ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3473.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3473/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a) F. P. , b) J. P. , a c) J. P. , všech zastoupených JUDr. Zdeňkou Mužíkovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Husovo nám. 44, proti žalovaným 1. VORLICKÝ, STAVEBNÍ STROJE spol. s r. o. , IČ 62968297, se sídlem v Hořovicích, Valdecká 377, a 2. J. V. , obou zastoupeným JUDr. Lenkou Skřivánkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Goethova 5, o zaplacení částky 298.110,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 9 C 38/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2010, č. j. 30 Co 19/2010-361, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům na nákladech dovolacího řízení částku 15.960,- Kč k rukám JUDr. Zdeňky Mužíkové, advokátky, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci se po prvním, druhém a tehdy i třetím žalovaném (Z. V., podnikateli) domáhali, aby jim zaplatili částku 799.745,- Kč s přísl. z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo na straně žalovaných vzniknout tím, že užívali nemovitost žalobců bez právního důvodu.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 21. 7. 2009, č. j. 9 C 38/2004-269, řízení zastavil v části, v níž se žalobci domáhali, aby jim první, druhý, resp. třetí žalovaný zaplatili společně a nerozdílně tam specifikované částky (výrok I.), všem žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně tam specifikované částky (výrok II.), prvnímu a druhému žalovanému uložil zaplatit žalobcům společně a nerozdílně tam specifikované částky (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, vůči státu i o soudním poplatku (výroky IV. až X.). Žalobci vzali v průběhu řízení žalobu částečně zpět. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že všichni žalovaní nemovitost skutečně užívali, přičemž toto zjištění opřel mimo jiné o závěry uvedené v usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2003, č. j. 30 Co 138/2003-98, jímž byl mezi žalobci a žalovanými schválen soudní smír, kterým se všichni tři žalovaní zavázali nemovitost vyklidit a předat žalobcům. To, že nemovitost užíval první žalovaný, navíc účastníci učinili nesporným ve smyslu ust. §120 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Žalovaní nedokázali upřesnit, v jakém rozsahu který z nich nemovitost užíval. Soud zjistil, že v období od 28. 4. 2000 do 30. 4. 2003 užívali nemovitost všichni žalovaní, zatímco v období od 1. 5. 2003 do 6. 8. 2004 pouze první a druhý žalovaný. Soud dále posuzoval celkem čtyři nájemní smlouvy, uzavřené mezi právními předchůdci žalobců a některými žalovanými, všechny však shledal neplatnými. Výši bezdůvodného obohacení určil soud na základě znaleckého posudku, celkově ji představovala částka 628.000,- Kč, jež byla mezi žalobce rozdělena poměrně podle jejich spoluvlastnických podílů.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 6. 2010, č. j. 30 Co 19/2010-361, odvolání prvního a druhého žalovaného proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně o částečném zastavení řízení odmítl (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích II. a III. změnil tak, že žalobu zamítl, pokud jde o část příslušenství (výrok II.), jinak rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích II. a III. potvrdil (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky i vůči státu (výroky IV. až VII.) a o povinnosti zaplatit soudní poplatek (výrok VIII.). Je třeba říci, že ještě před vydáním citovaného rozsudku vydal Krajský soud v Praze usnesení ze dne 3. 3. 2010, č. j. 30 Co 19/2010-330, jímž rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobci a třetím žalovaným změnil tak, že schválil smír ve znění stanoveném tímto výrokem (výrok I.), a v části vyhovujících výroků II. a III. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok II.). Ke zmíněnému zastavení řízení v předmětném rozsahu odvolací soud přistoupil na základě částečného zpětvzetí žaloby, k němuž žalobci přikročili vzhledem k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení za určité období. Odvolací soud pak konstatoval, že vzhledem ke schválení soudního smíru mezi žalobci a třetím žalovaným bude nadále žalobu posuzovat toliko ve vztahu k prvnímu a druhému žalovanému. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně stran neplatnosti uzavřených nájemních smluv. Konstatoval, že na straně prvního a druhého žalovaného došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobců. Výše bezdůvodného obohacení byla správně zjištěna na základě znaleckého posudku. Žalovaní nebyli schopni či ochotni sdělit, v jakém rozsahu který z nich předmětné prostory užíval, a nedoložili ani dohodu o rozsahu jejich užívání. Za těchto okolností bylo namístě zavázat žalované k solidárnímu plnění. Odvolací soud rovněž připomněl, že žalobcům a třetímu žalovanému nic nebránilo uzavřít soudní smír, jelikož hmotné právo umožňuje, aby byl solidární závazek projednán samostatně vůči každému žalovanému. Celkem byla prvnímu a druhému žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 298.110,- Kč. V části bylo odvolání žalovaných odmítnuto, neboť nebylo přípustné, jelikož směřovalo proti výroku, jímž bylo rozhodnuto v jejich prospěch. Odvolací soud rovněž korigoval závěry soudu prvního stupně týkající se úroku z prodlení.
Proti výrokům III., VI., VII. ve vztahu k prvnímu a druhému žalovanému a výroku VIII. rozsudku odvolacího soudu podali první a druhý žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřují ve změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, v nesprávném právním posouzení věci a v rovněž v tom, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatelé se domnívají, že jen proto, že třetí žalovaný uzavřel se žalobci smír, nemůže být prvnímu a druhému žalovanému uložena povinnost zaplatit zbylou žalovanou částku. Odvolacímu soudu vytýkají, že „nepovažoval za důležité zabývat se tím, že žalobci doposud neprokázali, který z žalovaných a v jaké době, jaké konkrétní nebytové prostory užíval“. Pokud by se prokázalo, že žalovaní užívali prostory „stejně“, žalovaná částka měla být rozdělena na třetiny a každý ze žalovaných měl být zavázán k uhrazení jedné takové třetiny. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno stíhají žalobce, nikoliv žalované. Dovolatelé poukazují na „mezery v argumentaci soudů ohledně užívání konkrétních prostor druhým žalovaným“; druhý žalovaný prostory užíval pouze jako jednatel prvního žalovaného. Napadají hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem. Dovolatelé poskytují rozsáhlou analýzu nájemních smluv a shledávají, že ačkoliv tři z nich jsou skutečně neplatné, nájemní smlouvu ze dne 7. 1. 1995 uzavřenou mezi Zemědělským družstvem Beroun a Z. V., podnikajícím pod obchodním jménem VORLICKÝ STAVEBNÍ STROJE, IČ 44289189, je třeba považovat za platnou. V této smlouvě je tedy jako nájemce označen třetí žalovaný. Zdůrazňují, že první žalovaný nikdy žádnou nájemní smlouvu neuzavřel. První a třetí žalovaný do předmětných prostor značně investovali. Dovolatelé též brojí proti závěrům znaleckého posudku stran zjištěné výše bezdůvodného obohacení a konstatují, že žalobci jim nikdy nezaslali fakturu ohledně požadovaného nájemného, takže nemohlo dojít k prodlení žalovaných s jeho placením. Zdůrazňují, že vzhledem k platnosti nájemní smlouvy ze dne 7. 1. 1995 mohla být povinnost k placení nájemného uložena toliko třetímu žalovanému, na straně prvního a druhého žalovaného je tak nedostatek pasivní věcné legitimace, a bylo namístě žalobu zamítnout. Závěrem dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, resp. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně požádali o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
Žalobci se k dovolání vyjádřili v tom směru, že dovolání není přípustné ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a vzhledem k absenci zásadního právního významu nemůže být shledáno přípustným ani dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázka zásadního právního významu nebyla dovolateli vymezena, dovolatelé pouze zpochybňují skutková zjištění odvolacího soudu. Dovolání by tak mělo být odmítnuto.
Původní třetí žalovaný ve svém vyjádření konstatoval, že již není účastníkem řízení a veškeré nároky mezi ním a žalobci byly vypořádány.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými advokátkou (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaní dovozují přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. a), c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání však přípustné není.
Dovolání nemůže být přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a). o. s. ř., neboť vyjma nákladových výroků a výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek dovolatelé brojí pouze proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně v tam uvedeném rozsahu potvrzen. Napadají tedy výrok potvrzující a nikoliv měnící. Je pravdou, že odvolací soud též rozhodl výrokem měnícím, avšak tím byl výrok II. jeho rozsudku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výrocích II. a III., pokud jde o část příslušenství, tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá. Uvedeným výrokem tedy bylo rozhodnuto ve prospěch prvního a druhého žalovaného, kteří rozsudek odvolacího soudu v tomto směru nenapadají, a pokud by tak učinili, bylo by jejich dovolání v uvedeném rozsahu subjektivně nepřípustné. Dovolání tak lze posuzovat z hlediska jeho případné přípustnosti jedině dle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud předně podotýká, že předmětem dovolacího přezkumu se nemůže stát závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaní předmětné prostory užívali, neboť se jedná o skutkové zjištění odvolacího soudu, z něhož musí soud dovolací vzhledem k ust. §237 odst. 3 a §241a odst. 3 o. s. ř. vycházet. Stejná je situace stran výše bezdůvodného obohacení, která byla zjištěna znaleckým posudkem, a namítaného nesprávného hodnocení důkazů odvolacím soudem.
Odvolací soud konstatoval, že všichni tři žalovaní nemovitost užívali, avšak nedokázali specifikovat, kdo z nich v jakém rozsahu, a nedoložili ani existenci dohody, jež by toto užívání upravovala. Za těchto okolností soud zcela správně rozhodl tak, že žalovaným uložil, aby závazek splnili solidárně (což je ostatně v souladu s judikaturou dovolacího soudu, viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 542/2002, či rozsudek téhož soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3803/2009). V situaci, kdy dochází mezi obohacenými ke vzniku solidární odpovědnosti, mohli věřitelé požadovat třeba i celé plnění po kterémkoliv z žalovaných. Z hlediska prvního a druhého žalovaného je tedy zcela nerozhodné, že žalobci uzavřeli se třetím žalovaným smír. Tím došlo de facto ke snížení žalované částky, jelikož třetí žalovaný splnil závazek do výše celkem 70.000,- Kč, a zbylou částku pak věřitelé (tedy žalobci) mohli vymáhat po prvním a druhém žalovaném, neboť to je zcela v jejich dispozici. Třetí žalovaný mohl se žalobci uzavřít smír vzhledem k faktu, že v soudním řízení nejde nikdy na straně solidárních dlužníků o nerozlučné společenství (ust. §91 odst. 2 o. s. ř.). Každý ze solidárně žalovaných dlužníků jedná totiž v řízení sám za sebe a jeho procesní úkony nezavazují ostatní žalované (ust. §91 odst. 1 o. s. ř.; viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1531.). Soud tedy nemohl postupovat tak, že by dovolatelům uložil zaplacení pouze dvou třetin žalované částky. V tomto ohledu je nevýznamný poukaz na břemeno tvrzení a břemeno důkazní, protože žalobci dozajista unesli břemeno tvrzení, neboť rozhodné skutečnosti vylíčili dostatečně, a stejně tak břemeno důkazní, jelikož bylo prokázáno, že žalovaní nemovitost užívali (kterýžto závěr nemůže být nyní zpochybňován). Soud tedy nemusel zjišťovat, v jakém rozsahu jednotliví žalovaní nemovitost užívali, a v souladu s judikaturou uložil žalovaným, aby závazek splnili společně a nerozdílně. Dobou, po níž žalovaní prostory užívali, se odvolací soud zabýval.
Dovolatelé nespecifikují, z jakého důvodu považují za právně významné, že třetí žalovaný uzavřel dle jejich názoru platnou nájemní smlouvu s právními předchůdci žalobců. Neformulují tedy otázku, jejíž řešení by mohlo činit rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným a dovolání přípustným, ač je to nezbytnou podmínkou dovození přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. S tím souvisí i námitka dovolatelů, že povinnost k zaplacení nájemného mohla být uložena jedině třetímu žalovanému a vůči nim měla být žaloba naopak zamítnuta. Dovolatelé opomíjí, že žalovaná částka po nich byla požadována z titulu bezdůvodného obohacení, nikoliv coby dlužné nájemné. Zdůrazňuje-li první žalovaný, že nikdy žádnou nájemní smlouvu nepodepsal, není to v dané situaci rozhodné, neboť žaloba nezní na zaplacení nájemného, ale na vydání bezdůvodného obohacení. Jestliže dovolatelé tvrdí, že třetí žalovaný do „pronajímaných prostor“ značně investoval a k této skutečnosti by mělo být přihlédnuto i při stanovení výše bezdůvodného obohacení, je třeba podotknout, že řešení této otázky by bylo významné při posuzování bezdůvodného obohacení ve vztahu mezi žalobci a třetím žalovaným, nikoliv však ve vztahu mezi žalobci a dovolateli. Námitky dovolatelů týkající se znaleckého posudku v souvislosti s jím zjištěnou výší bezdůvodného obohacení směřují ke zpochybnění správnosti skutkových zjištění, kterými se dovolací soud, jak již bylo uvedeno výše, při zvažování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže zabývat. Zcela liché jsou rovněž jejich námitky ohledně dosud nenastalé splatnosti závazku, neboť by bylo nelogické, aby žalobci ohledně svého nároku na vydání bezdůvodného obohacení vystavovali jakékoliv faktury, a o nároku na zaplacení nájemného nelze hovořit v situaci, kdy sami dovolatelé považují uzavřené nájemní smlouvy (kromě smlouvy ze dne 7. 1. 1995) za neplatné. Správností právního názoru odvolacího soudu ohledně skutkové podstaty bezdůvodného obohacení se dovolací soud vzhledem k jeho nenapadení nezabýval.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu dovolatelé výslovně napadli též v rozsahu výroků VI., VII. a VIII., zabýval se Nejvyšší soud dále tím, zda je dovolání přípustné proti výrokům, v nichž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, resp. o uložení povinnosti k zaplacení soudního poplatku. Uvedená rozhodnutí mají vždy povahu usnesení, a to i v případě, že jsou začleněna do rozsudku, a stávají se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti nim zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti uvedeným výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Nejvyšší soud proto dovolání proti výrokům VI., VII. a VIII. napadeného rozsudku odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud v souladu se svou rozhodovací praxí nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobcům v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 13.000,- Kč podle ust. §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. §137 odst. 1 o. s. ř., celkem tedy 15.960,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu