ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3748.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3748/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyň a) J. P., bytem v P., b) J. F., bytem v P., obou zastoupených Mgr. Janou Bendovou Maruškovou, advokátkou se sídlem v Čelákovicích, Stankovského 144, proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 2.060.560,- Kč s příslušenstvím každé žalobkyni, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 86/2008, o dovolání žalobkyň a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2010, č. j. 70 Co 17/2010-93, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2010, č. j. 70 Co 17/2010-93, se zrušuje v odstavci II. výroku pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 9. 2009, č. j. 12 C 86/2008-61 tak, že byla zamítnuta žaloba ohledně částky 1,584.800,- Kč s příslušenstvím pro každou ze žalobkyň, jakož i v odstavci III. výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V uvedeném rozsahu se věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalované proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2010, č. j. 70 Co 17/2010-93, v částech, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 9. 2009, č. j. 12 C 86/2008-61, v části týkající se příslušenství spočívajícího v tam uvedených úrocích z prodlení, se odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací shora uvedeným rozsudkem dílem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 9. 2009, č. j. 12 C 86/2008 – 61, ve vyhovujících výrocích I., II. ohledně částky 58.959,- Kč s příslušenstvím pro každou ze žalobkyň a v zamítavém výroku III., a změnil ve zbývajících částech vyhovujících výroků I. a II., tj. ohledně částky 1.584.800,- Kč s příslušenstvím pro každou ze žalobkyň tak, že žalobu v tomto rozsahu ve vztahu k oběma žalobkyním zamítl.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, a to předně v tom, že podle provedených důkazů bylo prokázáno, že žalobkyně splnily zákonné podmínky, za nichž jim podle ustanovení §11 zákona č. 87/1991 Sb. náleží právo na vrácení kupní ceny, kterou zaplatily při koupi věci. Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalobkyně jako kupující uhradily kupní cenu ve výši 117.918,- Kč. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně nabyly předmětný dům na základě kupní smlouvy uzavřené dne 5. 4. 1982.
Dále zjistil, že žalobkyně byly nuceny vydat předmětný dům oprávněným osobám, a to na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 1. 2004, č. j. 9 C 13/2001 - 409 ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 22. 3. 2004, č. j. 9 C 13/2001 - 431 a ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2005, č. j. 58 Co 279/2004 - 477, který nabyl právní moci dne 3. 5. 2005 a kterým byl nahrazen jejich projev vůle - souhlas s dohodou o vydání věci. Též vzal za prokázáno, že vlastnické právo přešlo na oprávněné osoby dne 7. 12. 2006, neboť k tomuto dni byl povolen vklad jejich vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Tato zjištění hodnotil odvolací soud tak, že bylo prokázáno splnění podmínek, za nichž vzniká povinným osobám vůči státu reprezentovanému příslušným ústředním orgánem státní správy, Ministerstvem financí ČR, právo na vrácení kupní ceny, kterou zaplatily za vydanou nemovitost v době její koupě. Podle odvolacího soudu s ohledem na to, že kupní cena samotného domu č. p. 1572 v k. ú. Modřany činila částku 117.918,- Kč a žalobkyně vydaly předmětný dům oprávněným osobám každá jednou ideální polovinou, náleží každé z nich proti žalované právo na zaplacení jedné poloviny kupní ceny, kterou uhradily při koupi, tj. každé z nich právo na částku 58.959,- Kč.
Pokud jde o příslušenství pohledávky, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyním lze přiznat z částky, ohledně níž bylo žalobě vyhověno, právo na úroky z prodlení podle §517 odst. 2 o. z. skutečně od data podání žaloby. Podle odvolacího soudu s ohledem na absenci úpravy lhůty k plnění v zákoně č. 87/1991 Sb. je nutno dovodit, že žalovaná měla plnit ve lhůtě vyplývající z ustanovení §563 o. z. Vyslovil, že jestliže tak neučinila, dostala se do prodlení, a to se všemi důsledky, včetně povinnosti platit úrok z prodlení. Konstatoval, že pokud žalobkyně požadovaly úrok ode dne podání žaloby, byl jim přiznán, když k podání žaloby došlo později, než nastala splatnost plnění.
Naproti tomu zaujal odvolací soud odlišný názor na posouzení zbývající části nároků žalobkyň. Podle odvolacího soudu na rozdíl od ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen ,,zákon o půdě“), které je předmětem výkladu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věcech P., P. vs. ČR a P. vs. ČR, které hovoří o právu fyzické osoby vůči státu na vrácení kupní ceny nemovitosti vydané oprávněné osobě a na úhradu účelně vynaložených nákladů, je ustanovení §11 zákona č. 87/1991 Sb. mnohem striktnější, neboť expresis verbis stanoví, že povinná osoba má v případě vydání nemovitosti právo na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci. Zaujal názor, že institut kupní ceny je zde zcela konkrétně specifikován jako kupní cena zaplacená při koupi, a toto kogentní ustanovení neumožňuje jiný výklad, natož výklad natolik extenzivní, jaký použil soud prvního stupně, tedy, že by se mělo jednat o kupní cenu navýšenou na částku, která by korespondovala tržní ceně ke dni vydání nemovitosti oprávněné osobě. Vyslovil, že je-li vnitrostátní právní předpis, natož zákon, natolik konkrétní, že je jím stanovená definice pojmu zcela jednoznačná, není možno, a to ani ve světle judikatury ESLP, vykládat takto přesně specifikovaný pojem jinak, aniž by došlo ke změně tohoto předpisu.
Odvolací soud dovodil, že nebyla-li v důsledku zmíněné judikatury ESLP provedena změna zákonného ustanovení , tj. přizpůsobení uvedeného zákonného ustanovení §11 zákona č. 87/1991 Sb. názoru, že takovýto způsob finančního vypořádání není pro povinnou osobu v obecné poloze spravedlivý, nemohou obecné soudy rozhodnout v rozporu s konkrétním vnitrostátním zákonným ustanovením a přiznat účastníku více, než toto ustanovení připouští. Konstatoval, že žalobkyněmi předložené judikáty se týkají výkladu ustanovení §8 zákona o půdě, který je ve své formulaci mnohem obecnější a umožňuje širší výklad než ustanovení §11 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud odmítl závěr soudu prvního stupně, že uložením povinnosti k vydání domu č. p. 1572 bylo porušeno právo žalobkyň podle ustanovení článku 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Zaujal názor, že u žalobkyň nedošlo ani k vyvlastnění, ani k nucenému omezení vlastnického práva a ani ke vzniku situace obdobné vyvlastnění, neboť žalobkyně samy nabyly v roce 1982 předmětný dům v rozporu s tehdy platnými předpisy a právní úkon, na základě něhož nemovitost nabyly, byl a je absolutně neplatným právním úkonem. Dále vyslovil, že ačkoli žalobkyně samy finanční zvýhodnění o více než jednu čtvrtinu kupní ceny přímo nezavinily, požívaly více než dvacet let na základě absolutně neplatného právního úkonu práva užívání nemovitosti jako vlastníci se všemi negativními, ale též pozitivními důsledky, včetně toho, že nebyly nuceny hradit výdaje spojené s bydlením v nájemním objektu (domě či bytě).
Podle odvolacího soudu povinnost k vydání věci je jen logickým důsledkem absolutní neplatnosti právního úkonu kupní smlouvy, který nastal poté, kdy byla absolutní neplatnost zjištěna. Pokud by kupní smlouva z roku 1982 byla platným právním úkonem, v rámci restitučního sporu by nemohla být žalobkyním uložena povinnost k vydání věci, resp. by nebylo vyhověno žalobě na nahrazení projevu jejich vůle s dohodou o vydání věci. Podle odvolacího soudu žalobkyně nevracely v důsledku neplatnosti předmětný dům druhému účastníku neplatné smlouvy, nýbrž jej vydávaly v souladu se zákonem přímo oprávněným osobám, proto se jedná o vydání bezdůvodného obohacení sui generis jako plnění z neplatné smlouvy a této jejich povinnosti vydat (vrátit) nemovitost koresponduje i povinnost státu, vrátit žalobkyním jako povinným osobám plnění, které mu poskytly na základě neplatného právního úkonu, tj. kupní cenu zaplacenou při koupi, přičemž pro zaplacení vyšší částky ze strany státu neposkytuje zákon č. 87/1991 Sb. prostor.
Vyslovil dále, že žalobkyně mohly řešit otázku nákladů vložených do údržby, a tím tedy otázku zhodnocení vydávané nemovitosti ve smyslu ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož má povinná osoba možnost domáhat se ekvivalentu zhodnocení nemovitosti nikoli proti státu, nýbrž proti oprávněné osobě , jíž byla nemovitost vydána.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovaly z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Uplatnily dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dále tvrdily, že přípustnost dovolání vyplývá též z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce v dané části zásadní právní význam, neboť vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Podle dovolatelek se jedná o otázku přímé aplikace Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách (dále jen ,,Úmluva“), která je naplňována judikaturou ESLP, a to vztahu k výkladu zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb., a o otázku diskriminace osob, které vydaly nemovitost podle zákona č. 87/1991 Sb. ve vztahu k osobám, které vydaly věc podle zákona č. 229/1991 Sb. Poukazovaly na skutečnost, že nemůže jít k jejich tíži neprovedení změny zákona v důsledku judikatury ESLP, která naplňuje Úmluvu. Namítaly, že nebyly při koupi domu nijak protiprávně zvýhodněny a zaplatily kupní cenu uvedenou ve smlouvě, kterou určil prodávající. Nabyly tedy předmětné nemovitosti v dobré víře, aniž by mohly ovlivnit způsob převodu nebo kupní cenu. Dále tvrdily, že odnětím nemovitosti byly zbaveny jediné možnosti bydlení, navíc v situaci, kdy český právní řád nestanoví jakoukoliv povinnost poskytnout odpovídající bytovou náhradu. Podle dovolatelek se nejedná v dané věci ani o případ, kdy důvodem restituce bylo protiprávní zvýhodnění stěžovatelů a tedy nemožnost dovolávat se dobré víry při nabytí předmětných nemovitostí (viz. např. rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 799/06). Dále vytýkaly odvolacímu soudu, že opomněl striktní aplikaci ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., tedy, že jde-li o nemovitost zhodnocenou tak, že její cena určená ke dni podání písemné výzvy oprávněnou osobou podstatně převyšuje cenu původní věci, je na vůli oprávněné osoby, zda bude požadovat finanční náhradu podle §13 nebo zda bude požadovat vydání nemovitosti. Pokud bude trvat na vydání nemovitostí, oprávněná osoba nahradí povinné osobě rozdíl mezi cenami uvedenými výše. Konstatovaly, že v jejich případě došlo k vynaložení nezbytných nákladů na údržbu a nutné opravy v letech 2000 - 2001, 2007 - 2008, a to zejména v mezidobí od podání písemné výzvy oprávněnými osobami až do doby vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí k nemovitosti ve prospěch oprávněných osob. Navrhly zrušení rozhodnutí odvolacího soudu v části ve výroku II., jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a dále ve výroku I. v části, v níž potvrdil zamítavý výrok III. rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (výroku I.) podala dovolání rovněž žalovaná, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítala, že v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR není problematika úroků z prodlení řešena v přímé vazbě na ustanovení §11 zákona č. 87/1991 Sb., vyřešení této otázky má tedy zásadní právní význam. Podle dovolatelky v dané věci musí být postaveno najisto, že je nárok založen, a to co do základu nároku, tak i jeho výše. Dále uvedla, že na daný případ by bylo možno aplikovat ustanovení §11 zákona č. 87/1991 Sb., nárok podle něj by však mohl být přiznán až v případě, pokud by byl prokázán relevantními doklady. Poukazovala na skutečnost, že v době podání žaloby nebyl k dispozici doklad prokazující, že nemovitost, jíž se tvrzený nárok týká, již není ve vlastnictví žalobkyň. V této souvislosti odkazovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1829/2001 a sp. zn. 28 Cdo 2151/2003 s tím, že je vyloučen závěr, že by pouhým uplatněním nároku ze strany oprávněné osoby vůči státu zastoupenému příslušným orgánem, došlo k založení povinnosti státu k pozdějšímu plnění, které stát považoval za nedoložené, sporné nebo neexistující. Podle dovolatelky stejně jako postup při uplatnění nároku na finanční náhradu podle zákona č. 87/1991 Sb. je stejnému režimu podroben i postup při zpracování žádosti o vrácení kupní ceny podle citovaného zákona. Zdůrazňovala, že zákon č. 231/1991 Sb. požaduje, aby nárok (jak na poskytnutí finanční náhrady, tak na vrácení kupní ceny) byl podán formou žádosti a stanoví, jaké doklady je třeba k ní připojit, aby jí mohlo být vyhověno. Konstatovala, že byla připravena plnit, avšak žalobkyně nesplnily svou povinnost řádně doložit své nároky doklady, jak jim ukládá zákon č. 231/1991 Sb. Odkazovala na ustanovení §520, 522, 523 o. z. s tím, že součinnost na straně věřitele (žalobkyň) lze spatřovat v povinnosti poskytnout potřebné doklady k posouzení oprávněnosti jejich nároku, neboť tyto byly doloženy až v průběhu soudního řízení. Podle dovolatelky je tedy v rozporu s dobrými mravy a též v rozporu se shora citovanou právní úpravou, aby dovolatelka byla sankcionována úroky z prodlení za období, kdy žalobkyně neplnily své zákonné povinnosti a samy byly v prodlení, čímž je současně vyloučeno její prodlení a také nárok žalobkyň na úroky z prodlení. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), řádně zastoupenými (§241 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
K dovolání žalobkyň:
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání je zde založena na rozdílnosti rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků.
O takový případ se jedná v posuzované věci, takže dovolání žalobkyň je zde podle shora uvedeného ustanovení přípustné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci míří na situace, kdy soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45).
Dovolací soud proto přezkoumal dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu dotčeném podanými dovoláními, a to z důvodů, které byly uplatněny, a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je důvodné.
Odvolací soud při posuzování nároků žalobkyň postupoval podle ustanovení §11 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, které se na projednávanou věc vztahuje a na které rovněž účastníci poukazovali. Zbývá posoudit, zda si uvedené ustanovení správně vyložil.
Již na tomto místě je třeba předřadit, že pro správnou aplikaci ustanovení vnitrostátního práva je neodmyslitelně nutné vycházet rovněž ze závěrů rozhodnutí ESLP, které se projednávané věci týkají. Věc souvisí s vázaností soudů Ústavou, která v článku 10 dává přednostem před zákonem ratifikovaným a vyhlášeným mezinárodním smlouvám o lidských právech a základních svobodách, kterými je Česká republika vázána. Takovou smlouvou je i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, která vstoupila pro Českou a Slovenskou Federativní republiku v platnost dnem 18. 3. 1992, včetně přílohy 1. Tou je dodatkový protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, který v článku 1 vymezuje ochranu vlastnictví. Podle něho každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek, nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Přistoupením k této Úmluvě akceptoval stát /Česká republika) také pravomoc Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“, resp. „Soud“) podle článku 46 Úmluvy, článku 1 – 4 protokolu č. 4, článku 1 – 5 protokolu č. 7, pokud k porušení práv vyplývajících z těchto dokumentů došlo po nabytí jejich platnosti pro Českou a Slovenskou Federativní republiku. Důsledkem toho je povinností soudů z rozhodnutí Soudu vycházet. Česká republika je vázána rozhodnutím Soudu v důsledku přednosti práva plynoucího z aplikace mezinárodních smluv ve smyslu článku 10 Ústavy. Dovolací soud ve svém dosavadním rozhodování k judikatuře Soudu přihlížel s dále uvedenými závěry.
Tak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, vydaného ve věci sp. zn.
28 Cdo 2836/2009 , s odvoláním na judikaturu Ústavního soudu akcentoval jím formulovanou zásadu, podle níž „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“. Stejně tak se Nejvyšší soud ztotožnil s myšlenkou, že „pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech“. Konečně se výslovně přihlásil k respektování interpretace, s níž k podobné problematice přistoupil Evropský soud pro liská práva se sídlem ve Štrasburku, a to z pohledu mezinárodní smlouvy, jež tvoří součást právního řádu České republiky (čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod; smlouva byla publikovaná ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 jako Sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí). Jedná se zejména o rozsudek jmenovaného mezinárodního soudu ve věci P. a P. proti České republice ze dne 5. 11. 2002. Výslovně proto uvedl, že nepředjímá, v jaké výši by měla být náhrada za vydané nemovitosti žalobcům přiznána. Ztotožňuje se však se závěry Evropského soudu pro lidská práva, že tato náhrada by měla být přiměřená zjištěným okolnostem daného případu, jinými slovy řečeno, měla by být poskytnuta v rozumné výši. Náhrada tedy nemusí dosahovat ceny tržní v době vydání nemovitosti, k této ceně by však mělo být přihlédnuto.
Stejnou výkladovou tendenci zaujal Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 14. 9. 2011, ve věci sp. zn. 28 Cdo 4646/2010, rozvíjejícím závěry dalšího (dřívějšího) rozsudku téhož soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2202/2009. I v těchto rozhodnutích nacházel Nejvyšší soud interpretační návod „v precedentech Evropského soudu pro lidská práva. V případu Pešková vs. Česká republika (stížnost č. 22186/03, rozsudek ze dne 26. 11. 2009) dovolací soud spatřuje značnou blízkost k okolnostem nyní posuzované věci. Štrasburský soud se zde (opětovně) vyslovil k výši náhrady povinné osobě za odnětí vlastnictví. Dovodil, že náhrada vyplacená stěžovatelce – řídící se kupní cenou z roku 1979
– nebyla v rozumném poměru k ceně zemědělské usedlosti v době jejího odnětí (2001) . Dále uzavřel, že vzhledem k růstu cen nemovitostí od roku 1979, kdy stěžovatelka spornou nemovitost nabyla, do roku 2001, kdy byla tohoto majetku zbavena, neměla stěžovatelka možnost požadovat za tuto nemovitost přiměřenou náhradu. Dodal rovněž, že jmenované nebylo možno vytýkat nevyužití všech vnitrostátních prostředků nápravy, neboť zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, pro účely poskytnutí náhrady neumožňoval vzít v úvahu cenu nemovitosti v době vydání majetku, plynoucího z rozsudku ESLP ve věci P. vs. Česká republika.“
Na rozdíl od odvolacího soudu je nucen dovolací soud zdůraznit, že shora rekapitulované závěry nevztahují se pouze a výlučně na oblast aplikace zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Svou obecností – totiž posouzením přiměřenosti náhrad osobám, které v obecném zájmu byly svého vlastnického práva zbaveny – se vztahují i na oblast zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Plyne to z jednotícího účelu a smyslu restitučního zákonodárství, které Česká republika po změně společenských a politických poměrů po roce 1989 realizovala, a to celou řadou zákonů shodné povahy. Jejich cílem bylo primárně zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd, to vše v mezích, v nichž stát z vlastního rozhodnutí shledal pro takový postup podmínky. Tím je odůvodněn věcný, osobní i časový limit, v němž stát k uvedeným opatřením přistoupil, včetně omezení daných požadavky na osoby oprávněné, podmínky zmírnění a stanovení lhůty k uplatnění nároků takto založených. V případech, kdy v důsledku procesu zmírnění křivd dochází k opětovnému odnětí vlastnictví osob povinných, nelze ponechat stranou požadavky plynoucí ze shora zmíněných rozhodnutí nadnárodní soudní instituce, kterou je ESLP.
Aplikováno na posuzovaný případ, je třeba dovodit, že podmínky pro aplikaci Úmluvy, potažmo vázanosti nadnárodní jurisdikcí Soudu českými soudy jsou splněny proto, že v této věci nárok žalobců vznikl právní mocí rozsudku, jímž byla žalobkyním pravomocnými rozsudky uložena povinnost k vydání předmětných nemovitostí. Tímto dnem jim vznikl nárok na finanční náhradu podle ustanovení §11 zákona č. 87/1991 Sb. Stalo se tak po dni účinnosti přistoupení České republiky k uvedené Úmluvě s důsledky její vázanosti rozhodnutími Soudu.
V každém případě jsou závěry zmíněného rozhodnutí důležitým interpretačním vodítkem při posouzení kolize obsahu vnitrostátního předpisu a principů ovládajících právní stát, v němž platí důsledně a rovnovážně uplatňovaná zásada ochrany vlastnického práva osob, zejména v případech jeho nuceného zbavení z důvodů obecného zájmu.
Z toho, co bylo uvedeno, je zřejmé, že v projednávané věci se neuplatní argumentace od počátku sporu vedená žalovanou, o nemožnosti přiznání náhrady žalobcům v částce odlišné od doslovného znění ustanovení §11 zákona. Tento rigidní výklad, převzatý v dané věci i odvolacím soudem, nelze považovat za souladný se shora zmíněnými principy posouzení věci v individuálním případě, s principy ochrany vlastnictví osob ve smyslu Úmluvy a judikatury Soudu, ani s dosavadními výklady zaujatými Nejvyšším soudem vztahujícími se analogicky i na posouzení nároků podle zákona č. 87/1991 Sb.
Je namístě připomenout, že posouzení věci odvolacím soudem, jakkoli výstižně hodnotí genezi vývoje případu nabytí nemovitostí žalobkyně za podmínek vedoucích k závěru o absolutní neplatnosti nabývacího úkonu, je obtížně zohlednitelné z hlediska nyní projednávaného případu, v němž je rozhodující otázka přiměřenosti náhrady ve smyslu §11 zákona č. 87/1991 Sb. Žalobkyně totiž – na rozdíl od hodnocení odvolacího soudu – nepozbyly vlastnictví nemovitostí na základě žaloby ze synalagmatickém závazku na vydání věci z titulu neplatnosti kupní smlouvy proti úhradě zaplacené kupní ceny (bezdůvodné obohacení), nýbrž na základě rozhodnutí státu – soudního orgánu, který aplikoval předpis restituční povahy. Pak ovšem se na jejich postavení vztahují ty závěry o přiměřenosti náhrady, jak byly shora podrobně osvětleny.
Pro úplnost dodává dovolací soud, že s ohledem na výslovnou úpravu plynoucí z ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nároky povinných osob (žalobkyň) vůči oprávněným osobám, jsou vztahy řídící se ustanoveními občanského zákoníku o závazcích. Uvedené ustanovení totiž nespecifikuje blíže, kdy a jakým způsobem má být náhrada poskytnuta (srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, 4 Cdo 57/94). Je tak zřejmé, že výše těchto nákladů nemůže být zohledněna v nyní projednávané věci uplatňující náhradu podle §11 zákon vůči státu.
Nelze proto než dospět k závěru, že dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn po právu. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil, a to v rozsahu, jímž byl rozsudek odvolacího soudu napaden dovoláním, tedy v měnícím zamítavém výroku ohledně předmětu sporu v částce 1.584.800,- Kč s příslušenstvím pro každou ze žalobkyň a v navazujícím výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolacímu soudu v dalším řízení zůstává zachována volná úvaha při posouzení výše požadované náhrady v souladu se shora uvedenými kritérii, a to na základě dosud provedených důkazů, případně dalších důkazů, jejichž nutnost v průběhu řízení vyvstane.
K dovolání žalované:
Pokud jde o dovolání žalované směřující proti výroku zakládajícím výši úroků z prodlení a počátek jeho splatnosti, které směřuje proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu v odst. I, platí ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 plísm. v) o. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech), aniž by mohlo být jakkoliv významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc judikatorní přesah. ( Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSČR 66/2011).
Otázka předložená dovolacímu přezkumu žalovanou v té podobě, jak byla shora uvedena, má podle dovolatelky povahu dosud neřešené otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Dovolatelka v tomto směru odkazuje na ta rozhodnutí dovolacího soudu, která podporují jeho hodnocení o vyloučení prodlení na její straně pro nedostatek součinnosti se strany žalobkyň.
Dovolací soud je ovšem nucen konstatovat, že v mezidobí k této otázce bylo zaujato stanovisko v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009. Na závěry tam uvedené se odkazuje s tím, že vzhledem k vyřešení v dovolání tvrzené otázky zásadního významu, nejsou již dány podmínky pro připuštění dovolání v rozsahu v dovolání žalované uplatněné. Přitom rozhodnutí odvolacího soud, potažmo soudu prvního stupně, jehož rozsudek v této části byl odvolacím soudem potvrzen, odpovídá v podstatě závěrům shora uvedeného rozsudku velkého senátu nejvyššího soudu České republiky.
Z výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu odmítl.
V dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. září 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu