ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3517.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3517/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně L. E. , bytem D., zastoupené Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Na Kozině 1438, proti žalovanému J. B. , bytem K., zastoupenému JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně 3, Politických vězňů 98, o zaplacení částky 990.914,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 497/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, č. j. 28 Co 496/2010-795, 28 Co 497/2010, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Krátkého, advokáta se sídlem Mladá Boleslav, Na Kozině 1438.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 990.914,50 Kč s příslušenstvím. Dne 21. 4. 1995 uzavřela se žalovaným smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla stavba rodinného domu na klíč na pozemku v D. Žalobkyně zaplatila žalovanému na zálohách celkem 615.618,- Kč. Žalovaný provedl jen část prací sjednaných ve smlouvě a vyúčtoval je částkou 501.269,- Kč. Znalec povolaný žalobkyní následně provedené práce ohodnotil částkou 350.740,- Kč. Žalovaný stavbu dne 28. 9. 1995 opustil, a proto žalobkyně odstoupila od smlouvy. Žalobkyně reklamovala vady díla, ale žalovaný opravy neprovedl. Žalobkyně požadovala vrácení neprostavěné části poskytnuté zálohy a zaplacení nákladů, které vynaložila na opravu vadných částí stavby, později žalobu rozšířila o náklady vzniklé chybným založením stavby.
Ve věci již rozhodoval Nejvyšší soud, který k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 18. 2. 2009, č. j. 28 Cdo 4820/2008-630, zrušil předchozí rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uzavřel, že žalobkyně od smlouvy o dílo odstoupila pro vady díla podle §642 odst. 2 obč. zák. Dále dovodil, že pro vypořádání stran v případě odstoupení od smlouvy podle §642 odst. 2 obč. zák. nelze použít ustanovení §642 odst. 1 obč. zák., nýbrž obecná ustanovení §457 a §458 obč. zák. Žalobkyni tak podle dovolacího soudu odstoupením od smlouvy o dílo vznikl nárok na vrácení záloh poskytnutých žalovanému oproti nároku žalovaného na vydání peněžité náhrady, odpovídající nejnižším nákladům, které by žalobkyně musela v dané místě a čase vynaložit na zhotovení dokončené části stavby, s přihlédnutím k vadám, které stavba vykazovala. Nejvyšší soud uložil soudu prvního stupně doplnit dokazování znaleckým posudkem s cílem zjistit nejnižší náklady, které by žalobkyně musela vynaložit na zhotovení dokončené části stavby a současně přihlédnout k vadám, které stavba vykazovala, pokud měly za následek snížení skutečného majetkového prospěchu žalobkyně jako objednatele, aby tak následně mohl zjistit a zjistil výši bezdůvodného obohacení.
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. 5. 2010, č.j. 6 C 497/96-701, byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobkyni částku 507.874,- Kč s příslušenstvím a ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Z posudku znaleckého ústavu ÚRS PRAHA a.s. zjistil, že ústav místní šetření neprováděl, protože veškeré konstrukce jsou zakryté. Proto vycházel pouze z listinných důkazů ze spisu, zejména ze stavební dokumentace, z fotodokumentace, ze znaleckých posudků předchozích znalců a z výměr určených žalovaným. Znalecký ústav ocenil celkové náklady na vyhotovení nedokončené části stavby na 342.026,- Kč a celkové náklady na opravu vad stavby na 234.282,- Kč. Celkové náklady, které by žalobkyně musela vydat na zhotovení dokončené části stavby s odpočítáním nákladů na opravu vad tak činily 107.744,- Kč v cenách roku 1995. Podle soudu prvního stupně měla proto žalobkyně nárok na vrácení záloh poskytnutých žalovanému ve výši 615.618,- Kč, oproti nároku žalovaného na vydání peněžité náhrady odpovídající nejnižším nákladům na zhotovení dokončené části stavby ve výši 107.744,- Kč. Rozdíl mezi oběma částkami činil 507.874,- Kč.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 2. 2011, č. j. 28 Co 496/2010-795, 28 Co 497/2010 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně poté, co opakoval dokazování a doplnil dokazování k žalovaným namítanému rozsahu vad díla (mj. stavebním deníkem, průvodní technickou zprávou ke stavebnímu projektu, videozáznamem ze stavby, výslechem autora projektu stavby Ing. J. K. a zástupce znaleckého ústavu).
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Jako dovolací důvod uplatnil žalovaný vady řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně namítal, že:
a) podle §48 obč. zák. se odstoupením od smlouvy smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak. Takovým jiným právním přepisem je §642 odst. 1 obč. zák. Jestliže odvolací soud postupoval podle jiného právního předpisu, pak věc nesprávně právně posoudil,
b) odvolací soud učinil podstatná skutková zjištění ze znaleckého posudku ÚRS Praha a.s., který vycházel pouze ze spisového materiálu, nikoliv z místního šetření stavby. Soud upřednostnil zásadu ekonomiky řízení před spolehlivým zjištěním sporných skutečností, když znaleckému ústavu zkoumání samotné stavby nezadal a porušil tím rovněž zásadu rovnosti účastníků řízení. Je proto dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
c) vady řízení zakládá také skutečnost, že odvolací soud nezopakoval při revizi skutkového stavu všechny provedené důkazy a z jeho odůvodnění není zřejmé, proč některé důkazy opakoval a jiné zcela pominul. Soudy obou stupňů přitom prováděly důkazy (zejména výslechy svědků navržených žalovaným) ještě v době, kdy nebylo jasné právní posouzení žalovaného nároku.
K podání ze dne 22. 9. 2011, kterým žalovaný doplnil dovolání, dovolací soud nepřihlížel, neboť lhůta k podání dovolání uplynula žalovanému dne 25. 5. 2011, a z §242 odst. 4 o. s. ř. plyne, že měnit či doplňovat dovolací důvody lze jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Žalobkyně ve svém vyjádření upozornila na skutečnost, že žalovaný neuvedl, v čem spatřuje otázku zásadního právního významu a z čeho dovozuje přípustnost dovolání. Podle žalobkyně odvolací soud řádně odůvodnil, proč neprovedl další důkazy. Dovolání spíše polemizuje s důvody, které vedly soud k neprovedení některých důkazů. Stejně tak ohledně vad znaleckého posudku se jedná o polemiku žalovaného s hodnocením posudku soudem. K právnímu posouzení věci žalobkyně dodala, že odvolací soud potvrdil správnost právního posouzení soudu prvního stupně, který byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu.
C. Přípustnost
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání žalované je podáno včas, oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a splňuje formální a obsahové znaky předepsané v §241a odst. 1 o. s. ř.
V projednávané věci nelze uvažovat o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť pro založení přípustnosti dovolání podle označeného ustanovení schází předpoklad, aby vázanost soudu prvního stupně plynula z rozhodnutí odvolacího soudu a nikoli z rozhodnutí dovolacího soudu, jímž byl při vydání potvrzujícího rozsudku vázán soud odvolací (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, pod číslem 147/1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 396/2008).
Dovolání by proto mohlo být přípustné jedině podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K námitce (ad a/) nesprávného právního posouzení věci Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozsudku v projednávané věci, č. j. 28 Cdo 4820/2008-630, vysvětlil, proč v případě odstoupení od smlouvy o dílo podle §642 odst. 2 obč. zák. nelze po vypořádání vzájemných nároků smluvních stran použít §642 odst. 1 obč. zák., nýbrž je třeba postupovat podle obecných ustanovení §457 a 458 obč. zák. Nejvyšší soud neshledal důvod ke změně citovaného závěru. Dovolání proto není přípustné z důvodu ad a).
Při posuzování přípustnosti dovolání z důvodu ad c) přihlédl dovolací soud rovněž k judikatuře Ústavního soudu, jmenovitě k jeho usnesení ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, v němž Ústavní soud s odkazy na svoji předchozí judikaturu dovodil, že „ pro efektivní zajištění práva na přístup k dovolacímu soudu jako součásti základního práva na spravedlivý proces musí být proto i nadále považován za ústavně konformní takový výklad ustanovení §237 a §241a o. s. ř., dle něhož rozhodnutí odvolacího soudu může mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3) o. s. ř. (a tudíž může být přípustně napadeno dovoláním) i tehdy, řeší-li "kvalifikovanou" (§237 odst. 3 o. s. ř.) právní otázku týkající se aplikace procesního práva a mající vliv na rozhodnutí ve věci samé; způsobilým dovolacím důvodem bude důvod uvedený dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.“
Podle §213 odst. 2 a 3 o. s. ř. odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud […] nepřihlédne, ledaže by je zopakoval […]. Podle odstavce 4 téhož ustanovení odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci […] .
K tomu judikoval Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010, že při postupu odvolacího soudu podle §213 odst. 2 o. s. ř., je „ rozsah dokazování určen množinou těch důkazů, z nichž soud prvního stupně čerpal svá skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci. Jestliže se rozsah dokazování v řízení před soudem prvního stupně nekryje s rozsahem důkazů, které odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v §213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval, je v takové procesní situaci nezbytné, aby odvolací soud vyložil, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci.“ Rovněž podle žalovaným uvedeného nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1954/09, „ obecný soud je povinen a současně také oprávněn odpovědně zvážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů však neznamená, že by soud měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které opře své skutkové závěry a které opomene. Z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vždy totiž dostatečným způsobem vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudu, i když není samozřejmě nutné každé rozhodnutí odůvodňovat natolik obsáhle, že by bylo třeba vyžadovat podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení.“
V projednávané věci nelze dát žalovanému za pravdu v tom, že se odvolací soud se všemi důkazy náležitě nevypořádal. Řádně odůvodnil, proč některé důkazy neprováděl, s tím, že provádění dalších důkazů považuje za nadbytečné, neboť zopakované i doplněné důkazy potvrdily správnost skutkových závěrů soudu prvního stupně. Odvolací soud postupoval zcela v souladu s právními předpisy i judikaturou soudů.
Námitka označená shora ad b), týkající se určení rozsahu vad díla, zpochybňuje skutkový stav zjištěný odvolacím soudem, což lze podřadit jedině pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož uplatněním přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. být založena nemůže. Z napadeného rozsudku přitom nelze dovodit žádné zásadní pochybení odvolacího soudu při hodnocení důkazů, neboť odvolací soud ověřoval závěry ústavního znaleckého posudku jak výslechem svědka ing. K., který stavbu v předmětné době ohledával, tak i shlédnutím fotografií a videozáznamů stavby pořízených při odstraňování vad. Odvolací soud rovněž přesvědčivě odůvodnil, proč nenařídil provedení sond do základů dnes již dokončené stavby.
Protože Nejvyšší soud neshledal ve věci zásadní právní význam podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř., dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 a 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobkyni účelně vynaložené náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 10.000,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 5, §15, §14, §18 odst. 1 věta první, vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), vše zvýšeno o 20 % DPH. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. ledna 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu