ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3353.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3353/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Mgr. D. M., S., zastoupeného Mgr. Pavlem Šestákem, advokátem, 787 01 Šumperk, Starobranská 4, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 12 Co 24/2011, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 309/2005 (žalobce Mgr. D. M., zastoupenému Mgr. Pavlem Šestákem, advokátem, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, IČ 45797072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků), takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 12 Co 24/2011, se zrušuje.
Rovněž se zrušuje rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze 14. 7. 2010, č. j. 8 C 309/2005-347.
Věc se vrací Okresnímu soudu v Šumperku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 27. 12. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze 14. 7. 2010, č. j. 8 C 309/2005-347. tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se, aby žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu pozemků (označených v žalobě parcelními čísly pozemků a jejich výměrami) v katastrálním území S. M. pod K. S. v celkové výměře 1,097.873 m2 a v úhrnné ceně 1,434.673,07 Kč, získaných žalobcem třinácti smlouvami od postupníků v žalobě konkrétně uvedených, jimž nároky vznikly v důsledku rozhodnutí pozemkových úřadů o nevydání pozemků (v celkové hodnotě 1,655.694,35 Kč, z níž by převodem žalobou uvedených pozemků bylo vypořádáno 1,434.673,04 Kč). Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 1.800,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze 7. 4. 2011, sp. zn. 12 Co 24/2011. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze 14. 7. 2010, č. j. 8 C 309/2005-347, potvrzen.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i jemu předcházející řízení (§206 a §212 občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně provedl pro věc podstatné a rozhodné důkazy, které správně zhodnotil i právně posoudil, a odůvodnění jeho rozsudku splňuje kritéria uvedená v ustanovení §157 odst. 2 občanského soudního řádu.
Odvolací soud na základě výsledků provedeného dokazování v tomto řízení konstatoval, že otec žalobce M. M. začal podnikat v zemědělství v devadesátých letech minulého století, a to v oblasti S. a vlastnil rozsáhlé pozemky v katastrálním území Š., Ch., K. p. K. S., V. V., N. S., S. M. pod K. S. a H. L., které všechny patřily do zemědělského půdního fondu. Žalobce D. M. je od 8. 1. 2007 společníkem společnosti Farma Pohoda, s. r. o., se sídlem ve S. M., jejímž předmětem činnosti je od roku 2003 také zemědělství. Žalobce uzavřel v roce 2005 smlouvy o postoupení pohledávek s postupiteli J. R., P. B., Ing. M. D., J. R., MUDr. D. K., Š. H., L. R., M. R., J. P. a A. Horákovou ohledně nároků vůči státu na základě rozhodnutí pozemkových úřadů, která nabyla právní moci před datem účinnosti zákona č. 253/2003 Sb. (t. j. před 6. 8. 2003). Žalobce v době uzavírání jednotlivých smluv o postoupení nároků žalobci neprovozoval žádnou zemědělskou činnost. Žalobce požádal žalovaný Pozemkový fond ČR o poskytnutí finanční náhrady za nevydané pozemky podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Z uvedených zjištění vyplynulo, uváděl odvolací soud, že u žalobce nešlo o soukromně hospodařícího zemědělce a nešlo tedy u něho o získání pozemků s cílem rozšířit své zemědělské hospodářství. Žalobce také nepřihlásil své žalobou uplatněné nároky v nabídkových řízeních pozemkového fondu. Odvolací soud s poukazem na nález pléna Ústavního soudu ČR Pl. ÚS 6/2005 dospěl k závěru, že „žalobce v řízení neprokázal žádné skutečnosti o tom, že by došlo k zásahu do jeho základních práv“; lhůta pro převod pozemků tu ve smyslu článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. končila již 31. 12. 2005.
Měl proto odvolací soud za to, že je tu na místě potvrdit zamítavý rozsudek ve věci samé podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 1. 6. 2011 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval před soudy obou stupňů, a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u soudu prvního stupně dne 25. 7. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze 7. 4. 2011 (sp. zn. 12 Co 24/2011 Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci) i rozsudek soudu prvního stupně ze 14. 7. 2010, č. j. 8 C 309/2005-347 Okresního soudu v Šumperku, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Dovolatel pokládá za nesprávný názor odvolacího soudu, podle něhož „jestliže žalobce v době získání postoupených pohledávek samostatně zemědělsky nehospodařil, nemůže se u něho újma, spojená se zánikem práva na náhradní pozemek, jevit jako nepřiměřená ztráta majetku, když také žalobce současně požádal o peněžitou náhradu nevypořádaného restitučního nároku“. Dovolatel naopak zdůrazňuje, že se stále podílí na hospodaření jiných subjektů provozujících zemědělskou výrobu (v tomto smyslu spolupracoval také se svým otcem) a posléze i sám začal v dané lokalitě (v regionu S.), v níž jsou pozemky, o které jde v tomto řízení, jako podnikatel rozšiřoval zemědělskou výrobu; jde tedy podle názoru odvolatele o činnost významnou, udržující a rozšiřující nadále zemědělské hospodaření a přispívající k lepší péči o zemědělskou půdu i k hospodářskému rozvoji venkova. Připomínal, že s ohledem na charakter regionu S., kde zemědělsky podniká, je jeho činnost velmi významná, neboť původní velké zemědělské podniky přestaly existovat a dovolatel, stejně jako jeho otec M. M., nadále tuto zemědělskou výrobu udržují, rozšiřují a tím zachovávají toto zemědělské hospodaření s přispění k lepší péči o půdu i k hospodářskému rozvoji venkova. Těmito aktivitami tak naplňují účel restitučních předpisů. V tomto směru odkazoval na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu ČR, např. rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1082/2066, 28 Cdo 436/2007 a posléze i na rozhodnutí téhož soudu č. j. 28 Cdo 1944/2009-271, ze dne 21. 7. 2010, které se týkalo sporu vedeného právě otcem dovolatele M. M. Výklad soudů obou stupňů proto považuje dovolatel za zcela formalistický a rozporný s účelem vypořádání restitučních nároků.
Dodával dále, k argumentu, podle něhož beztak požádal o peněžitou náhradu nevypořádaného restitučního nároku, že tak musel učinit proto, aby dostál hledisku běhu lhůt o vyplacení této náhrady v takové lhůtě požádat. Ostatně k vyplacení náhrady k rukám žalobce však stejně nikdy nedošlo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Odvolatel jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu a shora citovaným zákonným ustanovením dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání v této věci je přípustné a současně důvodné.
K prvému důvodu, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, totiž k otázce postavení dovolatele jako osoby soukromě hospodařícího zemědělce uvádí dovolací soud, že je si zásadně vědom argumentace a závaznosti závěrů nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 6/05.ze dne 13. 12. 2005 a v obecné poloze nemíní nepřípustným způsobem překračovat hranice dané pozitivním právem a nepřiměřeně rozšiřovat možnosti oprávněných osob v dále uvedených kategoriích postupníků, jak bude dále vyloženo. Dovolací soud však nemohl ponechat stranou vlastní judikatorní vývoj, který je vyjádřen prvořadě v rozsudku Nejvyššího soudu ČR, ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007 . V něm dovolací soud při řešení obdobné otázky poukázal na povinnost obecného soudu poskytnout s ohledem na ústavně chráněné právo na individuální posouzení věci (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech) spravedlivou ochranu práv konkrétnímu účastníku řízení a naznačeným způsobem rozlišil skupinu postupníků z hlediska ust. §13 odst. 6 a 7 zák. o půdě na skupinu, která sledovala získáním práva na náhradní pozemek spekulační nebo komerční hlediska, a na osoby, které sledovaly cíle hospodářské a u nichž by se újma spojená se zánikem práva na náhradní pozemek jevila jako nepoměrná ztráta majetku. Dovodil, že pouze na první skupinu lze vztáhnout úvahy Ústavního soudu, obsažené v jeho nálezu z 20. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, které jej vedly k tomu, že nezrušil ustanovení zákona o půdě o zániku jejich práva na náhradní pozemek. K těmto závěrům se dovolací soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 921/2007, ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1236/2008, ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1608/2008, ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2278/2008, ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1283/2008, ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 10712007, ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 302/2007, ze dne 8. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 101/2009, a mnohá další) a činí tak i v nyní posuzované věci.
K dosud uvedené argumentaci dovolací soud dodává, že i při rozhodování o restitučních nárocích musí tedy být, a to při veškerém respektu k ústavním hodnotovým kautelám, právním principům i obecným právním zásadám, nezřídka vyzdvižena individuální spravedlnost. To nepochybně patří k rozhodovacímu procesu soudu, používaném při řešení právních otázek restitučních věcech, mají-li být zachovány principy inherentní (materiálnímu) právnímu řádu.
K dalšímu závěru zaujatému odvolacím soudem uvádí dovolací soud, že se jako obtížně přijatelný jeví argument použitý odvolacím soudem, podle něhož se žalobci odepírá právo na soudní ochranu v řízení z toho důvodu, že beztak souběžně požádal žalovaný Pozemkový fond ČR o poskytnutí finanční náhrady za nevydané pozemky podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
V tomto směru jde o závěr příčící se obecné zásadě „vigilantibus iura“, podle níž je naopak věcí pečlivosti a předvídavosti každého nositele práva, aby v rámci dané právní úpravy využil možností k uplatnění (třeba i eventuálního) nároku, a to v promlčecí lhůtě, kterou zákonná úprava stanoví. Opačný názor (sdílený odvolacím soudem) by obsahově v jiných souvislostech důvodně (za předpoklad vznesení námitky promlčení protistranou) vedl právě k odepření soudní ochrany jeho (tentokrát už jen naturálního, promlčeného) nároku. Takový závěr je proto nepřijatelný. Důvodně poukazuje v tomto směru dovolatel na okolnost, že sice k uplatnění svého nároku podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., přistoupil, tento však stejně mu nebyl přiznán. Popsaný krok žalobce, plnícího oprávnění přiznané mu zákonem, mu tak nelze přičítat k tíži.
Další otázkou, která ve sledovaných souvislostech se nabízí (byla uplatňována v dovolání a představuje proto předmět dovolacího přezkumu) , je posouzení postavení žalobce jako osoby oprávněné, v situaci, kdy podle posouzení odvolacího soudu nevykonával, resp. nevykonává zemědělskou výrobu.
Dovolací soud v tomto směru nemá důvodu odchýlit od své dosavadní rozhodovací praxe, která v jiných souvislostech byla vyjádřena už v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 28 Cdo 285/2004 s touto právní větou : “ Z aplikace ustanovení §20 zákona o půdě nelze vyloučit nároky oprávněných osob jen proto, že pro svůj věk nejsou v dostatečné míře schopny v plnosti zajišťovat samotný proces hlavní zemědělské výroby. Zemědělská výroba je bezpochyby realizovatelná i formou pronájmu pozemků a budov sloužících zemědělské výrobě“. Na podrobnější argumentaci v odůvodnění citovaného rozsudku se odkazuje . Dovolací soud v tomto směru považuje za opakovaně nutné uvést, že provozování zemědělské výroby může být realizováno nutně nikoliv jen osobním, fyzickým výkonem takové činnosti. Při široké škále možností, kterou fyzické osobě poskytuje pozitivní právo, nelze přehlédnout ani možnosti plynoucí z účasti fyzické osoby v právnické osobě, zřízené zpravidla podle ustanovení obchodního zákoníku. I zde platí zásada, že je na úvaze a rozhodnutí oprávněného subjektu, zda bude zemědělskou výrobu realizovat osobně, nebo za pomoci, či prostřednictvím jiného subjektu, kupříkladu nájemce zemědělského pozemku. Jde typicky o situace, které dovolací soud již v minulosti řešil (viz rozsudek uvedený shora) , kdy oprávněná osoba provozovala zemědělskou činnost za pomoci, případně za výlučného podílu svého rodinného příslušníka, prostě proto, že věk a zdravotní stav oprávněné osoby již bezprostřední výkon zemědělské výroby jí neumožňoval. Není pak rozumného důvodu, aby tato možnost byla odepřena oprávněné osobě cestou zřízení vhodné právnické osoby za účasti oprávněné osoby. Důsledkem toho je pak nutně závěr, že výkon zemědělské činnosti se stále ještě upíná k osobě oprávněné, byť ji realizovala prostřednictvím naznačeného zapojení v právnické osobě, jejímž je (výlučným) společníkem, či jedním ze společníků. O takový případ se jedná v posuzované věci, kdy se z výsledků řízení naznačuje (podle tvrzení dovolatele), že tento zemědělskou výrobu realizoval v součinnosti se svým otcem a realizace nároků uplatňovaných ve sporu, který je nyní projednáván v dovolacím řízení, souvisí s rozšiřováním jeho zemědělské výroby.
Druhým nezanedbatelným aspektem je hodnocení pojmu zemědělská činnost. Na rozdíl od závěrů odvolacího soudu nemá dovolací soud důvodu odchýlit se od posouzení učiněného v jiných souvislostech, které akcentuje úmysl zákonodárce vyjádřený v preambuli zákona č. 229/1991 Sb. Z ní se upozorňuje na pasáž, podle níž zákon byl přijat ve snaze mj. „dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdo ü obnovením původních vlastnických vztahů k půdě a upravit vlastnické vztahy k půdě v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí“. Už ze slovního rozboru takto explicitně formulovaného úmyslu zákonodárce je tedy patrno, že rozhodování (odpovídající smyslu a účelu zákona) musí být nutně širší, nikoliv úzce formalistické. Jinak vyjádřeno, lze přitom přihlédnout i otázkám ekonomickým, demografickým a sociologickým, které rozhodování ve věcech zákona o půdě nutně přináší. Pod pojem „zájmu hospodářského rozvoje venkova“ lze nepochybně zahrnout i otázky zaměstnanosti , tedy dostupnosti pracovních příležitostí pro osoby, které za dřívějších společenských a ekonomických podmínek se na zemědělské výrobě podílely, ať formou členství v zemědělském družstvu či v zaměstnaneckém poměru. Odhlédnout přitom nelze ani od konkrétní situace v tom kterém regionu , snaze zabránit nezaměstnanosti a vyloučení produktivního obyvatelstva z pracovního zapojení v lokalitě jim dostupné, bez nutnosti náročného (finančně i časově) dojíždění, v krajním případě bez ekonomické nutnosti změny bydliště vynucené absencí vhodných pracovních příležitostí v dosavadním bydlišti a pracovišti. Je proto zcela legitimní dovolací námitka dovolatele, poukazující na obsah jeho podnikatelských aktivit představující faktické plnění funkcí dřívějších subjektů, které takové příležitosti poskytovaly, a jež nyní dovolatel nabízí, resp. plní. Toto hledisko je jistě závazné obecně pro realizaci pravomoci pozemkových úřadů podle zákona č. 229/1991 Sb., mutatis mutandi platí rovněž pro úvahu soudu rozhodujícího v případech, které jsou srovnatelné s projednávaným soudním sporem. Shodně s odvolatelem dovolací soud je nucen poukázat na svůj závěr obsažený ve svém rozhodnutí 28 Cdo 1944/2009 ze dne 210 7. 2010, vztahující se k typově shodné skutkové a právní situaci.
Uvedené okolnosti současně omezují možnost aplikace závěru, podle nichž každý z postupníků je pouze subjektem, jenž sledoval své vlastní, podnikatelské, tedy riziku podnikání podléhající aktivity. Převažuje-li zájem vyjádřený v preambuli zákona nad ryze spekulativními aspekty, které měl zřejmě na mysli nález Ústavního soudu ČR č. 6/05 ze dne 13. 12. 2005, nezbývá, než při respektování další ústavně právně zásady, totiž nutnosti aplikace zásady individuální spravedlnosti, dovodit oprávněnost nároků dovolatele v této věci, jak bylo dosud zdůvodněno.
Nebylo by namístě, aby se soud zbavoval možnosti diskrece při posouzení konkrétní věci a preferoval plošné, paušalizující hodnocení osob postupníků, jen s odkazem na formu nabytí nároku, jenž původně svědčil osobám – původním vlastníkům – které z různých důvodu (věku, profese, bydliště) svou činnost vykonávat již nemínily, resp. nemohly
Aplikováno na posuzovanou věc nemohl dovolací soud dospět k spolehlivému závěru o správnosti posouzení věci soudem odvolacím, potažmo soudem prvního stupně zaujatému v dovoláním napadeném rozhodnutí. Podle ustanovení §243b odst. 2 věty druhé o. s. ř. přistoupil proto dovolací soud k zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Protože vadou nesprávného právního posouzení je zatíženo i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. (§243b odst. 3 o. s. ř.)
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V dalším řízení je soud odvolací, případně soud prvního stupně, vázán právním názorem dovolacího soudu (§226 odst. 1 o. s. ř., §243c odst. 1 o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. ledna 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu