ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2356.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2356/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně Dr. A. Š. , bytem Č. B., zastoupené Mgr. Michalem Pavlasem, advokátem v Českých Budějovicích, Na sadech 4/3, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11, IČ 45797072, o uložení povinnosti učinit výzvu k nabídce kupní ceny za pozemek a zahrnutí nabídky žalobkyně do pořadí osob dle ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb., vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově, pod sp. zn. 9 C 302/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 3. 2012, č. j. 22 Co 389/2012-174, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 3. 2012, č. j. 22 Co 389/2012-174, se zrušuje.
Rovněž se zrušuje rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově, ze dne 8. 12. 2011, č. j. 9 C 302/2011-145, a to v odstavci II. a III.
Věc se vrací Okresního soudu v Českém Krumlově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 12. 2011, č. j. 9 C 302/1011-145 zamítl návrh na určení, že žalobkyně požádala písemně žalovaného o koupi zemědělského pozemku blíže popsaného v enunciátu (výrok I.), jakož i návrh, aby byl žalovaný povinen vyzvat žalobkyni, aby nabídla kupní cenu za pozemek blíže uvedené v enunciátu a zahrnul nabídku žalobce do pořadí osob ve smyslu §7 odst. 4 zák. č. 95/1990 Sb., zákona o prodeji půdy (výrok II). Rozhodl rovněž o nákladech řízení mezi účastníky.
Po skutkové stránce vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalovaný nabídl mj. pozemek určený ve výroku rozsudku k prodeji, když dne 28. 5. 2010 učinil veřejnou nabídku. Žalobkyně podala jako společnice obchodní společnosti žádost o koupi předmětného pozemku. Přitom byla poučena v „Podmínkách veřejné nabídky pozemků“ uveřejněných žalovaným dne 28. 5. 2010 mj. o tom, že kauce musí být zaplacena zvlášť za každý pozemek a variabilní a specifický symbol musí být řádně vyplněny. Při placení kauce však žalobkyně označila platby jako „nájem pozemku 2010“, neuvedla specifický symbol a jako variabilní symbol uvedla čísla stanovená v nabídce žalovaného. Ten její žádost o úplatný převod tohoto zemědělského pozemku vyhodnotil jako neplatnou pro neuvedení specifického symbolu. Tuto okolnost písemně žalobkyni sdělil a zaplacenou kauci žalobkyni vrátil.
Uvedený skutkový stav posoudil soud prvního stupně tak, že žalobkyně nepostupovala podle podmínek stanovených pro převod pozemků daných v ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 95/1990 Sb., neboť stanovenou kauci sice uhradila, nikoliv však za podmínek zveřejněných při vyhlášení prodeje pozemků. Důvodně tak žalovaný žalobkyni vyloučil z veřejné nabídky prodeje pozemku.
Žalobkyně podala odvolání proti uvedenému rozsudku, a to proti výrokům sub II. a III. Tvrdila, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podstata sporu spočívá v posouzení, zda byl žalovaný oprávněn nepřihlížet k její nabídce při vyhodnocování nabídek k odkoupení pozemků ve svém vlastnictví jen proto, že při úhradě kauce opomněla žalobkyně uvést specifický symbol platby. Postup žalovaného považovala žalobkyně za nepřípustný, když ze zákona o prodeji půdy ani z prováděcího řádu pro vyhodnocení výzvy k podání nabídky kupní ceny nevyplývá povinnost uvést do bankovního příkazu k zaplacení kauce jakýkoliv variabilní či specifický symbol. Takový formalistický požadavek žalovaného je nelogický a příčí se základním právním zásadám. Odkazovala na závěry nálezu Ústavního soudu IV. ÚS 19/03, podle něhož při interpretaci právních předpisů je třeba se vyvarovat přehnaného formalismu a libovůle.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání oponoval tím, že zákon č. 95/1999 Sb. Stanoví v ustanovení §7 odst. 11 jako jednu z podmínek uzavření kupní smlouvy složení kauce. Přitom výslovně stanoví, že podmínky složení kauce se zveřejňují při vyhlášení prodejem zemědělských pozemků. Podmínky určuje žalovaný jako prodávající, a to na základě zmocnění daného mu zákonem. Odkazoval přitom na znění veřejné nabídky pozemků ze dne 28. 5. 2010, v níž byly jednoznačně a nezaměnitelně stanoveny podmínky složení kauce, přičemž bylo výslovně uvedeno, že variabilní a specifický symbol musí být řádně vyplněn, jinak nebude realizovaná platba považována za složenou kauci. Nesprávné uvedení specifického symbolu proto znamená nesplnění podmínky a tudíž zákonnou překážku uzavření kupní smlouvy. Pokud žalobkyně tuto podmínku stanovenou žalovaným nesplnila, musela být její žádost vyhodnocena jako neplatná. Žalovaný platbu žalobkyně identifikoval až po skončení nabídky.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 3. 2012, č. j. 22 Co 389/2012-174, potvrdil rozsudek soud prvního stupně v upřesněném znění v odstavci II. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Poukázal na znění ustanovení §7 odst. 1 písm. c) a §7 odst. 11 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, ve znění v době nabídky prodeje pozemku (dále jen „zákon o prodeji státní půdy“).
Vyšel z nesporných zjištění, podle nichž žalovaný učinil předmětnou veřejnou nabídku pozemků určených k prodeji podle ustanovení §7 zákona o prodeji státní půdy, kterou zveřejnil dne 28. 5. 2010. V ní bylo mj. v části nadepsané „Kauce a její platba“ uvedeno, že zaplacením kauce se rozumí připsání částky na níže uvedený účet, variabilní a specifický symbol musí být řádně vyplněny, jinak nebude realizovaná platba považována za složenou kauci. V následujícím odstavci pak žalovaný výslovně žadatelům doporučil, aby variabilní a specifický symbol pečlivě zkontrolovali před odesláním kauce na účet Pozemkového fondu ČR.
Z toho je zřejmé, dovozoval odvolací soud, že jednou z podmínek pro účast zájemců o prodej státní půdy bylo označení platby kauce mj. specifickým symbolem. Je-li pak účast při prodeji zemědělských pozemků dle výše uvedeného ustanovení §7 odst. 11 zákona o prodeji státní půdy vázána na složení kauce za podmínek zveřejněných při vyhlášení prodeje pozemků a určil-li si žalovaný takto na základě zákona za jednu z podmínek také uvedení specifického symbolu, přičemž v tomto konkrétním případě takovému požadavku žalobkyně nevyhověla, nelze dovodit, že splnila zákonnou povinnost složit kauci. V důsledku toho se pak nemohla státu účastníkem pro vyhodnocení výzvy dle §3 bodu 2 „Řádu pro vyhodnocení výzvy k podání nabídky kupní ceny“ vydaného žalovaným s účinností od 1. 6. 2008, neboť za ty lze považovat pouze takové subjekty, které požádaly ve veřejné nabídce o prodej pozemků, včetně složení stanovené kauce pro tento prodej.
Na podporu svého závěru odkázal odvolací soud na závěr rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 946/2006, jakož i rozsudku téhož soudu ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2037/2010, z nichž plyne důraz na formální posouzení stanovených podmínek pro jakoukoliv formu výběrového řízení.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1, písm. c) o. s. ř., když o otázce, která je kladena jako předmět dovolacího přezkumu, dovolací soud zatím nerozhodl.
Tvrdila dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Opakovala svou argumentaci zaujatou v průběhu dosavadního řízení, podle níž základní otázkou, která byla odvolacím soudem vadně hodnocena, je posouzení, zda žalovaný byl oprávněn nepřihlížet k nabídce žalobce při vyhodnocování nabídek k odkoupení pozemků v jeho vlastnictví pouze z toho důvodu, že žalobce při úhradě kauce opomněl uvést specifický symbol platby, a to zvlášť za situace, kdy žalovaný zcela evidentně a nepopiratelně platbu žalobce i tak identifikoval a k jeho nabídce přiřadil.
Podle dovolatelky je takový postup žalovaného jako orgánu veřejné správy nepřípustný a v rozporu se zákonem. Ten v §7 odst. 11 zákona o prodeji půdy ukládá zájemcům o účast ve veřejné nabídce složení kauce, a to nejméně 5% z minimální ceny pozemků, nejméně však 5.000,- Kč. Ani z „Řádu pro vyhodnocení výzvy“ vydaného žalovaným neplyne povinnost uvést do bankovního příkazu k zaplacení kauce jakýkoliv variabilní či specifický symbol. Požadavek žalovaného, uplatněný v této věci, je tak zcela nad rámec zákonných ustanovení a je proto požadován neoprávněně.
Dovolatelka zdůrazňovala, že v tomto případě žalovaný nebyl v situaci, kdy pro absenci variabilního symbolu nemohl platbu kauce identifikovat. Naopak sám žalobkyni sdělil, že platbu přijal jako kauci za účelem koupě konkrétních pozemků, avšak ji vyhodnotil jako neplatnou. Jeho postoj je proto ryze formalistický, žádost žalobce o vyřazení z evidence je proto nelogický a podle přesvědčení dovolatelky i v rozporu se zákonem.
Dovolatelka v této souvislosti odkazovala na závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu č. IV. ÚS 19/03, podle něhož při interpretaci právních norem je třeba se vyvarovat přehnaného formalismu a libovůle. Interpretace nesmí být v rozporu s principy spravedlnosti a musí se zakládat na racionální argumentaci.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z úplných skutkových zjištění a správného právního posouzení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1638/99; dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 19/1995). Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. v) o. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech), aniž by mohlo být jakkoliv významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc judikatorní přesah. (z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSČR 66/2011)). V intencích zde naznačených lze shledat podané dovolání přípustným, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu není ve výsledku správné a z hlediska naplnění principu práva na spravedlivý proces neobstojí.
K argumentaci odvolacího soudu poukazujícího na závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 946/2006 nutno odkázat na jeho odůvodnění. Z něj se podává, že skutkový stav ve zmíněném rozhodnutí týkal se obecně splnění požadavků podmínek veřejné obchodní soutěže, spočívající v absenci dokladu o splnění podmínky trvalého pobytu v ČR po dobu nejméně 3 let požadovaným způsobem, tj. občanským průkazem státním občanství účastníka soutěže. Nešlo tudíž o otázku perfekce splnění peněžitého dluhu, tedy kauce, o kterou se jedná v této věci. Ani odkaz na rozsudek téhož soudu ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2037/2010 nelze považovat za případný, ježto v něm byla řešena problematika určení neplatnosti převodních smluv uzavřených mezi žalovanými a otázka, zda žalobkyně má naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), jelikož otázka platnosti smlouvy má ve vztahu k určení vlastnictví povahu otázky předběžné.
Ve věci s obdobným skutkovým stavem, jako v tomto případě, však rozhodoval dovolací soud rozsudkem ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 525/2011. Skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů představovaly situaci, kdy žadatel (žalobce) splnil všechny zákonem ukládané podmínky, žalovaný mohl identifikaci jím provedených úhrad příslušných kaucí provést i jinak, neboť měl k dispozici žádosti žalobce o prodej pozemků, na nichž byl uveden mj. i název účtu žalobce. Bez zavinění žalobce však specifický symbol u jednotlivých plateb nebyl tankou uveden, žalobce pak i tyto náležitosti splnil, byť i po uplynutí jednoměsíční lhůty tak, že jej doplnil u všech plateb.
V citovaném rozsudku vyslovil dovolací soud závěr, podle něhož „ z ustanovení §7 odst. 11 zákona č. 95/1999 Sb., plyne, že žalovaný je oprávněn pro vyhlášení prodejem zemědělských pozemků stanovit podmínky složení příslušné kauce. Tyto podmínky zákon dále nijak nespecifikuje, dává tak prodávajícímu určitou volnost při jejich stanovení. U stanovení podmínek pro identifikaci plátce kauce je však podle dovolacího soudu nutné zohlednit též další možnosti identifikace plátce. Pokud v konkrétní věci žalobce specifický symbol při zadání příkazu k úhradě kauce uvedl, avšak banka jej „nezpřístupnila“, je prodejce v případě možnosti jiné okamžité identifikace – např. uvedení jména či znalosti názvu účtu žalobce – povinen tuto okolnost zohledňovat ve prospěch kupujícího. Nejvyšší soud se připojuje k názoru nižší instance, že by se jednalo o nepřiměřený formalismus v případě, kdy by žalovaný pouze z důvodu neuvedení specifického symbolu při složení kauce takovou platbu za kauci nepovažoval.“
Dovolací soud nemá důvod odchýlit se od závěrů shora uvedeného dřívějšího rozhodnutí. Aplikováno na posuzovanou věc dospívá k závěru, že v situaci, kdy žalovanému bylo seznatelné, že platba určená jako kauce v tomto případě, byť označená nesprávně pokud jde o neuvedení specifického symbolu, se svou výší přimykala k povinnosti žalobkyně uhradit požadovanou kauci a jako s takovou s ní žalovaný rovněž nakládal, nebyly dány podmínky pro vyřazení žádosti žalobkyně z účasti na vyhlášené veřejné nabídce prodeje pozemků. Opačnému posouzení věci odvolacím soudem nemohl proto dovolací soud spolehlivě přisvědčit, proto rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil (§243b odst. 2 in fine o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl tento rozsudek zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle ustanovení občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. srpna 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu