ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.382.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 382/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně M. S. , bytem v H., zastoupené JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, IČ 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a zadostiučinění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 82/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2010, č. j. 68 Co 267/2010-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 29. 4. 2008 u Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně domáhala se žalobkyně na žalobci uložení povinnosti uhradit částku 11.007.457,- Kč z titulu náhrady škody a částku 1.500.000,- Kč jako odškodnění nemajetkové újmy. Podle žalobkyně oba nároky jí vznikly v důsledku nesprávného úředního postupu Policie ČR při prověřování jejího trestního oznámení ohledně (tvrzené) trestné činnosti W. K., státního příslušníka SRN, obchodního partnera žalobkyně. Nesprávný úřední postup spatřuje žalobkyně v existenci průtahů v řízení, v němž bylo prověřováno její oznámení, takže její pohledávky za dlužníkem se staly nedobytnými a žalobkyně ztratila možnost je uplatnit.
Pokud jde o částku 1.500.000,- Kč, pak žalobkyně tento nárok dovozuje s únikem informací od orgánů činných v trestním řízení do deníku BLESK, v němž byly o žalobkyni v roce 2003 zveřejněny informace o tom, že se kvůli podvodnému jednání W. K. topí v dluzích, což zavdalo rozpoutání „vlny teroru“ ze strany věřitelů žalobkyně „formou exekucí a soudů.“
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že k nároku na náhradu škody žalovaná uvedla, že je bez dalšího vyloučena existence příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a tvrzeným vznikem škody, neboť žalobkyni nic nebránilo domáhat se tvrzených nároků na náhradu škody vůči W. K. občanskoprávní cestou. Samotné rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci nelze za nesprávný úřední postup považovat, toto rozhodnutí může být posuzováno pouze z hlediska zákonnosti.
Soud prvního stupně posoudil věc podle ustanovení §36 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), který nabyl účinnosti dne 15. 5. 1998. Případný vznik škody a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem nemohl předcházet dni podání trestního oznámení žalobkyní, které bylo podáno dne 5. 3. 2001.
Soud prvního stupně dovodil splnění podmínky předběžného projednání nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, předvídanou ustanovením §14 zákona. Tento nárok byl sice uplatněn pouze co do částky 9.894.356 Kč, avšak s přihlédnutím k negativnímu stanovisku žalované k žalobě jako celku nebránilo soudu nic v meritorním projednání věci.
Soud prvního stupně poté dospěl k závěru, že v dané věci absentuje jeden z předpokladů uplatnění nároku na náhradu škody ve smyslu shora citovaného zákona, a to příčinná souvislost mezi probíhajícím šetřením o oznámení žalobkyně a vznikem škody, kterou mohla tato uplatnit samostatnou žalobou v občanskoprávním řízení. Pokud tak neučinila, ač jí platná právní úprava tuto možnost nezakazovala, nemůže nyní tvrdit vznik škody z toho důvodu, že by orgány činné v trestním řízení šetřily její oznámení po delší (podle žalobkyně neúměrně dlouhou) dobu.
Podpůrně soud prvního stupně poukázal na okolnost, že odpovědnostním titulem v dané věci nemůže být ani rozhodnutí o odložení věci trestného činu podvodu, jehož se měl ke škodě mj. žalobkyně W. K. dopustit. V tomto směru soud prvního stupně vycházel z toho, že stížnost žalobkyně proti shora uvedenému rozhodnutí byla zamítnuta usnesením OSZ v Hradci Králové ze dne 13. 8. 2003. Nebyla proto prokázána existence nezákonného rozhodnutí, z něhož by žalobkyni mohl svědčit nárok na náhradu škody.
Konečně k nároku na odškodnění nemajetkové újmy poukázal soud prvního stupně na důsledky plynoucí z přijetí zákona č. 160/2006 (účinného od 27. 4. 2006) a dodal, že žalobkyni zůstala zachována možnost ochrany podle §11 a násl. o. z.
Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 9. 2010, č. j. 68 Co 267/2010-69, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, pokud jím bylo rozhodnuto o částce 11.007.457,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení. Současně ve výroku II. zrušil rozsudek soudu prvního stupně, pokud jím bylo rozhodnuto o částce 1.500.000,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení o tomto nároku a věc v tomto rozsahu postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu prvního stupně
Odvolací soud převzal skutková zjištění i právní posouzení věci soudem prvního stupně. Ztotožnil se s tím, že nelze dovozovat nesprávný úřední postup (jako jednu z podmínek odpovědnosti státu) v situaci, kdy řízení o trestním oznámení žalobkyně skončilo pravomocným rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení o jeho odložení. Tento závěr je v souladu s ustanovením §1, §4 a §18 zákona č. 82/1998 Sb. i judikaturou Nejvyššího soudu, rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 633/2004 a 25 Cdo 3029/2005, podle níž nesprávný úřední postup nepředstavují ani případná pochybení a nedostatky v řízení předcházejícím rozhodnutí o odložení věci. Pokud orgán činný v trestním řízení shromažďuje důkazy pro své rozhodnutí, hodnotí skutečnosti a právně je posuzuje, jde o činnost přímo směřující k vydání rozhodnutí. Případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se projeví v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu podle ustanovení §7, §8 zákona č. 82/1998 Sb. Vyslovil, že podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. V dané věci však rozhodnutí Policie ČR Okresního ředitelství, služby kriminální policie a vyšetřování Hradec Králové ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. ORHK-383/HK-2033 o odložení trestního stíhání nebylo zrušeno, naopak stížnost podaná žalobkyní byla usnesením Okresního státního zastupitelství ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 1Zt 505/2003 jako nedůvodná zamítnuta. Uzavřel, že nebyl tak splněn první předpoklad odpovědnosti za škody, kterým je existence nezákonného rozhodnutí. Pokud jde o námitku žalobkyně, že nečinností orgánů v trestním řízení byla zbavena možnosti připojit se svým nárokem na náhradu škody vůči W. K., pak je zřejmé, že jakýkoliv průběh řízení o trestním oznámení nebrání poškozenému, aby uplatnil vůči škůdci své nároky v řízení před soudem v občanskoprávním řízení (srov. Rozhodnutí nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3029/2005.).
Pokud jde o nárok žalobkyně na náhradu škody ve výši 1.500.000,- Kč vzniklou pro neoprávněný únik informací o své osobě do tisku, dovolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na požadované odškodnění tvrzené újmy nelze vztáhnout zákon č. 82/1998 Sb., neboť ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., které právo na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem zakotvuje, bylo do zákona vloženo až s účinností od 27. 4. 2006 zákonem č. 160/2006 Sb. Podle odvolacího soudu žalobkyně požaduje odškodnění nemajetkové újmy nikoliv z titulu nesprávného úředního postupu, který spočívá v nepřiměřené délce řízení, ale pro neoprávněný únik informací o své osobě do tisku. Proto nelze postupovat podle článku II. přechodného ustanovení zákona č. 160/2006 Sb. Odvolací soud převzal závěr soudu prvního stupně, že takový nárok na náhradu nemajetkové újmy by bylo možno odškodnit podle ustanovení §11 odst. 1 a §13 odst. 1 a násl. o. z. Nepřisvědčil však závěru soudu prvního stupně, že z tohoto důvodu bylo na mstě žalobu o zaplacení částky 1.500.000,- Kč, kterou žalobkyně požadovala z titulu odškodnění nemajetkové újmy, zamítnout. Vyslovil, že podle ustanovení §9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve věcech ochrany osobnosti rozhodují krajské soudy jakou soudy prvního stupně, proto o tomto nároku žalobkyně rozhodl věcně nepříslušný soud. Dodal, že odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 590/08, je v dané věci nepřípadný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (proti výrokům I. a III.) rozsudku odvolacího soudu. Dovolání je podáváno podle §237 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (správně §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.), a to z důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu pro existenci otázky, zda vydáním rozhodnutí a jeho následným potvrzením jako správného lze zhojit takové nedostatky v postupu státního orgánu, které se však nepromítají do obsahu rozhodnutí. Žalobkyně cílí zejména na otázku průtahů v řízení. Podle dovolatelky tato otázka nebyla dosud v rozhodovací praxi soudů řešena. Namítala dále, že rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem a že spočívá na nesprávném právním posouzení. Poukazovala na skutečnost, že orgány činné v trestním řízení postupovaly ve věci jejího trestního oznámení liknavě a má pochyby o správnosti jejich postupu, který spočíval v odložení věci a svojí činností způsobily nevymahatelnost jejího nároku na náhradu škody vůči W. K. V dovolání respektuje, že v otázce nemajetkové újmy za zveřejnění informací o její situaci bude věc po postoupení Městskému soudu v Praze dále řešena, proto jí nečiní předmětem tohoto dovolání. Dovolatelka si je vědoma toho, že policejní orgán o jejím oznámení rozhodl tak, že se věc odkládá a toto usnesení bylo též potvrzeno státním zástupcem. Nesouhlasila s tím, že v důsledku neexistence rozhodnutí o nezákonnosti rozhodnutí o odložení věci je vyloučeno, aby se žalobkyně domáhala náhrady škody za nesprávný úřední postup. Opětovně připomenula, že o jejím oznámení bylo s končenou platností rozhodnuto až po třech letech, což lze považovat za lhůtu nepřiměřeně dlouhou. Tvrdila, že soud byl povinen přihlédnout i k tomu, že orgány činné v trestním řízení postupovaly při prověřování jejího oznámení nedostatečně a nevyužily všechny možnosti, zejména nepostoupily věc do N., ačkoli upozorňovala, že činnosti W. K. řeší i německé trestní orgány. Podle dovolatelky není dána zákonná překážka, že by účastník nemohl svůj nárok na náhradu škody uplatnit v trestním a zároveň civilním řízení. Připomíná, že ve věci náhrady škody mohou obě řízení skončit stejným způsobem, tedy uložením povinnosti nahradit škodu. Pokud by bylo rozhodnuto dříve bez zbytečných průtahů, žalobkyně by měla možnost svůj nárok uplatnit jinak, například v civilním řízení, to jí však bylo fakticky znemožněno. Soud tedy pochybil při výkladu podmínek pro dovození odpovědnosti za škodu kvůli nesprávnému úřednímu postupu. V dovolání opakovala, že nesprávným úředním postupem jsou kromě jiného i průtahy v řízení. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu (výroku I., III.) a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutím po právní stránce zásadního významu je rozhodnutí, které se odchyluje od ustálené judikatury, nebo přináší judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1638/99; dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 19/1995). Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena v souladu s ustálenou soudní praxí.
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. v) o. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech), aniž by mohlo být jakkoliv významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc judikatorní přesah. (z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSČR 66/2011)).
Položila-li dovolatelka při vylíčení dovolacího důvodu právní otázku (otázky), pak její formulace nemůže být zcela libovolná. Musí se pohybovat v obsahovém rámci dosavadního průběhu řízení, zejména před odvolacím soudem. Východiskem pro vymezení tohoto rámce je výrok rozhodnutí a právní argumentace odvolací instance; předpokládá se, že v kontrapozici proti nim bude vylíčen i pro soud závazný dovolací důvod (§242 odst. 1 o. s. ř.), jehož věcný obsah bude položená právní otázka sledovat.
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že v dané věci nejsou naplněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v posuzované věci nejde.
Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1/ nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, 2/ vznik škody a 3/ příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5). Naplnění těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázáno a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
Jedním z nezbytných atributů vzniku odpovědnosti státu za škodu je příčinná souvislost mezi právní skutečností, za niž se odpovídá, a mezi vznikem škody, tedy je-li postup nebo rozhodnutí orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu škodu nepředstavuje. V tomto směru pak leží důkazní břemeno na žalobkyni, neboť konstrukce odpovědnostního vztahu je z hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního jednoznačná; poškozený (žalobkyně) nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že mu vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím (obecně k otázce důkazního břemene srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněné v časopise Právní rozhledy, sv. 7, ročník 1998). Zde je třeba poznamenat, že žalobkyně důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti ve sporu neunesla.
Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit úvaha o možných následcích nezákonného rozhodnutí či vadného postupu orgánu veřejné moci, nebo pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku.
Pro úplnost je vhodné dodat, že Nejvyšší soud se problematikou příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem zabýval rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009. Zde vyslovil, že teorie podmínky (sine qua non) stanovuje, že kauzalita mezi příčinou a následkem je tehdy, pokud by následek bez příčiny nenastal (srov. Knappová, M. – Švestka, J. – Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 2. 4. vydání Praha: ASPI, a.s., 2005. s. 450). Z hlediska české občanskoprávní teorie je však větší důraz kladen na teorii adekvátní příčinné souvislosti. Podle této teorie je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (k tomu blíže např. Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1066). Ústavní soud dále v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že „ pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího [škůdce] konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.“
Vzhledem k tomu, že otázka příčinné souvislosti nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech, nelze vůči právnímu posouzení soudů nižších stupňů nic namítat. Právní názor odvolacího soudu, že pro vznik odpovědnosti státu za škodu nebyla splněna podmínka vztahu příčinné souvislosti mezi škodou vzniklou na straně žalobkyně a posuzovaným rozhodnutím, je správný. Protože tento důvod sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby a s ohledem na to, že závěr dovolacího soudu, že je napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu, je podmíněn i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu, je nadbytečné zabývat se dalšími dovolacími námitkami, neboť na celkový výsledek dovolacího řízení nemohou mít vliv. Není-li totiž dána příčinná souvislost mezi škodou vzniklou žalobkyni a posuzovaným rozhodnutím, nevzniká odpovědnost státu za škodu, a to bez ohledu na to, zda další předpoklady objektivní odpovědnosti státu jsou splněny či nikoliv.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud převzal závěry odvolacího soudu, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky odpovědnosti státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Podle dovolacího soudu v této věci neexistuje příčinná souvislost mezi délkou řízení o oznámení žalobkyně, nýbrž příčinou nevymahatelnosti pohledávky (tvrzené, domnělé) žalobkyně byla její nečinnost, ač jí to platná právní úprava umožňovala. Dovolací soud dodává, že otázka předložená dovolacímu přezkumu nemíří na posouzení otázky, na níž odvolací soud své rozhodnutí založil, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru o absenci příčinné souvislosti a nikoliv na posouzení povahy délky řízení o oznámení žalobkyně.
Ve světle shora uvedených zákonných ustanovení a zmíněného výkladového závěru dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není přípustné, neboť otázka předložená dovolacímu přezkumu nesplňuje požadavek otázky zásadního právního významu.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy v plném rozsahu s hmotným právem (§237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s odst. 3 in fine téhož ustanovení o. s. ř.). Dovolací soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikované pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Na základě výše uvedeného dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. září 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu