ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3108.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3108/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně OS, spol. s r.o. , IČ: 65412036, se sídlem v Říčanech u Prahy, Na Kozákově 1413, zastoupené JUDr. Pavlínou Širůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Panská 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 5.000.000,- Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 257/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2011, č. j. 72 Co 116/2011-66, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. listopadu 2010, č.j. 20 C 257/2009-45, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 5.000.000,- Kč.
Uplatněné právo žalobkyně odůvodňovala tvrzením, že jde o škodu (ušlý zisk v částce 4.000.000,- Kč a snížení hodnoty ochranné známky o 1.000.000,- Kč), jež ji byla způsobena trestním stíháním jejího společníka a jednatele J. V., které neskončilo pravomocným odsouzením.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že usnesením Policie ČR, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 25. 5. 2004 bylo zahájeno trestní stíhání J. V., které bylo skončeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 1. 2009, č.j. 1 T 94/2008-1006, jímž byl J. V. obžaloby zproštěn; rozsudek nabyl právní moci dne 15. 4. 2009. Odvolací soud vzal též za prokázané, že J. V. byl jediným společníkem a jednatelem žalobkyně. Po právní stránce věc kvalifikoval jako právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, uzavíraje ovšem, že k uplatnění práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím jsou věcně legitimováni toliko účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda (§7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Tímto účastníkem ovšem žalobkyně (obchodní společnost) není. Odmítl též názor žalobkyně, že jde o odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. K jejím námitkám o průtazích v trestním řízení dodal, že je žalobkyně zakládá na nových skutečnostech, jež vylíčila až po koncentraci řízení (§118b odst. 1 o. s. ř.) a k nimž proto přihlížet nelze.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů měla za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Opakujíc průběh trestního stíhání Jiřího Vokouna namítala, že škoda jí byla způsobena nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., nikoliv nezákonným rozhodnutím, nejenom proto, že orgány činné v trestním řízení nedostály své povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Tvrdila, že trestním stíháním jejího jednatele byla narušena důvěra klientů, s nimiž spolupracovala, a proto došlo k ukončení její podnikatelské činnosti. Závěr odvolacího soudu, že není věcně legitimována k náhradě takto způsobené škody, pokládá za nesprávný. Navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který by vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání přípustné není.
Odvolacím soudem řešenými právními otázkami se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Vždy přitom dovodil, že odpovědnost státu za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, je odpovědností za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, nikoliv nesprávným úředním postupem. Zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby má totiž stejné důsledky jako zrušení nezákonného rozhodnutí (usnesení o zahájení trestního stíhání). Neposuzuje se přitom správnost postupu orgánů činných v trestním řízení, rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1991, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24, pod C 1813; z judikatury Ústavního soudu např. nález ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. I. ÚS 367/99, publikovaný pod č. 23 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2001, svazek 21).
Vymezení osoby oprávněné požadovat vůči státu náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (a tedy i trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsouzením) je pak obsaženo v ustanovení §7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Podle něj právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda (odst. 1). Právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo (odst. 2). Účastníkem trestního řízení ve smyslu cit. ustanovení rozumí se především osoba, proti níž se vede trestní řízení (obviněný, obžalovaný, odsouzený), nikoliv obchodní společnost, jíž jednatel čelil trestnímu stíhání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1956/2004, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 81, ročník 2006, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil též v usnesení ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5148/2007, nebo v usnesení ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4431/2009).
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy v souladu s ustálenou, výše citovanou judikaturou, kterou Nejvyšší soud ani v nyní posuzované věci neopouští. Není pak nesprávným právním posouzením, jestliže odvolací soud věc neposoudil též z hlediska ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (jako nárok z odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem – porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě), za situace, kdy žalobkyně tyto skutečnosti v řízení netvrdila a ani jinak v něm nevyšly najevo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 152, ročník 1998, sešit 21).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím po právní stránce zásadně významným není (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2012
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu