ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2179.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2179/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupeného JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou v Praze 2, Karlovo nám. 2, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, za ni jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 332/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2011, č. j. 55 Co 405/2010-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech řízení o dovolání do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně částku 6.360,- Kč.
Odůvodnění:
Předmětem řízení byla žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem domu č. p. 500, pozemku parc. č. 773 (zastavěné plochy) a pozemku parc. č. 774 (zahrady), vše v kat. úz. B., jak blíže identifikováno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
Soud prvního stupně žalobu dne 3. 6. 2011 pod č. j. 21 C 332/2009-43 zamítl, odvolací soud jeho rozsudek následně potvrdil (údaje viz výše). Žalovaná byla zavázána k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolací instance podala žalovaná do všech výroků ve lhůtě dovolání, v němž brojila zejména proti závěru odvolacího soudu o přechodu vlastnictví k předmětným věcem na obec (hlavní město) ještě do 31. 12. 1949 a též proti závěru o nesplnění podmínky vydržení na straně žalované, ač ta měla být v dobré víře; běh vydržecí doby však označil odvolací soud za nedovršený (běžící od 1. 7. 2000) podáním předmětné žaloby. Žalovaná žádala, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, poté jej zrušil a věc vrátil druhé či první instanci k dalšímu řízení.
Strana žalující se k dovolání prostřednictvím své právní zástupkyně písemně vyjádřila a žádala, aby bylo dovolání odmítnuto, eventuálně zamítnuto.
Rozhodly-li nižší instance shodně bez předchozí kasace odvolacím soudem s jeho závazným právním názorem, mohlo být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., ve znění zákona č. 7/2009 Sb. (viz datum rozhodnutí odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu by musel mít zásadní právní význam, musel by tedy řešit právní otázku dosud Nejvyšším soudem neřešenou nebo soudy rozdílně rozhodovanou nebo by dovolací soud měl připustit dovolání z toho důvodu, že chce k již řešené právní otázce zaujmout odlišný právní názor. Tato přípustnost dovolání se tedy neváže ke skutkovému základu věci (ten byl závazně zjištěn nižšími instancemi) ani ke všem jejím právním aspektům, ale předpokládá judikatorní přesah napadeného rozhodnutí.
V oblasti obecních restitucí podle zákona č. 172/1991 Sb. jsou ve zbylých případech opakovaně řešeny tři problémové okruhy právních otázek.
Prvním z nich je ten, zda ze sporných přídělů lze uznat za naplňující podmínku tzv. historického majetku obce ty, které se uskutečnily v den či bezprostředně přede dnem zániku obecního vlastnictví (31. 12. 1949). Nejvyšší soud tu učinil více výjimek, v nichž tyto příděly z funkčních důvodů za příděly podle §2 citovaného zákona neuznal (srov. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 154/2004 a další). Tento judikatorní přístup však nehodlá rozšiřovat. V posuzované věci se odvolací soud a nepřímo i dovolatel shodli na tom, že předmětný správní akt ve prospěch obce (někdejší příděl) nelze posuzovat podle §2 zákona č. 172/1991 Sb. Jde tedy o právní posouzení pro dovolatele v tomto ohledu nikoli nevýhodné.
Druhým problémem, resp. právní otázkou je rozsah aplikace novelou č. 114/2000 Sb. doplněného ustanovení §2a citovaného zákona z hlediska okamžiku existence vlastnictví České republiky buď již k datu nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. v původní verzi (24. 5. 1991), nebo k datu nabytí účinnosti zmíněné novely (1. 7. 2000). Dovolací soud zde opakovaně judikoval, že rozhodné ustanovení §2a nelze vykládat retroaktivně a že podmínka vlastnictví České republiky musí být splněna k datu účinnosti novely. Plyne z toho, že nemovitosti, u nichž přichází v úvahu restituce obci, mohly být ke dni 24. 5. 1991 ještě ve vlastnictví československé federace (ČSFR), ale pokud po sukcesi na Českou republiku ke dni 1. 1. 1993 zůstaly v jejím vlastnictví i ke dni 1. 7. 2000, restituce ve prospěch obce se tak stala možnou (viz rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1743/2006 a z poslední doby 28 Cdo 1822/2010 a série dalších). Splnění podmínky vlastnictví ČR k posledně uvedenému dni je v nyní posuzované věci nepochybné.
Třetí okruh právních otázek je spojen s eventualitou vydržení potenciálního obecního majetku státem. Tuto možnost Nejvyšší soud opakovaně připustil – viz rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1603/2005, 28 Cdo 3360/2008, 28 Cdo 2404/2006. Současně však judikoval, že si obce nemohou nárokovat vlastnictví, byť vzniklé ex lege ke dni 24. 5. 1991, po období časově neomezené (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3822/2008). S uplatněním nároku obcí jsou spojeny další právní úkony (viz §8 zákona č. 172/1991 Sb.); kromě toho může nastat situace, v níž lze u nabyvatele v mezidobí (z privatizace apod.) dovodit dobrou víru při nabytí předmětného vlastnictví. Právě v nyní posuzované věci se žalovaná brání námitkou vydržení – žaloba byla podána v roce 2009 a v mezidobí nastalo podle ní hned několik právních skutečností, od nichž se může datovat uplynutí desetileté vydržecí doby ve prospěch žalované. Ani z dovolání, jinak obsahujícího podrobný právní rozbor situace, ale zejména ani ze závěrů odvolací instance však nevyplývají zcela konkrétní skutečnosti, jež by mohly podepřít závěr o takovém vydržení. Jde zejména o žádoucí popisy okolností nepřerušeného užívání, konkrétního způsobu užívání nemovitostí apod. V posuzované věci se všichni podrobně zabývali právními aspekty věci, aniž by se věnovali též konkrétnímu stavu „na místě samém“. O něm, při vázanosti skutkovými zjištěními nižších instancí, dovolací soud neví nic více, než že má jít o „administrativní budovu“.
Ze všech uvedených závěrů nelze než dovodit, že věc postrádá potřebný judikatorní přesah a přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. tu není dána. Nejvyšší soud proto dovolání strany žalované odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanoveními §243c odst. 1, §146 odst. 3, §243b odst. 5 a §224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná nebyla v řízení o dovolání úspěšná, žalobci vznikly náklady řízení spočívající v odměně právní zástupkyně za vyjádření k dovolání. Podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. představovala odměna za jeden úkon právní služby částku výchozích 20.000,- Kč, jež však bylo nutné dvakrát krátit o polovinu pro odmítnutí dovolání a jediný úkon v řízení na 5.000,- Kč (§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 cit. vyhl.). S přičtením 300,- Kč režijního paušálu (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a DPH představovala odměna zástupkyně strany žalující částku 6.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu