ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3646.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3646/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce P. K. , zastoupeného JUDr. Helenou Obeidovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Podolí, Voráčkovská 14, proti žalovaným 3) M. V., a 4) L. V., oběma zastoupeným JUDr. Václavem Koreckým, advokátem se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany 2, o zaplacení částky ve výši 802.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 14 C 344/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2010, č. j. 18 Co 521/2006-314, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se původně v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 14 C 344/2002 domáhal žalobou ze dne 15. 12. 2002 na žalovaných 1) P. V. a 2) Ing. D. V. zaplacení částky 1.806.700,- Kč s příslušenstvím a žalovaných 3) a 4) zaplacení částky ve výši 802.000,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedl, že dne 21. 8. 1995 uzavřel se žalovaným 1) smlouvu o nájmu nebytových prostor situovaných v domě v ul. R., č.p. 212, kat. území P., část obce Severní Předměstí (dále jen „předmětné nebytové prostory“), a to na dobu sedmi let. V roce 1997 účastníci smlouvy prodloužili dohodou platnost smlouvy na dobu deset let. V průběhu užívání předmětných nebytových prostor se žalobce dohodl se žalovaným 1) a žalovanou 2), že provede na vlastní náklady rekonstrukci předmětných nebytových prostor, přičemž pohledávku za jejich zhodnocení započte proti pohledávce žalovaných na nájemném sjednaném v částce 150.000,- Kč měsíčně, které vznikne v budoucnu. Ve výsledku tak byl žalobce ujištěn žalovanými 1) a 2), že bude moci užívat předmětné nebytové prostory bezplatně po dobu 15 let. Dne 24. 3. 2000 darovali žalovaný 1) a žalovaná 2) předmětné nebytové prostory žalovaným 3) a 4). Stavební práce probíhaly od října roku 1999 až do únoru roku 2002, kdy se do předmětných nebytových prostor dostavil žalovaný 4) a žalobci sdělil, že nájemní smlouva ze dne 21. 8. 1995 je neplatná a že žalobce tudíž musí předmětné nebytové prostory vyklidit. Žalobce uzavřel, že žalovaní 1) a 2) se na jeho úkor bezdůvodně obohatili v rozsahu zhodnocení předmětných nebytových prostor sníženého o pohledávku žalovaných na plnění za užívání odpovídající tržní hodnotě nájemného v daném místě a čase, tj. za období od října 1999 do března 2000. Ve vztahu k žalovaným 3) a 4) žalobce žádal vydání bezdůvodného obohacení za zhodnocení provedené stavebními úpravami v období od dubna 2000 do února 2002 snížené o pohledávku žalovaných 3) a 4) na nájemném za shodné období.
Žalovaní 1) a 2) namítali, že rekonstrukci předmětných nebytových prostor neprovedl žalobce, ale žalovaný 1) a to na své vlastní náklady. V průběhu řízení rovněž vznesli námitku promlčení práva žalobce.
Žalovaní 3) a 4) namítali, že v době, kdy získali předmětné nebytové prostory od žalovaných 1) a 2), tj. ke dni 27. 3. 2000, byly veškeré stavební práce provedeny a nemůže být proto dána jejich pasivní věcná legitimace. V průběhu řízení rovněž vznesli námitku promlčení žalobcova práva na vydání bezdůvodného obohacení.
Ve vztahu k žalovaným 1) a 2) rozhodl Okresní soud Plzeň – město částečným rozsudkem ze dne 13. 10. 2004, č.j. 14 C 344/2002-137, kterým žalobu zamítl z důvodu promlčení žalobcova práva na vydání bezdůvodného obohacení. Částečný rozsudek byl posléze potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2005, č.j. 18 Co 381/2005-183 se shodným odůvodněním.
Ve vztahu k žalovaným 3) a 4) soud prvního stupně konečným rozsudkem ze dne 19. 5. 2006, č.j. 14 C 344/2002-247, žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že smlouva o nájmu nebytových prostor ze dne 21. 8. 1995 je absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., neboť nesplňuje podmínku předchozího souhlasu národního výboru (obecního úřadu) ani další, zákonem stanovené náležitosti. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobci tak mohlo vzniknout právo na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 2 obč. zák. Jelikož však stavební práce byly skončeny nejpozději počátkem října 2000, zatímco žalobce své právo uplatnil u soudu až dne 15. 10. 2002, soud přihlédl k námitce promlčení a žalobu zamítl, aniž by zkoumal eventuální rozsah bezdůvodného obohacení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 1. 2007, č.j. 18 Co 521/2006-277, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že předmětná nájemní smlouva ze dne 21. 8. 1995 je neplatná z důvodu absence souhlasu národního výboru (obecního úřadu) a dále z důvodu nezpůsobilého předmětu nájmu, neboť v době uzavření smlouvy nebyly předmětné prostory zkolaudovány. Odvolací soud rovněž uzavřel, že žalobce svůj nárok uplatnil z titulu bezdůvodného obohacení, ale z důvodu promlčení žalobcova práva na vydání bezdůvodného obohacení je bezpředmětné zabývat se rozsahem bezdůvodného obohacení.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud jako soud dovolací rozsudkem ze dne 9. 12. 2009, č.j. 28 Cdo 3166/2009-304, rozsudek odvolacího soudu zrušil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že odvolací soud na základě skutkového zjištění, že žalobce stavební úpravy dokončil dne 15. 10. 2000, dospěl k nesprávnému právnímu závěru ohledně promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, když pominul, že prvním dnem běhu promlčecí doby je třeba chápat až den následující, tj. den 16. 10. 2000. Dovolací soud tak dospěl k závěru, že pokud k podání žaloby došlo dne 15. 10. 2002, uplatnil žalobce své právo právě poslední den dvouleté promlčecí lhůty ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák. a k promlčení jeho práva tudíž dojít nemohlo.
Odvolací soud posléze v rámci kasací obnoveného odvolacího řízení rozsudkem ze dne 21. 4. 2010, č.j. 18 Co 521/2006-314, rozsudek soudu prvního stupně opětovně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vzhledem k rozsahu prací je možno upřesnit, že k dokončení stavebních úprav ze strany žalobce muselo dojít nejpozději ke dni 14. 10. 2000. Po právní stránce pak dospěl k závěru, že právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno, neboť žalobce podal žalobu až dne 15. 10. 2000, tedy po uplynutí dvouleté lhůty ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti posledně uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedl postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jakož i nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně namítal, že zatímco odvolací soud v rozsudku ze dne 24. 1. 2007, č.j. 18 Co 521/2006-277, vymezil den skončení stavebních úprav na 15. 10. 2000, po kasaci tohoto rozhodnutí a bez jakéhokoliv dokazování dospěl v rozsudku ze dne 21. 4. 2010, č.j. 18 Co 521/2006-314, k vymezení dne skončení stavebních úprav na 14. 10. 2000. Z uvedeného důvodu měl dovolatel za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu odporuje po stránce skutkové původnímu rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 24. 1. 2007, č.j. 18 Co 521/2006-277, a že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, č.j. 28 Cdo 3166/2009-304. Z uvedených důvodů žalobce dovolacímu soudu navrhl, aby dovolací soud znal dovolání jako přípustné, napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tak může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. , má-li napadené rozhodnutí ve věci samé zásadní právní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění zákona č. 7/2009 Sb.) má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li „právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.“
Dovolání však není přípustné.
Dovolací soud předesílá, že je podle §242 odst. 1 o. s. ř. vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.
Námitky dovolatele směřují proti skutkovému zjištění odvolacího soudu, podle něhož byly předmětné stavební práce dokončeny dne 14. 10. 2000. Dovolatel tak spatřuje pochybení odvolacího soudu v přijetí skutkového zjištění o okamžiku ukončení stavebních prací bez potřebného skutkového základu, čímž uplatňuje důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. V daném směru však dovolací soud uvádí, že z ustanovení §237 odst. 3 ve spojení s §241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že pokud se dovolací soud zabývá otázkou přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, neboť dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř., pomocí nějž je možné poukazovat na rozpor učiněných skutkových zjištění s provedeným dokazováním, je k dispozici pouze pro ty účastníky, jejichž dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4056/2009, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3713/2008). Dovolací soud proto k uvedeným dovolacím námitkám týkajícím se skutkových zjištění zaujatých odvolacím soudem nemohl přihlédnout.
Z obsahu podaného dovolání pak dovolací soud vyvodil, že dovolatel vymezil na základě způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) následující otázku zásadního právního významu, která dle jeho názoru měla založit přípustnost podaného dovolání:
Lze stanovit okamžik počátku běhu promlčecí doby v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu?
Vázanost odvolacího soudu právním názorem Nejvyššího soudu vychází podle §243d odst. 1 o. s. ř. z obdobného použití ustanovení §226 odst. 1 o. s. ř. Jak přitom Nejvyšší soud uvedl ve svém rozsudku ze dne 3. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4616/2009, vázanost soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu platí jen za předpokladu, že „se po zrušení napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně nezmění skutkový základ věci natolik, že je vyloučena aplikace právního názoru odvolacího soudu na nová skutková zjištění a na nový skutkový závěr o věci“ (srov. též Drápal. L. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009. s. 1798). Uvedený závěr přitom platí i ve vztahu mezi soudem odvolacím a dovolacím. Zatímco v rozsudku ze dne 9. 12. 2009, č.j. 28 Cdo 3166/2009-304, vycházel Nejvyšší soud při formulaci svého závazného právního názoru ze skutkového stavu, podle něhož žalobce předmětné stavební úpravy dokončil dne 15. 10. 2000, když v této souvislosti odvolací soud upozornil, že běh dvouleté lhůty je třeba posuzovat ode dne následujícího (tj. 16. 10. 2000), v rámci obnoveného řízení odvolací soud toto skutkové zjištění přehodnotil, když uvedl, že žalobce předmětné stavební úpravy dokončil již dne 14. 10. 2000. I v takovém případě se závazný právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, č.j. 28 Cdo 3166/2009-304, uplatní, neboť běh promlčecí doby stále počíná běžet dne následujícího, ovšem s výsledkem, že právo žalobce je promlčeno, neboť v důsledku změny skutkového stavu vychází poslední den dvouleté lhůty na 14. 10. 2002, zatímco k podání žaloby došlo až dne 15. 10. 2002 a tedy po uplynutí promlčecí doby. Argumentace dovolatele tak ve vztahu k otázce závaznosti právního názoru dovolacího soudu zjevně postrádá skutkový podklad, a proto dovolací soud projednání položené otázky nepřipustil.
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť závěry v něm obsažené jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách http://www.nsoud.cz ). Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. 14 C 1392/1999, dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Poučení:
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 6. března 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu