ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2901.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2901/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně E. S. , Hustopeče, zastoupené JUDr. Dagmar Strejčkovou, advokátkou se sídlem Borkovanech 98, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16 , o zaplacení 358.173,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 277/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. března 2011, č. j. 70 Co 93/2011-145, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. listopadu 2010, č.j. 22 C 277/2007-131, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 358.173,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. března 2011, č.j. 70 Co 93/2011-145, rozsudek soudu prvního stupně v části o zaplacení 206.220,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil; ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil (vše výrokem I) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v exekuci – nařízené usnesením Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. září 2002, sp. zn. 15 Nc 2345/2002, na majetek povinného V. S. – soudní exekutor pověřený provedením exekuce provedl u povinného dne 17. 2. 2003 soupis movitých věcí, při němž sepsal /označená/ motorová vozidla a zemědělskou techniku. Postižení věcí exekucí se žalobkyně bránila žalobou, podanou u Okresního soudu v Břeclavi dne 3. 3. 2003; řízení, vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 5 C 339/2003, bylo pravomocně skončeno rozsudkem ze dne 5. prosince 2006, č.j. 5 C 339/2003-41, jímž byly věci (o nichž žalobkyně prokázala, že jsou jejím výlučným vlastnictví) z exekuce vyloučeny; rozsudek, nabyl právní moci 5. ledna 2007. Odvolací soud dospěl k závěru, že v řízení o vyloučení věcí z exekuce docházelo v době od 8. 7. 2003 do 11. 10. 2005 k průtahům, které představují nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Uzavřel však, že se žalobkyni nepodařilo prokázat jí tvrzené skutečnosti o vzniku majetkové újmy, za níž označuje snížení hodnoty věcí o 81.521,- Kč, nerealizovaný prodej věcí po jejich soupisu konkrétnímu zájemcům za částku 190.000,- Kč, jakož i ušlý zisk v podobě 15% úroků z takto utržené částky (kapitalizovaný na 63.432,- Kč).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výroku I v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, jakož i proti výroku II o nákladech řízení podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Za ně pokládá závěr odvolacího soudu, že se jí konkrétní skutečnosti o vzniku majetkové újmy a její výši v řízení prokázat nepodařilo. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Objektivně přípustné není dovolání proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Takové rozhodnutí má povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení, jež jsou vyjmenovány v ustanoveních §238, §238a a §239 o. s. ř. (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti části výroku I, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jelikož nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť i dříve vydaným rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 16. března 2010, č.j. 22 C 277/2007-96, jež byl usnesením odvolacího soudu ze dne 24. června 2010, č.j. 70 Co 295/2010-118, částečně zrušen, byla žaloba zamítnuta), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1/ nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, 2/ vznik škody a 3/ příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, sešit 1, pod č. 5). Naplnění těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázáno a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
Každá ze stran sporného řízení – v závislosti na hypotéze právní normy – má povinnost tvrzení a povinnost důkazní (srov. §101 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř.) a nese tedy z této povinnosti plynoucí břemeno tvrzení a důkazní břemeno (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002, a ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003, uveřejněné pod C 1483 ve svazku 21 a pod C 2321 ve svazku 28 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V dané věci je to proto žalobkyně (domnělá poškozená), jenž nese břemeno tvrzení i břemeno důkazní k prokázání skutečností, z nichž lze dovodit současné naplnění shora označených podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu, včetně podmínky vzniku škody a jejího rozsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2010, sp. zn. 25 Cdo 1243/2008; k otázce důkazního břemene obecně pak např. rozsudek ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod č. 2/2001).
Z obsahu dovolání je patrno, že za nesprávný má žalobkyně závěr odvolacího soudu, že se jí tvrzené skutečnosti, z nichž dovozuje vznik majetkové újmy, v řízení prokázat nepodařilo. Obsahem jejího dovolání není tedy polemika s právním posouzením věci (žalobkyně netvrdí, že jinak správně zjištěný skutkový stav odvolací soud posoudil podle nesprávné právní normy, nebo že tuto normu nesprávně vyložil, popřípadě na skutkový stav nesprávně aplikoval), nýbrž s hodnotícím závěrem odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť své námitky – nemajíc zde k dispozici ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. k – žalobkyně (nesprávně) podřazuje důvodu uvedenému v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních ovšem právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. není (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. září 1993, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 19, svazek 2, ročník 1994).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně (s přihlédnutím k jeho obsahové konkretizaci) směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalované v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2012
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu