ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3216.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3216/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobkyně HALLU – Centrum, s. r. o., IČ 64833895, se sídlem v Praze, Stodůlky, Bronzová 2021/23, zastoupené Mgr. Mariánem Francem, advokátem se sídlem v Plzni, Škroupova 10, IČ 66256313, proti žalovanému Městu Starý Plzenec , IČ 00257257, se sídlem ve Starém Plzenci, Masarykovo nám. 121, zastoupenému JUDr. Tomášem Tesařem, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Malická 11, IČ 72247304, o zaplacení částky 2,756.474,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Plzni-jih pod sp. zn. 8 C 68/2007, o dovolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 3. 2011, č. j. 15 Co 479/2010-522, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou podanou dne 27. 3. 2006 (řízení vedené u Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 8 C 68/2007) domáhala po žalovaném zaplacení částek 756.212,- Kč, 760.122,- Kč a 650.000,- Kč, tj. celkové částky 2.166.334,- Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne 5. 4. 2002 jako nájemkyně uzavřela se žalovaným jako pronajímatelem smlouvu o nájmu pozemku parc. č. 370/15 a pozemku parc. č. 375/32, to vše v kat. území S. (dále jen „předmětné pozemky,“ resp. parcely uváděny bez tohoto kat. území). Účelem nájmu pozemků byla budoucí výstavba devíti samostatně stojících domků. Nájem byl uzavřen na dobu určitou, do 30. 9. 2005, a byl řádně schválen na schůzi rady obce konané dne 3. 4. 2002. Jakýkoli následný prodej již zastavěných ploch nebo jeho zprostředkování ze strany nájemce podléhal podle znění smlouvy o nájmu schválení zastupitelstva města Starý Plzenec. V důsledku zpracování nového geometrického plánu ze dne 19. 7. 2002, schváleného katastrálním úřadem Plzeň – jih dne 11. 10. 2002 pod č. 471/02. došlo k rozdělení pozemkové parcely č. 370/15 na menší pozemkové parcely odpovídající realizované výstavbě rodinných domů. Dne 4. 2. 2003 byl k uvedené nájemní smlouvě uzavřen Dodatek č. 1 (dále jen „dodatek“). V něm se žalovaný zavázal, že po provedení odprodeje předmětných pozemků novým vlastníkům, převede na účet žalobkyně 1/2 získané prodejní ceny předmětných pozemků, sníženou o polovinu daně z převodu nemovitosti (v mezidobí došlo ke snížení daně z převodu nemovitosti z původních 5 % na 3 %). Následně žalovaný postupně odprodal pozemky podle nového geometrického plánu. Po prodeji pozemků parc. č. 370/25, parc. č. 370/26, parc. č. 370/27 a parc. č. 370/28 žalobkyně vystavila žalovanému čtyři faktury na částku 841.572,- Kč, které žalovaný zaplatil. Po prodeji pozemků parc. č. 370/32, parc. č. 370/30, parc. č. 370/31 a parc. č. 370/39, vystavila žalobkyně postupně faktury v částkách 186.628,- Kč, 188.568,- Kč, 198.656,- Kč a 182.360,- Kč. Tyto faktury v celkové částce 756.212,- Kč však žalovaný nezaplatil. Dále žalobkyně uvedla, že dne 24. 1. 2002 učinil starosta žalovaného města veřejný příslib, kterým žalovaného zavázal vybudovat hlavní obslužný plynový řad pro připojení odběrných míst, jež měla vzniknout dílem výstavbou žalovaného a dílem výstavbou žalobkyně. Žalobkyně na základě splnění své části stavebního díla vystavila žalovanému fakturu na částku 760.122,- Kč představující finanční podíl žalovaného, který však zůstal nezaplacen. Žalobkyně dále uvedla, že na základě veřejného příslibu ze dne 24. 1. 2002 se žalovaný zavázal i k uhrazení nákladů na vybudování části vnitřní komunikace D1, obytná zóna, prodloužena ulice J. Poté, co došlo k písemnému převzetí stavebního povolení ze dne 13. 11. 2003, č.j. Výst/1179/02 a stavebního díla komunikace starostou žalovaného, vystavila žalobkyně zálohovou fakturu na stavební práce v částce 650.000,- Kč se splatností do 15. 2. 2006. Tuto však žalovaný rovněž nezaplatil.
Žalobkyně se dále žalobou podanou dne 20. 9. 2007 (řízení původně vedené u Okresního soudu Plzteň – jih pod sp. zn. 10 C 72/2007) domáhala po žalovaném zaplacení částek 180.649,- Kč a 409.491,- Kč, tj. celkové částky 590.140,- Kč s příslušenstvím. Uvedla, že poté co došlo k rozdělení pozemkové parcely č. 370/15, jak bylo uvedeno výše, byl vzniknuvší pozemek parc. č. 370/24 opětovně rozdělen a následně prodán (předmětem prodeje byly „pozemky parc. č. 370/67 a parc. č. 370/24“ a „pozemky parc. č. 370/68 a parc. č. 370/24“). V souladu s nájemní smlouvou ze dne 5. 4. 2002 a dodatkem ze dne 4. 2. 2003, v němž se žalovaný zavázal k zmíněné úhradě 1/2 získané prodejní ceny, vystavila žalobkyně žalovanému fakturu v celkové částce 180.649,- Kč. Tuto částku však žalovaný nezaplatil. Žalobkyně dále uvedla, že na základě veřejného příslibu starosty žalovaného města ze dne 24. 1. 2002 se žalovaný zavázal k samostatné výstavbě poloviny projektu vnitřní komunikace D1, obytná zóna. Žalovaný však tyto stavební práce nedokončil, a proto je žalobkyně s vědomím žalovaného byla nucena dokončit sama. V důsledku toho vystavila žalobkyně žalovanému zálohovou fakturu splatnou dne 1. 8. 2006 na částku 409.491,- Kč, kterou žalovaný rovněž nezaplatil.
Obě shora uvedené věci byly usnesením Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 29. 10. 2007, č.j. 8 C 68/2007-63, spojeny ke společnému řízení vedeném pod sp. zn. 8 C 68/2007.
Žalovaný žalobou uplatněné nároky neuznal. Uvedl, že předmětem dodatku k nájemní smlouvě ze dne 4. 2. 2003 bylo pouze konstatování, že došlo k rozdělení pozemkové parcely č. 370/15, jež byla původním předmětem nájemní smlouvy ze dne 5. 4. 2002, a tím ke vzniku třinácti nových přečíslovaných parcel. Namítal, že předmětem dodatku nemohlo být ujednání stran týkající se převodu majetku z vlastnictví obce a stanovení nových finančních závazků žalovaného vůči žalobkyni, neboť takové rozhodnutí by podléhalo schválení zastupitelstva obce. Námitku neplatnosti žalovaný uplatnil i ve vztahu k nárokům vyplývajícím z veřejného příslibu ze dne 24. 1. 2002. Namítl, že veřejný příslib nemá charakter smluvního závazku, neboť se jedná pouze o jednostranný právní úkon, který je adresován neomezenému počtu osob. Jelikož mezi stranami nikdy nebyla sjednána žádná smlouva o dílo, musely by nároky žalobkyně uplatněné z důvodu prodeje pozemků (částky 756.212,- Kč a 180.649,- Kč) nebo z důvodu zaplacení ceny díla (částky 760.122,- Kč, 650.000,- Kč a 409.491,- Kč) být schválené zastupitelstvem obce. Dále uvedl, že zastupitelstvo obce na svém zasedání dne 19. 6. 2002 záměr toliko projednalo, avšak neschválilo, a rovněž podotkl, že dne 15. 7. 2002 bylo obecní radou pouze uloženo „vypracovat návrh na provedení rozpočtových opatření k zajištění finančních prostředků na úhradu projektů inženýrských sítí a vybudování ST plynovodu.“ Nadto žalovaný vznesl také námitku promlčení ohledně nároků na zaplacení ceny díla, neboť pokud žalobkyně své nároky odvozovala od veřejného příslibu učiněného dne 24. 1. 2002, svůj nárok u soudu uplatnila až dne 27. 3. 2006, tedy po uplynutí zákonné promlčecí lhůty.
Okresní soud Plzeň – jih jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 8. 2010, č.j. 8 C 68/2007-484, výrokem I. žalobu co do částky 756.212,- Kč s příslušenstvím zamítl, výrokem II. žalobu co do částky 180.649,- Kč s příslušenstvím zamítl, výrokem III. žalobu co do částky 760.122,- Kč s příslušenstvím zamítl, výrokem IV. žalovanému uložil povinnosti zaplatit žalobkyni částku 650.000,- Kč s příslušenstvím, výrokem V. žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 409.491,- Kč s příslušenstvím, a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení. Ve vztahu k nárokům v částkách 756.212,- Kč (výrok I.) a 180.649,- Kč (výrok II.), které byly uplatněny z důvodu realizovaného odprodeje pozemků, dospěl soud prvního stupně k závěru, že tyto nejsou důvodné. Uvedl, že dodatek nájemní smlouvy ze dne 4. 2. 2003, podle něhož měl žalovaný po odprodeji jednotlivých pozemků převést na účet žalobkyně polovinu z prodejní ceny, byl neplatný, neboť takový závazek nebyl schválen zastupitelstvem žalovaného, jak vyžadovalo ustanovení §85 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb. Soud prvního stupně v této souvislosti odkázal na usnesení o jednání zastupitelstva žalovaného ze dne 19. 6. 2002, kde zastupitelstvo schválilo odprodej pozemků parc. č. 370/19, parc. č. 370/19, parc. č. 370/20 a parc. č. 370/21 s tím, že polovina kupní ceny bude převedena žalobkyni, což se posléze stalo, a dále usnesení ze dne 19. 9. 2001, kde zastupitelstvo schválilo smlouvu o nájmu původních pozemků parc. č. 370/16 a parc. č. 370/33. Soud prvního stupně následně uzavřel, že ve vztahu k žalobou uplatněnému nároku, tj. k polovině kupní ceny za odprodej pozemků parc. č. 370/32, parc. č. 370/30, parc. č. 370/31 a parc. č. 370/39 (částka 756.212,- Kč) a pozemků parc. č. 370/67 a parc. č. 370/24, pozemky parc. č. 370/68 a parc. č. 370/24 (částka 180.649,- Kč) žalobkyně nedoložila žádný relevantní důkaz prokazující schválení takového závazku zastupitelstvem žalovaného. Ve vztahu k částce 760.122,- Kč (výrok III.) nárokované z titulu veřejného příslibu ze dne 24. 1. 2002, dospěl soud prvního stupně k závěru, že veřejný příslib ze dne 24. 1. 2002 je neplatným právním úkonem, neboť jednak nesplňoval náležitosti stanovené §850 obč.. zák., jelikož jediným adresátem byla žalobkyně a nikoliv neurčitý počet adresátů, a nadto byl postižen řadou dalších vad v rozporu s požadavky stanovenými v §34 a násl. obč. zák. I v tomto ohledu proto soud prvního stupně dovodil, že veřejný příslib nezavazoval žalovanou k zaplacení nárokované částky 760.122,- Kč. Ve zbytku žaloby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 650.000,- Kč s příslušenstvím a částku 409.491,- Kč s příslušenstvím (výroky IV., V.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení prokázala provedení tvrzených stavebních prácí, tj. stavbu STL plynovodu a vnitřní komunikaci D1 obytná zóna, na jejichž základě vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení, které je ve smyslu §451 odst. 1 obč. zák. povinen vydat. Soud prvního stupně v této souvislosti odmítl i námitku promlčení, když uvedl, že promlčecí doba počala běžet až dne 15. 2. 2006, resp. 1. 8. 2006, kdy se staly splatnými vystavené faktury za provedené práce.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 3. 2011, č.j. 15 Co 479/2010-522, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a ve výrocích III., IV., V. a VI. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Pokud se týká potvrzujícího výroku I., odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že dodatek k nájemní smlouvě ze dne 4. 2. 2003, obsahující závazek žalovaného k úhradě poloviny kupní ceny za převod pozemků, byl sjednán bez souhlasu zastupitelstva, když zastupitelstvo žalovaného na jednání dne 3. 4. 2002 schválilo pouze pronájem předmětných pozemků. Odvolací soud uvedl, že finanční závazky obce musí schválit zastupitelstvo obce, jinak je takový úkon neplatný (viz §39 a §40 zákona č. 128/2000 Sb.) a nelze na jeho základě přiznat žalobou uplatněný nárok na zaplacení částek 756.212,- Kč a 180.649,- Kč s příslušenstvím. Ve výroku II. odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jím bylo rozhodnuto o částkách: 760.122,- Kč s příslušenstvím, 650.000,- Kč s příslušenstvím a 409.491,- Kč s příslušenstvím, a vyslovil závazný právní názor o vzniku bezdůvodného obohacení výstavbou plynového řadu (částka 760.122,- Kč s příslušenstvím) a v části, v níž bylo rozhodnuto o nároku v návaznosti na výstavbu vnitřní komunikace D1 – obytná zóna (částka 650.000,- Kč s příslušenstvím a částka 409.491,- Kč s příslušenstvím) dovodil nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalobkyně namítala, že jednotlivé případy týkající se nakládání s majetkem obce by měly být vždy posuzovány individuálně. Pokud soudy nižších instancí dovodily neplatnost dodatku, který zakládá nárok žalobkyně, pouze s odkazem na znění §39 zákona č. 128/2000 Sb., byl tak použit pouze formální výklad daného ustanovení bez jakékoli návaznosti na účel zákona o obcích a osobitost posuzovaného případu. Účelem dotčeného ustanovení je přitom zabránit excesům při nakládání s majetkem obce, resp. zabezpečit nakládání s majetkem obce tak, aby byla za takovou dispozicí jasná politická vůle. Žalobkyně dále uvedla, že v konkrétním případě byl původní záměr nastaven tak, že žalobkyně jako developer provede výstavbu na předmětných pozemcích samostatně. Tento původní záměr se však posléze změnil a žalovaný se rozhodl podílet na části výstavby, v důsledku čehož byly zmařeny původní finanční záměry žalobkyně. Dodatek nájemní smlouvy zvýšil původní prodejní cenu pozemků z původních 400,- Kč/m2 na 800,- Kč/m2, a to právě z důvodu kompenzace nákladů žalobkyně s výstavbou inženýrských sítí. Žalovaný si byl dobře vědom svého závazku, což dokládá projednání záměru zastupitelstvem dne 15. 7. 2002, a vnitřně se na jeho splnění připravoval. Žalobkyně z uvedených důvodů uzavřela, že starosta žalovaného jednal zcela v souladu s účelem zákona o obcích, když dodatek podepsal, aniž by mu byl ze strany zastupitelstva obce udělen výslovný souhlas, tedy platně.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dne 4. 1. 2012 bylo Nejvyššímu soudu doručeno podání ze dne 3. 8. 2011 označené jako „zpětvzetí dovolání ze dne 9. 6. 2011,“ které bylo podepsáno osobou jednatele žalobkyně S. H. a doručeno osobně na podatelnu soudu prvního stupně dne 3. 1. 2012. Podle výpisu z obchodního rejstříku došlo ke dni 28. 11. 2011 (zapsáno dne 2. 12. 2011) k zániku funkce jednatele žalobkyně S. H. Jediným jednatelem žalobkyně ke dni 3. 1. 2012 (tj. ke dni podání zpětvzetí) byl Ing. Petr Hlaváč. Uvedené zpětvzetí tak bylo sice sepsáno osobou řádného jednatele, ovšem k jeho podání u soudu došlo v době, kdy tato osoba již jednatelem nebyla a neměla tedy oprávnění jednat jménem žalobkyně. Dovolací soud usnesením ze dne 6. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3216/2011, vyzval žalobkyni, aby ve lhůtě 15 dnů od doručení výzvy sdělila, zda je podané zpětvzetí dovolání v souladu s vůlí žalobkyně a zda na podaném zpětvzetí dovolaní trvá. Žalobkyně se přes tuto výzvu ve stanovené lhůtě nevyjádřila a neučinila tak ani v průběhu dovolacího řízení. Za dané situace v souladu s §43 odst. 2 o. s. ř. dovolací soud k podání označenému jako „zpětvzetí dovolání ze dne 9. 6. 2011“ nepřihlížel.
C. Přípustnost
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), se nejdříve zabýval otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten je podle §237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění zákona č. 7/2009 Sb.) dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu „právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.“
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené ustanovení je stále součástí právního řádu a navíc bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno (resp. dovolání podáno) přede dnem vyhlášení označeného nálezu, nezbylo Nejvyššímu soudu než přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posoudit.
Dovolací soud předesílá, že je v souladu s ustanovením §242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3250/2011 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1878/2011).
Žalobkyně opírá své dovolání pouze o námitku platnosti dodatku ze dne 4. 2. 2003, resp. právního úkonu učiněného ze strany starosty obce bez příslušného schválení zastupitelstva obce. Za této situace nemá tato otázka zásadní právní význam, neboť předestřená otázka je v judikatuře Nejvyššího soudu konstantně řešena.
Podle §85 odst. 1 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb. je zastupitelstvu obce vyhrazeno rozhodování o vypočtených majetkoprávních úkonech, mj. o „nabytí a převod[u] nemovitých věcí včetně vydání nemovitostí podle zvláštních zákonů, převod bytů a nebytových prostorů z majetku obce.“
Podle §41 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2003, platí, že „[p]rávní úkony, které vyžadují schválení zastupitelstva obce, popřípadě rady obce, jsou bez tohoto schválení od počátku neplatné.“
Již v rozsudku ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 30 Cdo 3130/2005, Nejvyšší soud výslovně dovodil, že „ [p]rávní úkony starosty obce vyžadující schválení zastupitelstvem obce (případně obecní radou) učiněný bez takového předchozího schválení je od počátku neplatný“ (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2075/2009 nebo rozsudek ze dne 29. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 11/2004, příp. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000). Obdobně Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 29. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 11/2004, k závěru, že starosta obce jako statutární orgán sice vystupuje jménem obce navenek, ale na druhé straně starosta obce podle dřívější ani současné úpravy nemohl a nemůže vytvářet sám vůli obce (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 224/2002). Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že sama námitka platnosti dodatku nájemní smlouvy ze dne 4. 3. 2002 nemůže nic změnit na závěrech soudů nižších instancí, podle kterých se jednalo o absolutně neplatný právní úkon učiněný neoprávněně ze strany starosty obce pro nedostatek základního předpokladu platnosti, kterým je schválení předmětného dodatku zastupitelstvem obce.
Nadto dovolací soud uvádí, že námitka žalobkyně, podle níž odvolací soud nevzal v úvahu konkrétní skutkové okolnosti případu, zejména projednání závazků zastupitelstvem žalovaného dne 15. 7. 2002, což mohlo zakládat dobrou víru na straně žalobkyně, je neopodstatněná, neboť dobrá víra nemůže neplatnost dodatku zhojit.
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v části napadené dovoláním žalobkyně zásadní právní význam, neboť závěry v něm obsažené jsou zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Proto dovolání žalobkyně bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému prokazatelné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 3. července 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu