ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2894.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 2894/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Milana Rychteckého, zastoupeného Mgr. Lubošem Komůrkou, advokátem, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR , IČ 4579 7072, 130 00 Praha 2, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti žalovanému poskytnout žalobci náhradu podle §18a zákona č. 229/1991 Sb. v hodnotě 268.191,44 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 65/2007, o dovolání dovolatele M. R. , zastoupeného Mgr. Lubošem Komůrkou, advokátem, 586 01 Jihlava, Benešova 8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 54 Co 320/2009, takto:
I. Zrušují se rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 54 Co 320/2009, i rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3. 3. 2009, č. j. 12 C 65/2007-51.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Jihlavě.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce z 21. 5. 2007 bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě z 3. 3. 2009, č. j. 12 C 65/2007-51. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému Pozemkovému fondu ČR uloženo poskytnout žalobci M. R. cenné papíry nemající povahu státních dluhopisů v hodnotě 268.191,44 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému fondu bylo uloženo zaplatit žalobci 19% úrok z prodlení ročně z částky 10.000,- Kč od 26. 2. 2007 do 27. 4. 2007, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Byl však zamítnut žalobní návrh žalobce, aby mu žalovaný fond zaplatil úrok z prodlení ve výši 19 % ročně od 21. 11. 1995 do zaplacení z částky 1.080.539,35 Kč. Také byl zamítnut žalobní návrh žalobce, aby mu žalovaný zaplatil úrok z prodlení 19 % ročně od 21. 11. 1995 do 25. 2. 2007 z částky 10.000,- Kč. Žalovanému fondu bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 52.205,30 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo dále uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Jihlavě soudní poplatek částkou 10.730,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce i žalovaného Pozemkového fondu proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě z 30. 6. 2009, sp. zn. 54 Co 326/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Jihlavě z 3. 3. 2009, č. j. 12 C 65/2007-31, změněn tak, že byl výrok rozsudku soudu prvního stupně zrušen, pokud jím bylo uloženo žalovanému fondu poskytnout žalobci cenné papíry, nemající povahu státních dluhopisů, v hodnotě 42.563,59 Kč, a v tomto rozsahu bylo soudní řízení zastaveno. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaný je povinen poskytnout žalobci cenné papíry, nemající povahu státních dluhopisů, v hodnotě 225.191,44 Kč do 21 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Pokud bylo rozsudkem soudu prvního stupně (ve výroku označeném II.) žalovanému uloženo zaplatit žalobci roční úrok ve výši 9,5 % z částky 10.000,- Kč za dobu od 26. 2. 2007 do 27. 4. 2007, byl tento výrok změněn tak, že žalobní návrh žalobce v tomto smyslu byl zamítnut. Byl potvrzen výrok (označený III.) rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce o zaplacení ročního úroku z prodlení 19 % z částky 1.080.539,35 Kč za dobu od 21. 11. 1995 do 16. 8. 2007 a z částky 268.191,44 Kč za dobu od 17. 8. 2007 do zaplacení (vysloveno ve výroku rozsudku označeném IV.). Ve výroku rozsudku odvolacího soudu bylo pak stanoveno, že se „nerozhoduje o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci roční úrok z prodlení ve výši 19 % z částky 812.347,91 Kč za dobu do 17. 8. 2007 do zaplacení“. Změněn byl rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku označeném IV.) tak, že žalovanému fondu se nevyměřuje k zaplacení soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně. Žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému fondu náklady řízení před soudy obou stupňů částkou 452,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné a že odvolání žalovaného fondu je důvodné pouze zčásti.
Odvolací soud konstatoval, že odvoláním žalobce a odvoláním žalovaného bylo napadeno rozhodnutí soudu prvního stupně s výjimkou výroku (označeného II.), jímž bylo uloženo žalovanému zaplatit 9,5% úrok z prodlení z částky 10.000,- Kč za dobu od 26. 2. 2007 do 27. 4. 2007; v tomto dílčím výroku zůstal tedy rozsudek soudu prvního stupně v právní moci (srov. §159 a §167 odst. 2 občanského soudního řádu).
Odvolací soud dále konstatoval, že pokud soud prvního stupně svým rozsudkem z 3. 3. 2009 (č. j. 12 C 65/2007-51 Okresního soudu v Jihlavě) rozhodoval o úroku z prodlení za dobu od 17. 8. 2007 do budoucna z částky přesahující žalobcem v žalobě požadovaných 268.191,44 Kč, vydal své rozhodnutí bez podkladu v podobě návrhu na zahájení soudního řízení; proto odvolací soud svým rozsudkem vyslovil, že o tomto nároku nerozhoduje.
Odvolací soud poukazoval také na obsah spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 4 C 115/2003, z něhož vyplývá, že žalobce M. R. se v uvedené právní věci domáhal náhrady živého a mrtvého inventáře a zásob vůči Pozemkovému fondu ČR ve výši 864.911,50 Kč; v uvedeném dřívějším řízení bylo žalobci přisouzeno plnění v penězích částkou 10.000,- Kč a dalších 812.347,91 Kč v cenných papírech, které nemají povahu státních dluhopisů. Odvolací soud podle výsledků zjištění učiněných v této právní věci (sp. zn. 12 C 65/2007 Okresního soudu v Jihlavě) dospěl k závěru, že „zde trvá překážka věci rozhodnuté ohledně náhrady za živý a mrtvý inventář v hodnotě 42.563,59 Kč“; z uvedeného důvodu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně z 3. 3. 2009 (č. j. 12 C 65/2007-31 Okresního soudu v Jihlavě) zrušil a řízení zastavil (s poukazem na ustanovení §220 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu).
Odvolací soud však měl za to, že v uvedeném předchozím soudním řízení nebyl nárok žalobce na náhradu mrtvého inventáře řešen co do částky 225.627,85 Kč. Vzhledem k tomu s přihlédnutím i k již uvedenému částečnému zamítnutí nároku žalobce v předchozím řízení odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve zbývající vyhovující části výroku a výrok rozsudku soudu prvního stupně změnil jen co do lhůty k plnění (ze 3 dnů na 21 dní), aby žalovaný fond mohl v této delší lhůtě zajistit cenné papíry prostřednictvím příslušného ministerstva.
Odvolací soud se také zabýval nárokem na zaplacení příslušenství nároku žalobce v podobě úroků z prodlení. Vycházel z názoru, že nárok na poskytnutí cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů není peněžitou pohledávkou ; proto potvrdil část odvoláním napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení příslušenství v podobě úroků z prodlení z přiznaného plnění poskytnutím cenných papírů.
K otázce okamžiku vzniku prodlení žalovaného fondu s poskytnutím peněžitého plnění byl odvolací soud toho názoru, že odpovědnost za toto plnění může být dovozována z právních skutečností, které Pozemkový fond ČR po právní stránce zavazují (např. z převzatého závazku formou dohody s oprávněnou osobou, nebo z rozhodnutí soudu o plnění v určité lhůtě). Proto odvolací soud (vzhledem k předchozímu rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze 14. 12. 2006, sp. zn. 12 Co 274/2005) přistoupil k částečné změně rozsudku soudu prvního stupně v jeho části (označené III.), kterou byl žalobci přiznán úrok z prodlení z částky 10.000,- Kč za dobu trvání prodlení žalovaného s přihlížením k přípustným 9,5 % úroku z prodlení žalovaného podle vládního nařízení č. 142/1994 Sb.
Výrokem svého rozsudku pak ještě odvolací soud napravil pochybení soudu prvního stupně, pokud přenesl povinnost k úhradě soudního poplatku na žalovaný fond, když totiž odvolací soud měl za to, že tento fond je zcela osvobozen od placení soudního poplatku ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů se podle názoru odvolacího soudu opírá o ustanovení §224 odst. 2 a §142 odst. 1 ve spojení s ustanovením §146 odst. 2, věta první, občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 24. 7. 2009 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u soudu dne 24. 9. 2009, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích označených III., IV., V. a VI. a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné, a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel vyjadřoval nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu o jím požadovaných úrocích z prodlení a s právním odůvodněním tohoto výroku odvolacím soudem. Zdůrazňoval, že ohledně náhrady za inventář uzavřel již v roce 1995 a v roce 1997 dohodu s Obcí Kozlov a tato dohoda odkazovala na konkrétní finanční částky . Rovněž v řízení vedeném u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 115/2003 vycházelo rozhodnutí soudu ze znaleckého posudku, v němž nároky žalobce byly vyčísleny finančními částkami v Kč; až v konečném rozhodnutí soudu byla žalobci přiznána náhrada za inventář v jiném než peněžním plnění, „nicméně stále bylo a je základem pro uspokojení nároku žalobce peněžité plnění.“ Je proto žalobce stále toho názoru, že žalovanému Pozemkovému fondu ČR měla být soudem v této právní věci (sp. zn. 12 C 65/2007 Okresního soudu v Jihlavě) uložena povinnost nahradit žalobci úroky z prodlení. Dovolatel uváděl, že „pokud by žalovaný fond plnil žalobci podle dohod řádně a včas, obdržel by žalobce náhrady za mrtvý inventář již před několika lety; nárok na úhradu úroků z prodlení považuje tedy žalobce za „satisfakci“ toho, že jako soukromý zemědělec nemohl až do doby přiznání jeho nároku soudem vynakládat potřebné investice do obnovení a na rozvoj zemědělského majetku nezbytného k jeho zemědělské výrobě“.
Ve vyjádření žalovaného Pozemkového fondu ČR k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru žalovaného odvolací soud zaujal správně právní názor, že úrok z prodlení tu žalobci nenáleží vzhledem k tomu, že poskytnutí cenných papírů, nemajících povahu státních dluhopisů, není peněžitou pohledávkou; správně byl také zaujat právní názor, že tu nebyly v řízení shledány právní skutečnosti, z nichž by vyplývala odpovědnost žalovaného na plnění peněžní, k němuž se Pozemkový fond ČR zavázal.
Nejvyšší soud rozhodl o dovolání dovolatele rozsudkem ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4412/2009. Dovolání dovolatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 54 Co 320/2009, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 12 C 65/2007, bylo: a) zamítnuto co do dovoláním napadených výroků (označených III. a V.) rozsudku odvolacího soudu, měnících výroky rozsudku soudu prvního stupně (označené II. a III.) a b) bylo dovolání odmítnuto co do dovoláním napadeného výroku (označeného IV.) a co do dovoláním napadeného výroku (označeného VII.) o nákladech řízení. Bylo také uvedeným rozsudkem dovolacího soudu rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Dovolací soud pokládal za správný právní závěr odvolacího soudu, že soud není v řízení o poskytnutí náhrady inventáře podle ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb. vázán v žalobě uplatněnou formou poskytnutí náhrady a že tedy záleží na rozhodnutí soudu, zda formu peněžitého nároku (včetně příslušenství tohoto nároku) přisoudí, když ani ustanovení §20 zákona č. 229/1991 Sb. nepočítá a priori s vyplacením náhrady inventáře v peněžité formě. Dovolací soud měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí nároku o úrok z prodlení (z částky 1.080.539,35 Kč za dobu od 21. 11. 1995 do 16. 8. 2007) není v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.) a přikročil k odmítnutí dovolatele proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu, potvrzujícímu zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, a to jako dovolání nepřípustného (včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení).
Stejně tak neměl dovolací soud za to, že by výroky rozsudku odvolacího soudu, jímž byly změněny výroky rozsudku soudu prvního stupně o zaplacení úroků z prodlení (z částky 10.000,- Kč za dobu od 26. 2. 2007 do 27. 4. 2007 a z částky 812.347,91 Kč za dobu od 17. 8. 2007 do zaplacení) byly nesprávné, a proto přikročil svým rozsudkem k zamítnutí přípustné části dovolání dovolatele, směřujícího proti výrokům odvolacího soudu, jimiž byly změněny výroky rozsudku soudu prvního stupně, a to jako dovolání nedůvodného.
K ústavní stížnosti stěžovatele M. R. Ústavní soud ČR nálezem ze dne 11. 9. 2012, II. ÚS 3232/10, rozhodl, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4412/2009 se ruší a že ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.
Ústavní soud ČR ve svém nálezu poukazoval na právní závěry obsažené v nálezu ze dne 5. 3. 2009, I. ÚS 515/06, a v nálezu ze dne 20. 10. 2009, II. ÚS 2979/08, jako na závěry přiléhavější a ve svých důsledcích spravedlivější s ohledem na smysl a účel restitučních zákonů, přijatých ve snaze alespoň zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd. Ke splnění účelu a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji, v duchu snahy o zmírnění některých majetkových křivd, v jejichž důsledku k přechodu majetku došlo; tento závěr platí obecně, tedy nejen ve vztahu k samotnému základu nároku, ale i ve vztahu k jeho příslušenství. Pokud státní orgán dobrovolně nepřizná finanční náhradu podle restitučního zákona a vstupuje s oprávněnými osobami do mnohdy dlouholetého sporu, je takový přístup v zásadě možný, ale je nutno akceptovat i případné důsledky s tím spojené. Příslušný orgán tedy musí počítat s tím, že pokud soud následně restituentovi nárok přizná, stát se vystavujme riziku povinnosti zaplatit i úroky z prodlení, jako ostatně každý jiný účastník soudního sporu.
Ústavní soud v uvedených nálezech rovněž vyslovil, že je v souladu s účelem restitučních zákonů, aby v případech, v nichž věc nelze vydat, byla oprávněným osobám vyplacena finanční náhrada v pokud možno co nejkratší době, což odůvodnil tím, že odlišný přístup by vedl k prohloubení nerovnosti v právech jednotlivců. Nesouhlasil proto ani s právním názorem, že vztah věřitele a dlužníka podle §517 občanského zákoníku může vzniknout mezi oprávněnou osobou a státem teprve od právní moci vyhovujícího rozsudku soudu o přiznání finanční náhrady, přičemž upozornil, že restituenti nemají jinou možnost, než se svého nároku domáhat soudní cestou v případě, že příslušný státní orgán zamítne jejich žádost o poskytnutí finanční náhrady, a nemohou často ani za zdlouhavé restituční řízení. Nelze jim proto tuto situaci přičítat k tíži.
Není pochyb o tom, že i v nyní posuzované věci soudy obou stupňů interpretovaly restituční předpis – zákon o půdě – nedůvodně restriktivně, čímž rezignovaly na svou povinnost zajistit spravedlivé řešení konkrétní restituční věci. Nebylo přihlédnuto (ani dovolacím soudem) k závěrům vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3735/2009, o něž opírá stěžovatel důvodnost své ústavní stížnosti. Tento judikát odkazuje na judikaturu, v níž Nejvyšší soud dospěl při interpretaci zákona č. 87/1991 Sb. a jeho vztahu k §517 odst. 2 obč. zák., k závěru, že finanční náhrada, není-li poskytnuta ve lhůtě k tomu stanovené, je peněžitým dluhem, i když spočívá ve vydání cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů, a konstatuje, že uvedené právní závěry lze analogicky aplikovat i na právní vztah mezi osobou oprávněnou a Pozemkovým fondem, jehož předmětem je vypořádání nároku na finanční náhradu osoby oprávněné podle zákona o půdě. Uvádí také, že pokud se jedná o vztah mezi zákonem o půdě a občanským zákoníkem, sám zákon o půdě ve svém §1 odst. 3 stanoví, že „pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se právní vztahy k majetku uvedenému v odstavci 1 právními předpisy“ a uzavírá, že jestliže zákon o půdě neobsahuje speciální úpravu prodlení či povinnosti platit úroky z prodlení, je třeba aplikovat obecný právní předpis, jímž je občanský zákoník.
Vzhledem k výše uvedenému měl Ústavní soud za to, že obecné soudy postupovaly při interpretaci zákona o půdě v souvislosti s řešením otázky požadovaných úroků z prodlení formalisticky, přičemž se nevypořádaly se zmíněnými, dle názoru Ústavního soudu, relevantními skutečnostmi, čímž dospěly k nesprávnému a nespravedlivému právnímu posouzení věci.
Z důvodu minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci Ústavní soud zrušil pouze napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadený rozsudek Nejvyššího soudu podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ve zbývající části ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou právě s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
V dalším řízení po vydání uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR dovolací soud měl na zřeteli i právní závěr z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 14. 2. 1996, II. ÚS 156/95 (uveřejněného pod č. 9 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, otištěného i v ročníku 1997 na str. 149-251 /259-261/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR): „Rozhodnutí Ústavního soudu je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR závazné pro všechny orgány i osoby s tím, že za situace, kdy je Ústavní soud nejvyšším orgánem ústavnosti (srov. hlavu čtvrtou, článek 83 a článek 87 Ústavy ČR) jsou obecné soudy per analogiam vázány právním nálezem Ústavního soudu ČR rovněž podle ustanovení §226 občanského soudního řádu.
V tomto případě dospěl Ústavní soud ČR ve svém nálezu ze dne 11. 9. 2012, II. ÚS 3232/10, k závěru, že při posouzení právní věci sp. zn. 12 C 65/2007 Okresního soudu v Jihlavě „obecné soudy se nevypořádaly s relevantními skutečnostmi, čímž dospěly k nesprávnému a nespravedlivému právnímu posouzení věci. „Je proto třeba hledět při opětovném posuzování dovolání dovolatel M. R. proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 54 Co 320/2009, jako na rozhodnutí nesprávné tak, že je na místě jeho zrušení podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Dovolací soud tedy uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil svým rozsudkem podle ustanovení §243b odst. 2 a 6 občanského soudního řádu. Protože z nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 9. 2012, II. ÚS 3232/10, nepochybně vyplývá, že důvody, pro které je nutné zrušit uvedený rozsudek odvolacího soudu ze dne 30. 6. 2009, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně (ze dne 3. 3. 2009, č. j. 12 C 65/2007-51 Okresního soudu v Jihlavě), přikročil dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 3 občanského soudního řádu ke zrušení i tohoto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení u soudu prvního stupně bude znovu posouzena žaloba žalobce ze dne 21. 5. 2007, přičemž bude tento soud vycházet plně z právních závěrů vyjádřených v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 9. 2012, II. ÚS 3232/10 (zejména na str. 4 a 5 tohoto nálezu). Ve smyslu těchto právních závěrů posoudí soud prvního stupně zejména otázku, „zda se osoba oprávněná k vydání náhrady dle ustanovení §20 a §18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. může úspěšně domáhat zaplacení úroků z prodlení ze zaplacení finanční náhrady podle §517 odst. 2 občanského zákoníku, i když tato finanční náhrada byla poskytnuta ve formě cenných papírů, které nemají povahu státních dluhopisů“, jakož i otázky, zda v daném případě měla být žalobní náhrada přiznána formou peněžitého plnění či formou poskytnutí cenných papírů. Soud prvního stupně bude mít přitom na zřeteli ve smyslu ustanovení §243d odst. 1 a §226 občanského soudního řádu vázanost právním názorem Ústavního soudu ČR i dovolacího soudu (vycházejícího ve svém zrušovacím rozhodnutí bez dalšího z právního názoru vyjádřeného ve zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 11. 9. 2012, II. ÚS 3232/10).
V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně ve svém novém rozhodnutí o věci i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 občanského soudního řádu).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. prosince 2012
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu