ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2171.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2171/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Ing. P. S. , zastoupeného Pavlem Švestákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , IČ: 45797072, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 16 C 270/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 7. října 2010, č. j. 12 Co 235/2010-439, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci potvrdil rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. března 2010, č. j. 16 C 270/2005-415, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle žalovaného k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků, označených ve výroku I rozsudku. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobci příslušel nárok na vydání jiných (náhradních) pozemků podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), jež získal postoupením od původních oprávněných osob, na základě tří postupních smluv uzavřených dne 2. 9. 2005. Jeho neuspokojený nárok – podle závěru odvolacího soudu – zanikl k 31. 12. 2005 podle článku VI zákona č. 253/2003 Sb., jelikož žalobci neprospívá ani nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (publikovaný pod č. 531/2005 Sb.), jímž byla ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a čl. VI zákona č. 253/2003 (o tzv. „restituční tečce“) zrušena toliko ve vztahu k původním oprávněným osobám a jejich dědicům. Neprokázal-li žalobce, že restituční nároky shromáždil pouze za účelem provozování zemědělské výroby, nikoliv v souvislosti s rizikovými komerčními aktivitami, neprosadí se v jeho případě ani závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, kdy ve zcela výjimečných a ojedinělých případech připustil zachování práva na převod náhradního pozemku i u osob, které je získaly postoupením a přitom bezprostředně sledovaly pouze rozšíření svých hospodářských aktivit, při naplňování účelu zákona o půdě, kterým je veřejný zájem na péči o zemědělskou půdu a na hospodářském rozvoji venkova. Není-li možná naturální restituce – pokračoval odvolací soud – má žalobce právo na peněžitou náhradu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů měl za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že řízení je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytýkal, že neprovedl některé z jím navržených důkazů. Při právním posouzení věci pak – podle názoru žalobce – odvolací soud nepřihlédl k závěrům, které Nejvyšší soud vyslovil v již zmíněném rozsudku sp. zn. 28 Cdo 436/2007 a dalších rozhodnutích na něj odkazujících. Namítal, že postupní smlouvy neuzavíral se spekulačním úmyslem, nýbrž jako soukromý zemědělec chce rozvíjet zemědělskou výrobu a přispívat tak k rozvoji venkova. Dovozoval proto, že jeho nárok na převod jiných (náhradních) pozemků k 31. 12. 2005 nezanikl. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu (a patrně též i rozsudek soudu prvního stupně) zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že i dříve vydaným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 27. 11. 2007, č.j. 16 C 270/2005-163, který byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 15. 1. 2009, č.j. 12 Co 128/2008-196, byla žaloba v plném rozsahu zamítnuta), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Přitom může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Po právní stránce je rozsudek odvolacího soudu založen na závěru, že nárok na převod náhradních pozemků získal žalobce jeho postoupením od původních oprávněných osob a jeho nárok proto zanikl ze zákona (je prekludován) dnem 31. 12. 2005, a to podle článku VI zákona č. 253/2003 Sb., který zůstal vůči postupníkům v platnosti i poté, co vůči původním oprávněným osobám a jejich dědicům byl zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, účinném od 20.12.2005 (publikován ve Sbírce zákonů pod č. 531/2005).
Již v rozsudku ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2259/2006 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53, ročník 2008) Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že zánik nároku na náhradní pozemek podle §11 odst. 2 zákona o půdě u osob, jež jej získaly postoupením od jiných subjektů, vyplývá přímo ze zákona č. 253/2003 Sb., kterým byl změněn zákon o půdě. Jednalo se o zásah do práva dříve se vztahujícího i na postupníky, a týká se všech případů, kdy nárok nebyl ve stanovené lhůtě Pozemkovým fondem uspokojen, a to i za situace, že byl uplatněn u soudu před 31. 12. 2005; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez zavinění postupníka. K tomuto právnímu názoru se dovolací soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 167/2007; ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo 209/2007; ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 604/2007; ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5262/2007; ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1536/2008; ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5334/2007) a neshledává důvody, pro které by se od něj měl odchýlit právě v nyní posuzované věci. Zásadně proto odkazuje na právní argumentaci rozvedenou v odůvodnění shora označených rozhodnutí, jakož i na úvahy Ústavního soudu obsažené v odůvodnění jeho nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, které jej vedly k tomu, že ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, ve znění zák. č. 253/2003 Sb., a čl. VI zák. č. 253/2003 Sb. zrušil toliko ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům, nikoliv vůči osobám, které získaly nárok jeho postoupením podle §33a odst. 1 zákona o půdě. Smyslem a účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě lze postoupit na základě §33a a 524 obč. zák., bylo rozšířit alternativy uspokojení nároků restituentů. Nelze ale dovodit závěr, podle něhož by veškeré účely zákona o půdě dopadaly i na postupníky. Pekuniární účely cese u postupníků jsou v daném případě odlišné od účelu vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona o půdě původním restituentům. Při postoupení předmětných pohledávek si postupníci museli být vědomi nejen možných výhod, nýbrž i rizika takovéto cese s ohledem na způsob nabídky a přidělování náhradních pozemků Pozemkovým fondem . Přičemž na jejich straně nelze konstatovat rozpor uvedených zákonných ustanovení s ústavním principem ochrany oprávněné důvěry občana v právo, případně rozpor s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva plynoucího z čl. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (viz závěr citovaného nálezu Ústavního soudu). I Ústavní soud přitom uzavírá, že lhůta stanovená §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a čl. VI zák. č. 253/2003 Sb. je lhůtou propadnou, pro níž je charakteristické, že následkem jejího uplynutí je zánik práva samotného.
Jak z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, odvolací soud měl na zřeteli i závěry, jež Nejvyšší soud vyslovil v dovolatelem zmiňovaném rozsudku ze dne ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, a přesvědčivě vysvětlil, proč se tyto závěry v dané věci neprosadí. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů (z nichž vychází i soud dovolací, neboť dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. zde dovolateli k dispozici není) žalobce za úplatu shromáždil více restitučních nároků od různých oprávněných osob, v době, kdy neprovozoval žádné hospodářské aktivity související se zemědělskou výrobou (oprávnění si opatřil v prosinci 2008, dlouho po zahájení řízení) a jeho aktivy svědčí spíše pro závěr, že svým počínáním sleduje právě cíle komerční. Proto i na něj v plné míře dopadají důsledky uvedené ve shora označeném derogačním nálezu Ústavního soudu, o rizicích vyplývajících z této činnosti, která tato skupina postupníků mohla předpokládat. V dané věci tím spíše, že restituční nároky žalobce shromáždil až v září r. 2005, krátce před uplynutím lhůt, v nichž je bylo možné uspokojit naturální restitucí.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem (co do dovolatelem označených právních otázek) je v souladu s ustálenou (nerozpornou) judikaturou Nejvyššího soudu, od níž není důvod odchýlit se ani ve věci nyní posuzované. Proto rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím po právní stránce zásadně významným (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalovanému, který by měl na náhradu nákladů dovolacího řízení zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. ledna 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu