jejího syna, a je tedy s ohledem na smísení peněz na účtu nemožné určit, z kterého jsou zdroje, a žalobkyni tak nelze mít za aktivně legitimovanou k tomu, aby se domáhala zaplacení částek vynaložených na platbu faktur po 17. 4. 1997. Soud tedy žalovanou zavázal k zaplacení částky 114.981,- Kč, o níž měl za to, že ji žalobkyně vynaložila ze svých prostředků, ve zbytku žalobu s ohledem na nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně zamítl. Požadavek žalobkyně na vydání užitků s ohledem na tvrzenou absenci dobré víry žalované soud shledal neopodstatněným, neboť žalobkyně netvrdila rozhodné skutečnosti a nenavrhla žádné důkazy k prokázání toho, že žalovaná nebyla v dobré víře, pročež žalobu i v tomto rozsahu zamítl.
K odvolání žalobkyně i žalované přezkoumal uvedený rozsudek Krajský soud v Brně, jenž jej rozsudkem ze dne 22. 2. 2011, č. j. 21 Co 59/2010-229, v přísudečném výroku I. změnil tak, že žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 114.981,- Kč, zamítl (výrok I.), ve výrocích II. a III. jej potvrdil (výrok II.), změnil jej v nákladovém výroku IV. (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Odvolací soud se s ohledem na vývoj judikatury, k němuž došlo po jeho posledním rozhodnutí ve věci, odchýlil od svého předchozího právního názoru o neplatnosti smlouvy o sdružení a poučil účastnice dle §118a o. s. ř., že tato smlouva nadále není hodnocena jako neplatná. Po doplnění tvrzení účastnic soud shledal, že žalobkyně neunesla svá břemena tvrzení a důkazní. Zdůraznil, že tvrzení žalobkyně se v průběhu řízení měnilo a i v poslední fázi bylo do jisté míry nejednoznačné. Žalobkyně připouštěla, že mezi účastnicemi došlo k uzavření dohody, avšak tato dohoda je jen obtížně prokazatelná, či pro svou neurčitost neplatná, což ji vedlo k tomu, že se žalované částky domáhala z titulu bezdůvodného obohacení. Není možné si zvolit právní titul (tedy zda bylo plněno ze závazkového vztahu či z titulu bezdůvodného obohacení) na základě toho, který z těchto nároků by mohl být úspěšnější. Tvrdila-li následně žalobkyně, že za žalovanou hradila faktury za zboží dodané a prodané v době, kdy v provozovně podnikala žalovaná, bylo by možné uvažovat o vzniku bezdůvodného obohacení dle §454 obč. zák. na straně žalované, ovšem předpokladem úspěšnosti takto uplatněného nároku je tvrdit a prokázat, že to byla žalobkyně, která za žalovanou plnila. V tomto rozsahu žalobkyně svou povinnost důkazní a povinnost tvrzení neunesla. Mimo částku 5.050,- Kč byly faktury hrazeny z bankovního účtu, na němž se nacházely prostředky žalobkyně, jejího manžela, syna a prostředky z provozu předmětné prodejny. Tvrzení žalobkyně, že ze strany syna šlo o darování peněžních prostředků, je třeba pokládat za účelové, uplatněné dodatečně v rozporu s předchozí výpovědí žalobkyně. Smísení prostředků náležících do společného jmění manželů, synovi žalobkyně a prostředků z podnikatelské činnosti sdružení znemožňuje zjistit, z jakého konkrétního zdroje ta která částka byla na účet v rozhodném období vložena a z jakých prostředků byla jednotlivá faktura uhrazena. Splnění povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti nemůže žalobkyně nahradit navrhovanými důkazy výslechem manžela či syna k finančnímu hospodaření rodiny, zvláště pak netvrdí-li žalobkyně žádné konkrétní částky a dobu, kdy měly být částky z prostředků těchto svědků vloženy na účet. Taktéž výslech matky žalobkyně k otázkám vedení účetnictví je nadbytečný, netvrdí-li žalobkyně, že na účet v určité době byly vloženy výlučně její prostředky v určité výši. Prostřednictvím důkazů nelze nahrazovat povinnost tvrzení, zvláště pak připouští-li žalobkyně, že rozhodné skutečnosti tvrdit a prokázat již nelze. Vzniklo-li dne 1. 7. 1996 platně sdružení, následně žalobkyně založila účet, na nějž posílala mimo jiné i prostředky získané podnikáním sdružení, a z tohoto účtu uhradila faktury za zboží dodané žalované, žalobkyně neprokázala, že faktury byly zaplaceny z jejích výlučných prostředků, neboť prostředky sdružení a syna žalobkyně jejími výlučnými prostředky nejsou.
Odvolací soud dále uvedl, že tvrzení žalobkyně, dle nějž vůle účastnic směřovala k uzavření podnájemní smlouvy jako právnímu úkonu disimulovanénu, zatímco smlouva o sdružení byla právním úkonem simulovaným, je tvrzením novým, jež bylo možno uplatnit v řízení i dříve, a tedy v odvolacím řízení nepřípustným, a je tak nadbytečné k němu provádět důkazy. Předestřené úvahy vedly odvolací soud k potvrzení zamítavých výroků rozsudku soudu prvního stupně a změně vyhovujícího výroku tohoto rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně jeho výrokům I. a II.) podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání je dle dovolatelky v případě měnícího výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jakož i v části výroku II. tohoto rozsudku, jíž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby soudem prvního stupně co do jistiny 40.084,- Kč, dána ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V části, v jaké dovolání směřuje proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku zamítajícím žalobu v rozsahu odpovídajícímu požadovaným užitkům, je pak přípustnost dána ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Co do důvodnosti dovolání dovolatelka odkázala na ustanovení §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. a na ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.
K otázce přípustnosti dovolání dovolatelka uvedla, že v daném případě nepřichází v úvahu vyloučení přípustnosti dovolání proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo co do částky 40.084,- Kč potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. V posuzovaném případě předmětná částka není samostatnou „věcí“ – předmětem řízení, ale jde o nedílnou součást celého uplatněného nároku coby předmětu řízení. Jen v důsledku rozhodnutí a právního posouzení soudem prvního stupně došlo ke zdánlivému rozštěpení na dva předměty řízení. Aplikace zákona způsobem, jenž by vedl k tomu, že o tomtéž předmětu řízení při stejném právním posouzení věci, jež se musí vztahovat na celou uplatněnou částku, by bylo rozhodováno rozdílně, je přepjatým formalismem, neboť z pouhého formálního důvodu by se v části téhož nároku vylučovala možnost jeho dovolacího přezkumu. Odvolací soud i ohledně předmětné části téhož nároku rozhodl na základě odlišného právního posouzení, jedná se tedy sice o měnící rozhodnutí, jež je však co do důsledků pro dovolatelku stejné. I na tuto část rozhodnutí odvolacího soudu se přitom vztahují tytéž dovolací důvody jako k napadenému výroku I. rozsudku odvolacího soudu.
Předestřené úvahy stran přípustnosti dovolání lze dle dovolatelky obdobně vztáhnout i k té části potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto „ve vztahu k zamítnutí užitků“, i v tomto případě se jedná o jiné právní hodnocení věci odvolacím soudem. K této části rozhodnutí se pak pojí vada řízení spočívající v tom, že odvolací soud, ač zjevně rozhodl na základě odlišného právního posouzení oproti soudu prvního stupně, žalobkyni s touto změnou před vydáním potvrzujícího rozhodnutí neseznámil, čímž žalobkyni znemožnil se k tomuto novému názoru vyjádřit. V tom dovolatelka spatřuje upření práva na přezkum soudního rozhodnutí v řádném odvolacím řízení představující zásah do jejího práva na spravedlivý proces. Rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto rozsahu překvapivým a učiněným bez náležitého poučení dle §118a o. s. ř.
Dovolatelka dále vyslovila názor, že otázkou zásadního právního významu je v projednávané věci posouzení náležitostí smlouvy o sdružení, kterou odvolací soud vyřešil nejen v rozporu s hmotným právem, ale i se svým vlastním přesvědčením. Dle dovolatelky ve smlouvě o sdružení není jakékoliv ujednání, jež by v souladu s §829 a násl. obč. zák. stanovilo způsob, jímž se má žalovaná přičinit o dosažení sjednaného účelu, a jakou činnost má v tomto směru vyvíjet. Odvolací soud přitom daný závěr učinil s ohledem na rozhodnutí jiného senátu téhož soudu, neboť nechtěl tutéž otázku posuzovat odlišně oproti jinému řízení, třebaže sám byl názoru opačného, což vyplývá z obsahu vyjádření zástupce žalobkyně na jednání. Tento postup je však třeba pokládat za rozporný se zásadou nezávislosti moci soudní. Argumentace odvolacího soudu právními názory vyslovenými v rozsudku soudu Nejvyššího sp. zn. 33 Odo 1376/2004 pak pro odlišnost řešených otázek není případná. Smlouva mezi účastnicemi pak byla uzavřena výlučně jako smlouva podnájemní, smlouva o sdružení byla žalobkyní, spoléhající na to, že jde v souladu s původní domluvou o smlouvu podnájemní, podepsána pouze z neznalosti. V řízení přitom nebyly blíže zkoumány detaily uzavírání smlouvy o sdružení a ani případná domluva účastnic ohledně předmětných faktur. Dovolatelka zdůraznila, že od počátku v řízení uplatňovaný nárok vymezovala jako nárok z bezdůvodného obohacení. Dospěl-li soud později v řízení k právnímu názoru, že pro rozhodnutí věci je důležitá otázka platnosti smlouvy o sdružení, neměl k tomuto se vztahující tvrzení žalobkyně z počátku řízení odmítat jako pozdní či nevěrohodná. Výtka odvolacího soudu stran nejasnosti tvrzení žalobkyně a právního titulu, na němž zakládá svůj nárok, je pak dle dovolatelky zcela bezpředmětná, neboť její tvrzení jsou neměnná, vyjma evidentních omylů pramenících z neznalosti detailů vedení účetnictví. Žalobkyně netvrdila existenci dohody o zaplacení faktur, nýbrž pouze to, že s žalovanou na toto téma hovořily, a od počátku řízení se domáhala nároku z bezdůvodného obohacení. Tvrzení žalované, že faktury budou zaplaceny z „výtěžku provozu sdružení“, je nepravdivé a bez opory v textu písemně uzavřené smlouvy o sdružení.
Obsahu spisu odporuje i závěr odvolacího soudu, že dovolatelka neunesla břemeno tvrzení o tom, že to byla ona, kdo faktury zaplatil, neboť dovolatelka setrvale tvrdila, že to bylo z jejích zdrojů (respektive společného jmění manželů), k čemuž navrhla i provedení konkrétních důkazů, jež však odvolací soud odmítl provést.
Jelikož celé rozhodnutí je založeno na jediném důvodu, a to neunesení „procesních břemen“ dovolatelkou v důsledku změny právního hodnocení platnosti předmětné smlouvy o sdružení odvolacím soudem, nadto i pro jednotu části nároku ve výši 40.084,- Kč s jeho další částí ve výši 114.981,- Kč, vztahuje se předestřená argumentace i k této části rozhodnutí. Dovolatelka dále neopomněla zdůraznit, že závěr o rozpornosti jejího dřívějšího tvrzení o zasílání prostředků jejího syna na předmětný účet s tím, že následně uvedla, že ze strany syna šlo o dar, neobstojí, neboť šlo pouze o zpřesnění předchozího tvrzení. Dovolatelka rovněž uvedla, že zmíněnou argumentaci lze vztáhnout i k té části rozhodnutí, jíž bylo rozhodnuto o „zamítnutí užitků“, jelikož i v tomto rozsahu je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na jediném důvodu neunesení „procesních břemen“.
Za vadu napadeného rozsudku je třeba považovat skutečnost, že se odvolací soud nevypořádal s argumentací žalobkyně, dle níž žalovaná nepodala odvolání včas, neboť jí podané odvolání ze dne 3. 11. 2009 neobsahuje zákonem vyžadované náležitosti. Odvolací soud na základě tohoto podání tedy nepřípustně změnil odvoláním nenapadenou (pravomocnou) část rozhodnutí soudu prvního stupně. Další vadou je, že se odvolací soud nezabýval tím, v jakém rozsahu byly dovolatelkou faktury zaplaceny v hotovosti z jejích výlučných prostředků. Rozhodnutí je tedy třeba pokládat za nepřezkoumatelné, neboť z něj není patrno, proč soud žalobu zamítl i v částce 5.050,- Kč odpovídající dovolatelkou zaplacené hotovosti. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí spatřuje i v tom, že si jeho důvody vnitřně odporují. Uzavřel-li odvolací soud, že žalobu je třeba zamítnout pro neunesení důkazního břemene, neboť prostředky, z nichž byly faktury hrazeny, nebyly výlučnými prostředky žalobkyně, pak není na místě, hovoří-li v odůvodnění rozhodnutí o tom, že dovolatelka nesplnila své důkazní břemeno k otázce, z jakých zdrojů pocházely prostředky vložené na účet. Obsah spisu přitom dokládá, že navrhovala prokázat i svědeckými výpověďmi dalších osob, že šlo o její výlučné prostředky.
Za vadu řízení pokládá dovolatelka i skutečnost, že již dříve v řízení - rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2002, č. j. 14 C 112/98-62, bylo rozhodnuto o vzájemném návrhu žalované, jež se po žalobkyni domáhala zaplacení částky 65.656,- Kč z titulu vrácení půjčky. V odůvodnění tohoto rozsudku bylo akceptováno, že žalobkyně platně disponovala prostředky na účtu „sdružení“ pro své osobní účely. Uvedené rozhodnutí tedy spočívá na opačném závěru než rozhodnutí napadené, kde jsou prostředky na účtu považovány za prostředky sdružení, respektive obou jeho účastnic. Tento postup považuje dovolatelka za porušující princip právní jistoty a tedy i právo na spravedlivý proces. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatelka završila návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu odvolacího a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření zpochybnila dovolací argumentaci žalobkyně a navrhla dovolání zčásti zamítnout a zčásti odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
V části, v níž dovolání směřuje proti měnícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu, je přípustnost dovolání dána ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolání je v tomto rozsahu rovněž možné pokládat za důvodné. Úvaha odvolacího soudu, dle níž okolnost, že na žalobkyní založeném bankovním účtu, z nějž byly předmětné faktury dovolatelkou za žalovanou placeny, se nacházely jak prostředky náležející do společného jmění žalobkyně a jejího manžela, tak prostředky syna žalobkyně i prostředky vzešlé z podnikatelské činnosti sdružení, vylučuje, že faktury byly placeny z prostředků patřících do majetkové sféry dovolatelky, nemůže obstát jako správná. Odvolací soud se zcela opomněl zabývat právním postavením osoby mající zřízený bankovní účet a právním režimem prostředků na tento účet vložených. V tomto je možno poukázat na již dříve vyslovené závěry Nejvyššího soudu této otázky se týkající (srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4, svazek 1/2001, dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 50, svazek 6/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 912/2006). Účet zřizuje peněžní ústav pro jeho majitele zpravidla na základě smlouvy o běžném účtu (srov. §708 až §715 obch. zák.) nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu (srov. §716 až §719 obch. zák.). Uzavřením smlouvy vzniká mezi peněžním ústavem a majitelem účtu dvoustranný závazkový právní vztah, který je mimo jiné charakterizován tím, že peněžní ústav je povinen přijímat na účet peněžité vklady nebo platby uskutečněné ve prospěch majitele účtu a ze zůstatku účtu platit úroky, majitel vkladového účtu je povinen vložit na účet peněžní prostředky a přenechat jejich využití peněžnímu ústavu, peněžní ústav je povinen podle písemného příkazu majitele běžného účtu nebo při splnění podmínek stanovených ve smlouvě mu vyplatit požadovanou částku nebo uskutečnit jeho jménem platby jím určeným osobám, peněžní ústav je povinen po uplynutí sjednané doby nebo po účinnosti výpovědi vyplatit majiteli vkladového účtu uvolněné peněžní prostředky a po zániku smlouvy vyplatit majiteli účtu zůstatek účtu. Ve vztahu k peněžnímu ústavu má pak osoba, pro kterou peněžní ústav zřídil na základě smlouvy účet, zákonem označovaná jako majitel účtu, pohledávku z tohoto účtu ve výši částek na účet touto, případně jinými osobami vložených, aniž by přitom bylo rozhodující, čí prostředky byly na účet vloženy.
Byly-li tedy faktury placeny z účtu dovolatelky, pak tímto byla v podstatě dle příkazů daných bance dovolatelkou snižována její pohledávka vůči peněžnímu ústavu, čímž nastal úbytek v její majetkové sféře, a není na místě jí tak upírat aktivní legitimaci v tomto řízení. Okolnost, zda dovolatelka byla současně vázána jinými právními vztahy k vyplacení určité částky dalším osobám (kupříkladu žalované z titulu smlouvy o sdružení), není nyní předmětem řízení, a není důvodu se jí zabývat, neboť nikterak nepopírá výše uvedené, tj. že platbami činěnými z bankovního účtu žalobkyně došlo ke snížení její pohledávky vůči peněžnímu ústavu. Měly-li by ostatně další osoby za to, že na účet dovolatelky vložily peníze, jež jim náleží, a měly by jim být tudíž vyplaceny zpět, pak na jejich případné právo vůči dovolatelce na vrácení této částky nemůže mít vliv to, že prostředky z tohoto účtu byly vyplaceny třetí osobě (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 24/2011). Úvahy odvolacího soudu, ubírající se zjevně směrem zcela opačným, tedy již z tohoto důvodu nemohou obstát jako správné, aniž by se bylo třeba blíže zabývat výtkami dovolatelky stran toho, jak se odvolací soud vypořádal s jejími tvrzeními a navrhovanými důkazními prostředky vztahujícími se k prokázání původu peněz na účtu.
Za daných okolností se pak rovněž jeví nadbytečné zabývat se argumentací dovolatelky stran případné platnosti či neplatnosti smlouvy o sdružení. Předmětem nyní projednávaného sporu není vypořádání případných majetkových práv účastnic smlouvy o sdružení, ale pouze to, zda dovolatelka za žalovanou splnila její dluh. Okolnost, zda prostředky na účtu, z nějž byly předmětné faktury placeny, pocházely z činnosti sdružení účastnic, a měly být tedy tomu odpovídajícím způsobem mezi účastnicemi vypořádány, s ohledem na výše uvedené úvahy stran závazkového vztahu majitele účtu a banky proto není rozhodující. V tomto směru je rovněž záhodno připomenout, že dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů dovolatelka za žalovanou zaplatila za zboží do prodejny dodané a spotřebované před uzavřením smlouvy o sdružení, a šlo tak o závazek žalované stojící mimo (časově předcházející) předpokládanou činnost sdružení, přičemž k výsledné dohodě o něm mezi účastnicemi nedošlo. Ostatně ani pro výsledné právní posouzení nároku žalobkyně odvolacím soudem nebyla otázka platnosti smlouvy o sdružení rozhodující, a není tak důvodu se jí blíže zabývat v rámci řízení o dovolání jako o mimořádném opravném prostředku zaměřeném právě na otázky mající vliv na výsledné rozhodnutí o žalovaném nároku.
Zcela na okraj lze podotknout, že vytýkal-li odvolací soud tvrzení žalobkyně nejednoznačnost, pokud jde o to, z jakého titulu se domáhá žalovaného plnění, nezohlednil dostatečně, že soud není vázán právní kvalifikací účastníků, nýbrž pouze žalobou vymezeným skutkem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 188/2006), a není tak na místě účastníku vytýkat, neujasnil-li dostatečně, kterak je dle jeho mínění třeba právně hodnotit žalované plnění.
Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Pokládá-li dovolatelka za takovouto vadu, že k odvolání žalované přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud, ačkoliv včasně podané odvolání žalované ze dne 3. 11. 2009 neobsahovalo zákonem vyžadované náležitosti odvolání, zcela přehlíží, že v souladu s ustanovením §205 odst. 3 o. s. ř. je odvolatelům umožněno měnit odvolací návrhy a odvolací důvody i po uplynutí lhůty k odvolání. Bylo-li o tyto náležitosti v souladu s výzvou soudu odvolání žalované doplněno podáním ze dne 3. 12. 2009, není důvodu se domnívat, že by bylo neprojednatelné, a znemožňovalo tak v rozsahu blíže upřesněném (zúženém) právě v doplnění odůvodnění odvolání přezkum a změnu rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatelce by bylo možno přitakat v tom, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné, a tedy vadné, co do částky 5.050,- Kč odpovídající částce, v níž faktury hradila v hotovosti, neboť neobsahuje náležité, tj. vyhovující požadavkům ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř., odůvodnění, proč tyto prostředky nelze pokládat za výlučné prostředky žalobkyně vynaložené na úhradu dluhu žalované. Dovolatelkou vytýkaná rozpornost úvahy odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene stran toho, že vynaložené prostředky byly výlučnými prostředky žalobkyně, a závěru, dle nějž žalobkyně neunesla důkazní břemeno k otázce, z jakých zdrojů pocházely prostředky vložené na účet, pak není nutné mít za zmíněnou vadu. Dovolatelkou zdůrazňované hodnocení odvolacího soudu je možno pokládat za poněkud nejasné a matoucí, přesto však odrážející jeho právní názor, jenž byl ovšem výše shledán nesprávným. Vadnost rozhodnutí nelze dovozovat ani z výtky žalobkyně poukazující na okolnost, že v rozhodnutí, jímž bylo již dříve v tomto řízení o vzájemném návrhu žalované soudem prvního stupně rozhodnuto, byly tímto soudem vysloveny odlišné právní názory než následném rozhodnutí o žalobním návrhu. Přestože za těchto okolností je na místě, aby v odůvodnění následného rozhodnutí byla tato změna právního názoru náležitě vysvětlena, nelze upírat soudu prvního stupně právo na to, aby přeformuloval svůj právní názor na určitou otázku jak s ohledem na vývoj právního nahlížení na danou problematiku v judikatuře soudů vyšších stupňů, tak i na průběh řízení a v něm najevo vyšlé skutečnosti. Je pak na odvolacím soudu, aby případné nesrovnalosti v tomto směru korigoval v rámci svého přezkumu. Nehledě na to, že námitkám dovolatelky vztahujícím se k vadám řízení tedy není možné zcela přisvědčit, je z výše předestřené argumentace zřejmé, že dovolání bylo v tomto rozsahu podáno důvodně.
Přípustnost dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu v části, v níž jím byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu první stupně, jímž byla žaloba co do částky 40.084,- Kč zamítnuta, by bylo možno zvažovat pouze dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jelikož však částka, o níž bylo předmětným výrokem rozhodnuto, nedosahuje bagatelního limitu 50.000,- Kč stanoveného ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. jako předpokladu přípustnosti dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, je v tomto rozsahu možnost dovolacího přezkumu vyloučena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007), přičemž nejde o situaci, kdy by odvolací soud svým závazným právním názorem štěpení nároku soudem prvního stupně vyvolal. V této části je tedy třeba pokládat dovolání za nepřípustné.
Přípustnost dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu v části, v jaké jím byl potvrzen zamítavý výrok III. rozsudku soudu první stupně ohledně příslušenství z částky 114.981,- Kč, do které bylo soudem prvního stupně na rozdíl od příslušenství vyhověno, přichází v úvahu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., tedy za předpokladu zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Odvolací soud, zjevně s ohledem na to, že ani co do požadované jistiny neshledal nárok žalobkyně důvodným, se v žalobě požadovaným přírůstkům z dovolatelkou zaplacených částek nevěnoval a v odůvodnění svého rozsudku nevyslovil žádné závěry přímo k této otázce, maje zřejmě za to, že s ohledem na své právní názory vyslovené k otázce nárokované jistiny, je to již nadbytečné. Jelikož však tyto právní názory odvolacího soudu pro jejich rozpor s relevantními ustanoveními hmotného práva a výkladem těchto ustanovení podávaným judikaturou Nejvyššího soudu v rámci dovolacího přezkumu měnící části rozsudku odvolacího soudu jako správné neobstály, nemůže obstát jeho rozhodnutí ani v rozsahu týkajícím se příslušenství z této části požadované jistiny. Dovolání tak lze s odkazem na úvahy výše předestřené pokládat v naznačeném rozsahu (tj. vyjma částky 40.084,- Kč s příslušenstvím, jež se nestala předmětem dovolacího přezkumu, neb příslušenství v tomto případě sledovalo od počátku osud jistiny) za přípustné i důvodné s ohledem na nesprávnost právních závěrů, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Nadto je možno uvést, že absenci jakéhokoliv odůvodnění rozhodnutí v tomto rozsahu je možno pokládat za vadu řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. ohrožující správnost rozhodnutí ve věci. Oproti tomu není důvodu přitakávat výtce dovolatelky, dle níž měla být o právním názoru odvolacího soudu k otázce požadovaných přírůstků poučena dle §118a o. s. ř. Poučovací povinnost ve smyslu tohoto ustanovení je dána tehdy, vyžaduje-li právní náhled soudu doplnění tvrzení a důkazů ze strany účastníků. Není však povinností soudu informovat účastníky o veškerých svých právních názorech týkajících se projednávané věci (k tomu srov. více závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3826/2009). V daném případě je pak zřejmé, že z pohledu odvolacího soudu, odmítajícího opodstatnění nároku na žalobou požadovanou jistinu, bylo již zbytečné zabývat se možnými přírůstky k částce, na niž dle odvolacího soudu neměla žalobkyně právo. I v tomto rozsahu je však s ohledem na výše uvedené dovolání důvodné.
V části, k jaké Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným, jakož i v akcesorických nákladových výrocích, zrušil podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve zbylé části pak Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. prosince 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu