ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2234.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2234/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: Ing. V. M. , zastoupen Janem Křivonožkou, advokátem v Praze 3, Slezská 2191/134, proti žalovanému: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 352/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2011, č. j. 22 Co 533/2010-83, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 8. 2010, č. j. 26 C 352/2009-53, kterým byla žaloba o zaplacení 3.000.000,- Kč (výrok I. rozsudku) s příslušenstvím zamítnuta. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že k jejich náhradě nemá právo žádný z účastníků.
Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody ve výši 3.000.000,- Kč s příslušenstvím. Žalobce tvrdil, že předmětná škoda mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí o vazbě; ode dne 26. 6. 1997 bylo proti žalobci vedeno trestní řízení a téhož dne byl vzat do vazby, ze které byl dne 2. 12. 1997 propuštěn. Dne 6. 2. 2007 byl žalobce zproštěn obžaloby a trestní řízení skončeno. Výši náhrady žalobce dovozuje ze skutečnosti, že v době zahájení trestního řízení byl akcionářem (vlastnil 30ks akcií každé o jmenovité hodnotě 100.000,- Kč) a členem statutárního orgánu společnosti MULTI penzijní fond, a.s. Z důvodu vzetí do vazby nemohl žalobce společnost řídit a v době, kdy byl z vazby propuštěn, již byla na společnost uvalena nucená správa; nucený správce společnost přivedl do likvidace a tím došlo ke znehodnocení mj. i akcií žalobce. Žalovaný na výzvu žalobce k uspokojení jeho nároku nereagoval, přičemž v řízení před soudem první instance vznesl námitku promlčení nároku žalobce na náhradu předmětné škody.
Soud prvního stupně věc posoudil po právní stránce na základě ustanovení §1, §4 odst. 1, §5, §22 a §23 zákona č. 58/1969, o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon č. 58/1969 Sb.“). Současně posoudil námitku promlčení, kterou vznesl žalovaný. Dovodil, že nárok žalobce je promlčen, když roční promlčecí doba zakotvená v §23 zákona č. 58/1969 Sb. uběhla již dne 6. 2. 2008 a předběžné projednání nároku bylo žalobcem uplatněno u žalovaného až dne 5. 2. 2009 a žaloba byla podána 5. 8. 2009.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když shledal, že soud nižší instance si pro své rozhodnutí opatřil správná a dostatečná skutková zjištění, zjištěné skutečnosti správně hodnotil a věc posoudil správně i po stránce právní. Odvolací soud dále zejména poukázal na žalobcem vymezený předmět řízení a dodal, že žalobce v bodě 1. 4 žaloby bez bližší specifikace uvedl, že škoda mu byla způsobena vykonáním vazby a nepřiměřenou délkou trvání trestního řízení; teprve v dalších částech žaloby vylíčil okolnosti vzniku škody a její výši, přičemž žalobní tvrzení se bezvýhradně vztahují pouze k rozhodnutí o vazbě. V žalobě není podle soudu nikde přímo spojován vznik škody s nepřiměřenou délkou trestního řízení. Předmětem řízení rovněž není přiměřené zadostiučinění žalobce za imateriální újmu vzniklou nepřiměřenou délkou trestního řízení. Odvolací soud dále uvedl, že žalobce sice dne 13. 4. 2010 „doplnil a upřesnil svou žalobu“ ve vztahu k délce trestního řízení, jednalo se ovšem o tvrzení nová, v žalobě ani v řízení před soudem prvního stupně – do skončení prvního jednání – neuplatněná; žalobce byl přitom poučen ve smyslu ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. (zásada koncentrace řízení). Soud se na závěr rozsudku též ztotožnil s posouzením otázky promlčení nároku žalobce soudem první instance, neboť doba pro uplatnění nároku uplynula ve smyslu ustanovení §23 zákona č. 58/1969 Sb. po roce od nabytí právní moci rozhodnutí o zastavení trestního řízení, které bylo vedeno proti žalobci, tj. dnem 6. 2. 2008.
B. Dovolání žalobce a vyjádření žalovaného
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání označil nesprávné právní posouzení věci. Za právní otázky zásadního významu označil promlčení nároku, posouzení konkrétních důsledků koncentrace řízení podle §118b odst. 1 o. s. ř. a aplikaci zákona č. 58/1969 Sb. (§22, §23) ve vztahu k promlčecí době. V rámci vylíčení dovolacího důvodu tvrdil, že již v žalobě bylo poukazováno nejen na vznik škody v důsledku výkonu vazby na žalobci, který byl později v rámci trestního řízení obžaloby zproštěn, ale i nepřiměřené délky trvání trestního řízení. Odvolací soud podle žalobce nesprávně aplikoval ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. a zásadu koncentrace řízení následně nepřiměřeně vztáhl i na skutečnosti soudu prvního stupně již přednesené. Dále žalobce upozornil na to, že škodu mu vznikla jak v důsledku výkonu vazby, tak i v důsledku nepřiměřené délky trvání trestního řízení, které navíc skončilo již za platnosti a účinnosti současné zákonné úpravy – tj. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti [(notářský řád), dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“] Přesto však, i kdyby byla věc posuzována podle zákona č. 58/1969 Sb., musela by být nepřiměřená délka trestního řízení logickým výkladem podřazena pod nesprávný úřední postup (§18 zákona), a použita měla být tudíž na takovou situaci se vztahující tříletá promlčecí lhůta. Na závěr žalobce navrhl zrušení rozsudků obou nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Uvedl v něm, že dovoláním napadené rozhodnutí podle něj netrpí vytýkanými vadami a plně se ztotožnil s právními závěry soudu uvedenými v předmětném rozsudku, které považuje ze správné a spravedlivé; v dalším odkázal na své písemné vyjádření k žalobě a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
C. Posouzení přípustnosti dovolání, uplatněný dovolací důvod
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolací instance vykazuje judikatorní přesah, když právní otázky jak aplikace zákona č. 58/1969 Sb. (§22, §23) ve vztahu k promlčecí době, tak i posouzení konkrétnosti uplatnění nároku žalobcem v popsané věci nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud v úplnosti vyřešeny.
Dovolatel jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Právním posouzením věci je činnost, při níž soud na zjištěný skutkový stav aplikuje konkrétní právní normy, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká práva a povinnosti účastníci řízení mají nebo by měli mít podle právního předpisu, který tomuto zjištění odpovídá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 604/2000). Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně ji vyložil, případně ji na skutkový stav nesprávně aplikoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1373/2000). Nesprávnost právního posouzení se může týkat jak ustanovení hmotného práva, tak i ustanovení procesního předpisu, pokud jejich správný výklad byl předpokladem vydání správného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1752/2000).
D. Relevantní judikatura a zákonná ustanovení
Počátek běhu promlčecí doby pro nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě nebo trestu se v návaznosti na podmínky vzniku odpovědnosti odvíjí od právní moci následného rozhodnutí vydaného v trestním řízení, jímž rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nabylo charakter rozhodnutí, s nímž zákon spojuje povinnost státu poskytnout odškodnění. V případech odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě jde konkrétně o rozsudek, jímž byl obžalovaný zproštěn obžaloby, usnesení, jímž bylo trestní stíhání zastaveno, či rozhodnutí, jímž byla věc postoupena jinému orgánu. K tomu srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 191.
Podle ustanovení §36 zákona č. 82/1998 Sb., se odpovědnost podle tohoto zákona vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona , a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy.
Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. má právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě vůči státu ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno nebo byl-li obžaloby zproštěn.
Podle ustanovení §23 zákona č. 58/1969 Sb., se právo na náhradu škody podle části první, hlavy druhé (pozn.- §5 až §8) promlčí za rok ode dne, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí nebo rozhodnutí odsuzující k mírnějšímu trestu anebo rozhodnutí, jímž bylo trestní řízení zastaveno.
Podle ustanovení §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
E. Právní posouzení věci
1. Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím o vazbě
Soudy nižších instancí posuzovaly nárok žalobce podle zákona č. 58/1969 Sb., tedy podle právního předpisu platného v době vydání rozhodnutí o vzetí žalobce do vazby - 26. 6. 1997 , resp. v době jeho propuštění z vazby – 2. 12. 1997. Na základě výše citovaných ustanovení se na odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., a na škodu způsobenou přede dnem účinnosti téhož zákona nesprávným úředním postupem použije dosavadní právní předpis, tj. zákon č. 58/1969 Sb . Přestože se tedy počátek běhu promlčecí doby v případě nároku na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě odvíjí od právní moci rozhodnutí o zproštění obžaloby , řídí se délka promlčecí doby podle právního předpisu, za jehož účinnosti škoda vznikla. Žalobce byl z vazby propuštěn 2. 12. 1997, tedy za účinnosti zákona č. 58/1969 Sb., který stanovuje promlčecí lhůtu k uplatnění nároku v délce jednoho roku od ode dne, kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí (tedy ode dne 6. 2. 2007 ).
Odvolací instance nepochybila při právním posouzení promlčení nároku žalobce, když aplikovala ustanovení zákona č. 58/1969 Sb., a předmětný nárok žalobce na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím o vazbě posoudila jako promlčený. Nejvyšší soud v tomto upozorňuje i na skutečnost, že žalobce podal žalobu po uplynutí téměř dvou let od okamžiku, kdy bylo trestní řízení, vedené proti jeho osobě pravomocně skončeno. Posouzení otázky promlčení nároku žalobce tak, jak jej provedl odvolací soud i soud prvního stupně, je tedy i z tohoto důvodu na místě.
2. Nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, nepřiměřená délka trestního řízení, koncentrace řízení podle §118b odst. 1 o. s. ř.
Žalobce již v žalobě bez dalšího uvádí, že škoda, jejíž náhradu žádá, mu byla způsobena vykonáním vazby a nepřiměřenou délkou trvání trestního řízení. Potud je možné souhlasit s tvrzením žalobce, že nárok na náhradu škody způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení uplatnil a je též možné přiklonit se k názoru, že podáním učiněným dne 13. 4. 2010 žalobu formálně doplnil. Soudy nižších instancí se tímto nárokem nezabývaly, a to z důvodu aplikace ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. upravujícího princip koncentrace řízení. Nejvyšší soud však poukazuje na skutečnost, že doplnění žaloby bylo zasláno v době, kdy bylo z důvodu absence trestního spisu první jednání soudu ve věci odročeno. V předmětné věci není možné s jistotou určit, zda první jednání soudu skončilo již tímto odročením, když postup soudu byl důsledkem skutečnosti, že soudu nebyl postoupen trestní spis ve věci trestního řízení vedeného proti žalobci; spíše lze dovodit, že první jednání pokračovalo.
Žalobce v doplnění žaloby tvrdil, že kdyby trestní řízení bylo ukončeno řádně a včas v přiměřené lhůtě, měl spolu s dalšími akcionáři společnosti šanci na její zpětné převzetí a záchranu. V tomto ohledu, když navíc soudu nejsou známy další okolnosti případu, poukazuje dovolací instance na to, že nárok na náhradu škody není možné uplatnit bez jakéhokoliv vymezení okamžiku jejího vzniku a vylíčení dalších relevantních skutečností. Pokud byl žalobce navíc stíhán na svobodě, není možné státu přičítat k tíži, že společnost postupně přešla do likvidace v době, kdy byl žalobce propuštěn z vazby; žalobce byl později pouze jedním z akcionářů akciové společnosti. Žalobce též, na což poukazuje zejména odvolací soud, ve všech svých podáních škodu ve výši 3.000.000,- Kč, jejíž náhradu nárokuje, spojuje pouze s dobou výkonu vazby , nikoliv s obdobím deseti let, kdy proti němu bylo dále vedeno trestní řízení.
Nejvyšší soud se dále zabýval i splněním povinností soudu prvního stupně řádně účastníky řízení poučit mj. o jejich povinnosti doplnit či dále upřesnit žalobu, resp. uplatňovaný nárok. Pokud soudy nižších instancí hovoří o nejasném uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení, bylo povinností již soudu prvního stupně žalobce o tomto poučit a vyzvat jej podle relevantních ustanovení o. s. ř. Nejvyšší soud však opětovně uvádí, že žalobce ani v doplnění žaloby a dokonce ani v samotném dovolání blíže nepopisuje, jak mu měla škoda v důsledku nesprávného úředního postupu vzniknout. Skutkově setrvává žaloba pouze u rámcového tvrzení, že škoda, představovaná znehodnocením 30ks akcií, každé v nominální hodnotě 100.000,- Kč, vznikla v důsledku zavedení nucené správy (a následně likvidace společnosti) v době žalobcovy vazby, resp. vznikla činností nuceného správce (blíže nespecifikovanou). Určitější skutečnosti, např. jaké úkony nuceného správce vedly k likvidaci, jak by namísto toho konal žalobce, pokud by nebyl vzat do vazby, nejsou zmíněny. Považuje-li žalobce za rozhodující – v negativním smyslu – již samotné zavedení nucené správy, pak měla jeho konkretizace žaloby směřovat proti jiné organizační složce státu než ministerstvu spravedlnosti.
Je pozoruhodné, že žalobce neuplatnil – ani konkrétně odůvodněný - nárok na imateriální újmu, vzniklou zjevně nepřiměřenou délkou trestního řízení, tj. nárok podle ustanovení §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.
Nejvyšší soud ve věci dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. 1. 1998, sp. zn. IV. ÚS 324/97. Ústavní soud tu rozhodoval o stížnosti akcionáře společnosti Agrobanka Praha, a. s., na níž byla rozhodnutím bankovní rady České národní banky zavedena nucená správa. Stěžovatel namítal, že postupem správce a ČNB došlo k omezení jeho vlastnických práv, jejichž obsahem je též oprávnění podílet se na řízení společnosti; námitky stěžovatele však soud posoudil jako nedůvodné. Svůj závěr odůvodnil tím, že v případě, kdy je někdo vlastníkem akcií o určité jmenovité hodnotě, nese toto jeho postavení určité riziko spočívající v možném omezení či zasahování do vlastnického práva . Opatření, která k tomuto stavu směřují, však musí vést ke spravedlivé rovnováze mezi požadavky obecného zájmu a imperativy ochrany základních práv jednotlivce. Musí tedy existovat rozumný vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mellachen a spol., 1989, A -169).
Ve skutkově obdobné věci Ústavní soud poté rozhodoval svým nálezem ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 683/03. Stěžovatel, majitel akcií společnosti Agrobanka Praha, a. s., namítal vznik škody v důsledku zavedení nucené správy na společnost, což údajně vedlo k jeho diskriminaci jako vlastníka akcií. Soudy rozhodující ve věci v prvním a druhém stupni dovodily, že rozhodnutí o zavedení nucené správy podle §26 odst. 1 písm. c) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, je rozhodnutím správním a soud nemůže posuzovat úřední postup, který vedl k vydání rozhodnutí o nucené správě. Odvolací soud nadto uvedl, že rozhodnutí o zavedení nucené správy, které nebylo jako nezákonné zrušeno ve smyslu §4 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., nelze mimo rámec správního soudnictví přezkoumávat . Každý investor si navíc musí být vědom vysoké rizikovosti vložení finančních prostředků do cenných papírů. Nejvyšší soud, který ve věci rozhodoval jako soud dovolací pod sp. zn. 25 Cdo 339/2005 , učinil závěr, že škoda, za kterou lze na dalších subjektech požadovat náhradu, nevzniká akcionáři již v okamžiku, kdy došlo k tvrzeným pochybením při výkonu nucené správy či bankovního dohledu, nýbrž vznikne akcionáři, jestliže se jeho majetek (představovaný akcií) zmenšil, tj. jeho podíl na likvidačním zůstatku je menší než jeho podíl na obchodním jmění společnosti před škodnou událostí. K tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1809/2003.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 460/2001 , publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, sešit 10/2004 pod č. 80, je dále řešena problematika možnosti přezkoumávání rozhodnutí nuceného správce, který v působnosti valné hromady provádí rozhodnutí ČNB o snížení základního jmění. Soud tu dovodil, že takové rozhodnutí je možné přezkoumávat podle ustanovení §183 obch. zák . Vzhledem k tomu, že působnost statutárního orgánu, tj. orgánu, který je oprávněn návrh na přezkoumání podat, vykonává podle ustanovení §29 odst. 1 zákona pouze správce, lze stěží očekávat, že ten bude jménem banky proti svému rozhodnutí brojit ve správním řízení. Nehledě na to, že orgánem přezkoumávajícím rozhodnutí správce ve správním řízení by byla Česká národní banka, která s rozhodnutím předem projevila zákonem předepsaný souhlas. Rovněž přezkum rozhodnutí správce podle ustanovení §250l o. s. ř. by nepřipadal v úvahu, neboť žádný zákon přezkum nepravomocného rozhodnutí správce při výkonu působnosti valné hromady soudům nesvěřuje. Pro úplnost je třeba dodat, že rozhodnutí správce by nebylo fakticky přezkoumatelné ani za situace, kdy by si před rozhodnutím nevyžádal souhlas České národní banky, neboť i za tohoto stavu by byl správce jednající jménem banky jedinou osobou, oprávněnou jménem banky o přezkum požádat.
F. Závěry
Nejvyšší soud posoudil podané dovolání jako přípustné, nikoliv však důvodné; uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) nebyl naplněn.
Dovolací instance se ve věci ztotožňuje se závěry soudů nižších instancí o posouzení otázky promlčení nároku žalobce na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím o vazbě. Soudy posuzovaly promlčení nároku žalobce podle správné právní normy a správně určily i počátek běhu lhůty k promlčení jeho nároku.
Posouzení nároku žalobce na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem a nepřiměřenou délkou trestního řízení soudy nižších instancí nebylo zcela přesvědčivé. Otázka uplatnění koncentrace řízení v předmětné věci není v úplnosti dořešena, když navíc soud prvního stupně, ačkoliv sám hovoří o nejasném a neúplném uplatnění nároku, žalobce dostatečně konkrétně nevyzval k jeho doplnění, resp. bližšímu vymezení. Pokud však jde o obsah sporného doplnění žaloby, k němuž přesto došlo, ani tam žalobce nevylíčil svůj nárok natolik, aby z něj byly zřejmé rozhodné okolnosti vzniku škody. Nejvyšší soud proto neshledal v právním posouzení této otázky soudy nižších instancí pochybení podstatné z hlediska výsledku řízení , neboť soudy neměly k dispozici podání, jež by obsahovalo řádně uplatněný nárok, a tudíž nemohly rozhodnout jinak, než návrh žalobce jako celek zamítnout.
Nejvyšší soud proto posoudil dovolání žalobce jako nedůvodné a přistoupil k jeho zamítnutí (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
Oproti žalobci byl žalovaný v řízení úspěšný a podle §243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. vzniká straně, která dosáhla v dovolacím řízení úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému však v rámci dovolacího řízení žádné náklady nevznikly a proto bylo o nákladech tohoto řízení rozhodnuto tak, jak ve výroku II. rozsudku uvedeno.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu