ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3909.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3909/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: Odborový svaz pracovníků obchodu , se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, zastoupen JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem v Praze 1, Senovážné nám. 23, proti žalované: Majetková, správní a delimitační unie odborových svazů, se sídlem v Praze 3, Winstona Churchilla 1800/2, zastoupena Mgr. Petrem Jahodou, advokátem v Praze 3, Plavínová 2796/12, o určení, že rozhodnutí valné hromady není v souladu se zákonem a statutem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 26/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2011, č. j. 70 Co 186/2011-109, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta Mgr. Petra Jahody.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 26. 11. 2010, č. j. 18 C 26/2009-72, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že rozhodnutí valné hromady žalované ze dne 19. 12. 2008, kterým se schvaluje delimitace finančních prostředků členům žalované z jejího majetku za rok 2008 v celkové výši 60.000.000,- Kč, není v souladu se zákonem a statutem žalované. Soud ve výroku I. rozsudku současně změnil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku II. o nákladech řízení před soudem prvního stupně tak, že výše nákladů činí 13.800,- Kč; v dalším výrok II. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Ohledně nákladů odvolacího řízení bylo odvolacího soudem rozhodnuto tak, že žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované na jejich náhradě částku ve výši 12.720,- Kč.
Odvolací soud ve věci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který poukazoval zejména na skutečnost, že napadeným rozhodnutím valné hromady žalované ze dne 19. 12. 2008 bylo rozhodnuto pouze o celkové výši částky určené k delimitaci. Předmětné rozhodnutí valné hromady neobsahuje určení výše ideálních podílů členských odborových svazů a ani způsob rozdělení celkové částky mezi jednotlivé odborové svazy. Tento tzv. klíč k delimitaci pro rok 2008 je obsažen v jiném rozhodnutí valné hromady, a to ze dne 20. 6. 2008. Žalobce v žalobě nijak nebrojil proti celkové výši finančních prostředků určených k delimitaci za rok 2008 a napadal pouze stanovení svého ideálního podílu. Právní zástupce žalobce navíc v průběhu řízení před soudem prvního stupně potvrdil, že rozhodnutí valné hromady ze dne 20. 6. 2008 nebylo napadeno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že právní otázka týkající se povahy delimitačních rozhodnutí je soudy rozhodována rozdílně. Konkrétně vymezil právní otázku, o jejíž tvrzený zásadní právní význam opíral přípustnost dovolání, zda je delimitační rozhodnutí pouze rozhodnutím o celkové částce určené k rozdělení mezi členy sdružení, nebo zda je jím současně rozhodováno o výši částky určené jednotlivým členům. Dodal, že právně významnou je též odpověď na otázku, jaké rozhodnutí valné hromady má jako relevantní dovolatel napadat v rámci žaloby podle §15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. Na závěr navrhl zrušení rozsudků soudů obou nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Ztotožnila se v něm s právní argumentací soudů obou nižších instancí a navrhla dovolání žalobce odmítnout a přiznat žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, a též ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve věci poukazuje na relevantní judikaturu dovolací instance a Ústavního soudu, a to především na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1018/2005, a navazující nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. I. ÚS 90/06, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 43, nález č. 223, s. 497.
V usnesení sp. zn. 28 Cdo 1018/2005 se Nejvyšší soud zabýval povahou žaloby uplatněné podle §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. Dospěl k závěru, že žaloba podle §15 odst. 1 cit. zákona není obvyklou žalobou určovací, ale zvláštním druhem žaloby , upraveným přímo zákonem. Předpokladem oprávněnosti této žaloby je z obecného pohledu dopad rozhodnutí orgánu sdružení na práva osoby, které je rozhodnutí adresováno . Ústavní soud ve zmiňovaném nálezu zamítl ústavní stížnost, která směřovala mj. právě vůči citovanému usnesení Nejvyššího soudu. Uvedl, že právní úprava práva na svobodné sdružování je založena na principu odloučenosti od státu, na principu členské samosprávy , do níž stát nesmí nijak zasahovat, neboť mu to zakazuje ústavní princip odluky soukromoprávních korporací spolkového práva od státu, a též na principu práva člena na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu společnosti, které je v rozporu se zákonem nebo stanovami, příp. jiným vnitřním předpisem.
V projednávané věci žalobce žaloval na určení, že rozhodnutí valné hromady žalované není v souladu se zákonem a statutem žalované, čímž dodržel procedurální postup vymezený ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. Žaloba však směřovala proti rozhodnutí valné hromady ze dne 19. 12. 2008, kterým nedošlo k porušení jeho práv. Napadené rozhodnutí valné hromady žalované ze dne 19. 12. 2008 pouze určilo celkovou částku k delimitaci – tj. byl určen způsob, v jakém poměru se budou jednotliví členové žalované podílet na celkové delimitované částce finančních prostředků, nikoliv přímo výše těchto podílů. Proti celkové výši finančních prostředků určených k delimitaci za rok 2008 žalobce nebrojil (rozhodnutí valné hromady ze dne 20. 6. 2008) a napadal pouze stanovení svého podílu. Ve věci tudíž není naplněn předpoklad bezprostředního zásahu do práv žalující strany (k uvedené problematice srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3910/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4333/2009).
Nejvyšší soud shledal právní posouzení věci odvolacím soudem jako správné. Dovolání tak nenaplňuje podmínky stanovené pro přípustnost v ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a proto je jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.).
Úspěšné žalované vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Tyto náklady představovala odměna za jeden úkon právní služby, a to za písemné vyjádření k dovolání. Výchozí sazba odměny tu činila 10.000,- Kč, a to podle §5 písm. d) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění dalších předpisů. Tuto výchozí částku však bylo nutné dvakrát krátit, poněvadž v řízení byl protistranou učiněn jediný úkon a dovolání bylo odmítnuto (§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 cit. vyhl.). Po této redukci představovala definitivní výše odměny za úkon částku 3.750,- Kč, po přičtení 300,- Kč režijního paušálu a 20 % DPH činila konečná výše nákladů dovolacího řízení částku 3.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. června 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu