ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2237.2010.2
sp. zn. 28 Cdo 2237/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce J. F., samostatně podnikající fyzické osoby, IČ 12089664, se sídlem v B., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované České republice - Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody ve výši 37.353.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 14 C 463/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2009, č. j. 15 Co 220/2009-375, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora uvedeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 1. 2009, č. j. 14 C 463/2005-308, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 3. 8. 2009, kterým byla v odstavci I. žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 27.100.284 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ode dne 2. 12. 2005 do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Současně v odstavci II. byla rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuta žaloba co do částky 10.252.712,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % z této částky ode dne 2. 12. 2005.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 4. 12. 2000 byla Ministerstvu životního prostředí doručena žádost o udělení výjimky podle ustanovení §43 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, v platném znění, a to mimo jiné i pro další provoz lyžařského vleku typu T. - trasa C a k němu náležejících dvou sjezdových tratí tam označených v národní rezervaci P. v I. Zóně CHKO J. Dále vzal za prokázané, že dne 11. 9. 2001 vydalo ministerstvo životního prostředí rozhodnutí, jímž návrhu nevyhovělo a k rozkladu žalobce ministr životního prostředí dne 16. 11. 2001 rozhodl tak, že rozklad zamítl a záporné rozhodnutí potvrdil a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 11. 2001. Též zjistil, že následně bylo uvedené rozhodnutí rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2002, č. j. 6 A 7/2002-55 zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, přičemž posléze bylo žalobci zcela vyhověno, tzn. byla žalobci udělena žádaná výjimka.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb . o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Dospěl k závěru, že rozhodnutí, jímž žalobci nebylo vyhověno k udělení výjimky a jež bylo následně zrušeno, bylo rozhodnutím pro žalobce, resp. pro jeho podnikání neodvratné. Za této situace tedy odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že toto rozhodnutí je rozhodnutím nezákonným . V dané souvislosti poukazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/2008 s tím, že k odpovědnosti za škodu dochází i v tom případě, kdy nedošlo ke zrušení protizákonného rozhodnutí státního orgánu, avšak jeho pozdějším rozhodnutím byl s ohledem na tuto protizákonnost znemožněn výkon práv vyplývajících z původního rozhodnutí. Odvolací soud uzavřel, že za zcela formalistický postup by považoval takový postup, při němž by bylo odepřeno žalobci právo na náhradu škody proto, že původní rozhodnutí bylo sice zrušeno, avšak řízení dále probíhalo.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně definoval pojem škody, když skutečnou škodou je nastalé zmenšení majetku poškozeného, jež vlastně představuje majetkové hodnoty potřebné k uvedení v předešlý stav, popř. k vyvážení důsledků plynoucích z toho, že nedošlo k uvedení v předešlý stav. Zaujal názor, že hradí se však i jiná škoda , jež je ušlým majetkovým prospěchem, která spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které by bylo možno pokud by nebylo škodné události důsledně očekávat s ohledem na pravidelný běh věci. Vyslovil, že soud prvního stupně správně posoudil existenci škody na straně žalobce i stanovil výši škody, a to celého podniku žalobce, neboť i ostatní provozy, které žalobce provozuje, jsou závislé na tom, zda lyžařské vleky v dané lokalitě fungují. Považoval za nepochybné, že pokud není v provozu v zimní sezóně lyžařský vlek, pak případní zájemci o zimní sporty do dané lokality nepojedou a v důsledku toho se samozřejmě sníží zisk i v navazujících provozech, tj. v hotelu, bufetu apod. Podle odvolacího soudu námitka, že se žalobce na vzniku škody podílel je zcela nepřípadná, neboť rozhodnutí o udělení výjimky nemohl žádným způsobem ovlivnit a učinil veškerá možná opatření proto, aby tato výjimka mu byla udělena. Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že příčinou v posuzované věci bylo negativní rozhodnutí o neudělení výjimky z provozu a že bez této okolnosti by ke škodě nedošlo, i když se nejednalo o příčinu jedinou, ale šlo o okolnost tak podstatnou, bez jejíž existence by ke škodě nedošlo . Konstatoval, že prvotní příčina, neudělení výjimky k provozování činnosti žalobce, bezprostředně vyvolala vznik škody, jíž se žalobce domáhá na žalované.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a) odst. 2 o. s. ř. Za otázku zásadního významu považovala, zda při posuzování jednoho ze základních atributů náhrady škody podle zákona č. 82/1998 sb., a to vzniku škody, resp. určení výše, lze výši škody spočívající v ušlém zisku možno stanovit snížením hodnoty majetku (podniku) poškozeného, byť jedním z ukazatelů, pro stanovení hodnoty podniku je určení trvale odnímatelného výnosu. Za druhou otázku zásadního právního významu považovala, zda lze za nesprávný úřední postup pokládat neudělení výjimky, na kterou není právní nárok, pokud neudělení takové výjimky bylo zrušeno správním soudem (nadřízeným orgánem) pouze z procesních důvodů. Třetí otázku zásadního právního významu spařovala v tom, zda lze nárok uplatněný z titulu nesprávného úředního postupu přisoudit poukazem na nezákonné rozhodnutí. V souvislosti s prvně uvedenou otázkou zásadního právního významu namítala, že k uplatnění nároku z odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. je třeba současné naplnění tří základních atributů, a to nesprávného úředního postupu, vzniku škody a příčinné souvislosti. Poukazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. II. Odon 15/96, podle něhož je možno ušlý zisk charakterizovat tak, že poškozený nedosáhl ušlý zisk, resp. obecně majetkový prospěch, který by dosáhl při pravidelném běhu věcí, tedy kdyby nedošlo k porušení závazku. Uvedla, že pravděpodobnost musí být považována podle běžného uvažování za jistotu. Podle dovolatelky možnost poskytnutí odškodnění i z imateriální újmy vzniklé v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu státu při výkonu moci veřejné byla do platného právního řádu ČR zakotvena teprve novelou zákona č. 82/1998 Sb., a to zákonem č. 160/2006 Sb. účinnou od 1. 4. 2006. Poukazoval na skutečnost, že metodou kapitalizovaných výnosů nebyla stanovena výše ušlého zisku v souladu s platnou právní úpravou uvedenou v občanském zákoníku i v platné judikatuře. Dovozovala, že při akceptaci určení škody a vyčíslení jeho rozsahu shora uvedenou metodou se zakládá stav, že podnikatelský subjekt – právnická osoba při uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. nebude požadovat ušlý zisk, jak je dnes právně zakotven a judikován, ale snížením hodnoty sama sebe. Též namítala, že pokud by bylo akceptováno ustanovení §5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, který specifikuje pojem podnik, pak by náhrada škoda spočívající ve snížení hodnoty podniku představovala náhradu škody skutečně, kterou však žalobce nikdy netvrdil a ani nepožadoval. V souvislosti s druhou otázkou zásadního právního významu dovolatelka konstatovala, že podle judikatury správních soudů není na udělení výjimky ze základních ochranných podmínek národních přírodních rezervací a ze základních chráněných krajinných oblastí právní nárok. Zde odkazovala na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2002, sp. zn. 6A 7/2002. Podle dovolatelky neudělení výjimky pro jeden z šesti lyžařských vleků žalobce v dané lokalitě nemohlo žalobci způsobit milionové obchodní ztráty, přičemž za rozhodné považovala především sněhové podmínky v daném čase. V souvislosti s třetí uvedenou otázkou zásadního významu zmiňovala, že podle zákona č. 82/1998 Sb. lze škodu způsobenou orgánem moci veřejné žalovat z titulu nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. Dovolatelka zaujala v dovolání názor, že jde o dva odlišné právní tituly, které lze v jedné věci kombinovat pouze v případě, kdy by jedna část škody vznikla nezákonným rozhodnutím a jiná část škody nesprávným úředním postupem s tím, že o takový případ se nejedná. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání namítal, že dovolání je třeba považovat za právně nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Zjistil, že žalobkyně, zastoupena advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř. a dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Jinak řečeno, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být založena výhradně dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b), t. j. pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci, a naopak je vyloučeno, aby přípustnost dovolání byla založena uplatněním dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým zjištěním (§241a odst. 3 o. s. ř.) nebo namítanou vadou řízení /§241a odst. 2 písm. b)/.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené ustanovení je stále součástí právního řádu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl.ÚS-st. 31/10), nezbylo Nejvyššímu soudu než přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posoudit.
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech, aniž by mohlo být jakkoli významné, jaký může mít taková konkrétní věc judikatorní přesah (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSCR 66/2011).
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou právní otázku (více otázek), která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena správně (příp. v souladu s ustálenou soudní praxí), a napadené rozhodnutí je tedy v souladu se zákonem po stránce hmotněprávní i procesní.
Položila-li dovolatelka při vylíčení dovolacího důvodu právní otázku (otázky), pak její formulace nemůže být zcela libovolná. Musí se pohybovat v obsahovém rámci dosavadního průběhu řízení, zejména před odvolacím soudem. Východiskem pro vymezení tohoto rámce je výrok rozhodnutí a právní argumentace odvolací instance; předpokládá se, že v kontrapozici proti nim bude vylíčen i pro soud závazný dovolací důvod (§242 odst. 1 o. s. ř.), jehož věcný obsah bude položená právní otázka sledovat.
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že v dané věci jsou naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v posuzované věci nejde.
Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1/ nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, 2/ vznik škody a 3/ příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5). Naplnění těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázáno a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
Jedním z nezbytných atributů vzniku odpovědnosti státu za škodu je příčinná souvislost mezi právní skutečností, za niž se odpovídá, a mezi vznikem škody, tedy je-li postup nebo rozhodnutí orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu škodu nepředstavuje. V tomto směru pak leží důkazní břemeno na žalobkyni, neboť konstrukce odpovědnostního vztahu je z hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního jednoznačná; poškozený (žalobkyně) nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že mu vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím (obecně k otázce důkazního břemene srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, sv. 7, ročník 1998). Zde je třeba poznamenat, že žalobkyně důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti ve sporu neunesla.
Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit úvaha o možných následcích nezákonného rozhodnutí či vadného postupu orgánu veřejné moci, nebo pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku.
Dovolací soud považuje za vhodné dodat, že Nejvyšší soud se problematikou příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem zabýval rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009. Zde vyslovil, že teorie podmínky (sine qua non) stanovuje, že kauzalita mezi příčinou a následkem je tehdy, pokud by následek bez příčiny nenastal (srov. Knappová, M. – Švestka, J. – Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 2. 4. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2005. s. 450). Z hlediska české občanskoprávní teorie je však větší důraz kladen na teorii adekvátní příčinné souvislosti. Podle této teorie je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (k tomu blíže např. Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1066). Ústavní soud dále v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že „pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího [škůdce] konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.“
Vzhledem k tomu, že otázka příčinné souvislosti nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech, nelze vůči právnímu posouzení soudů nižších stupňů nic namítat. Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyla splněna podmínka vztahu příčinné souvislosti mezi škodou vzniklou na straně žalobkyně a posuzovanými rozhodnutími, je správný. Protože tento důvod sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby a s ohledem na to, že závěr dovolacího soudu, že je napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu, je podmíněn i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu, je nadbytečné zabývat se dalšími dovolacími námitkami, neboť na celkový výsledek dovolacího řízení nemohou mít vliv. Není-li totiž dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a škodou vzniklou žalobkyni, nevzniká odpovědnost státu za škodu, a to bez ohledu na to, zda další předpoklady objektivní odpovědnosti státu jsou splněny či nikoliv.
Dovolací soud pro úplnost poukazuje na závěry rozhodnutí ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1627/2008. Podle nich je k tomu, aby byly splněny podmínky odpovědnosti za nesprávný úřední postup, zapotřebí, aby byl splněn i předpoklad vzniku škody. Její existence musí být tvrzena a v řízení prokázána, důkazní břemeno – jak shora uvedeno – zatěžuje v tomto směru žalobkyni.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud převzal závěry odvolacího soudu, že v dané věci byly splněny zákonné podmínky odpovědnosti státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
Na základě shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 o. s. ř. ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení. Dovolací soud tu přihlédl k povaze projednávané právní věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. července 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu