ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4019.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 4019/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Odborového svazu pracovníků obchodu , se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, zastoupeného JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem v Praze 1, Senovážné nám. 23, proti žalované Majetkové správní a delimitační unii odborových svazů, se sídlem v Praze 3, nám. Winstona Churchilla 1800/2, zastoupené Mgr. Petrem Jahodou, advokátem v Praze 3, Plavínová 2796/12, o určení, že rozhodnutí valné hromady není v souladu se zákonem a statutem žalované, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 9/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2011, č. j. 14 Co 150/2011-81, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. 11. 2010, č. j. 12 C 9/2010-43, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal určení, že rozhodnutí valné hromady žalované (usnesení č. 9), konané dne 18. 12. 2009 o delimitaci finančních prostředků odborovým svazům z majetku žalované za rok 2009, není v souladu se zákonem a statutem žalované. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že žalované nebylo vůči žalobci přiznáno právo na jejich náhradu (výrok II.).
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobcem napadené rozhodnutí není v rozporu se zákonem ani se statutem žalované. Tímto interním aktem valné hromady byla pouze stanovena celková částka určená k delimitaci, aniž by jím bylo současně rozhodnuto o výši ideálních podílů členských občanských sdružení na majetku žalované (tato otázka byla mimo jiné předmětem jiného usnesení, vydaného dne 18. 12. 2009 pod č. 8 a napadnutého samostatnou žalobou). Rozhodování o delimitaci nesubsumuje určení velikosti ideálních podílů jednotlivých členských subjektů, s nímž žalobce vyslovil nesouhlas. Žalobce tedy měl svým podáním podle §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, napadnout rozhodnutí o určení výše ideálního podílu na delimitovaných finančních prostředcích, nikoli vlastní delimitaci. Napadeným rozhodnutím žalobci nebylo upřeno právo na plnění z majetkového vypořádání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že delimitační rozhodnutí nejsou pouze rozhodnutími o celkové delimitované částce, což dovozoval především ze (zamítavého) rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2004, č. j. 15 Co 188/2004-83, v němž soud zaujal názor, že žalobci mohla vzniknout újma nikoli rozhodnutím o ideálních podílech přijatým na valné hromadě dne 25. 9. 1998, nýbrž až v důsledku rozhodnutí valné hromady o delimitaci. Žalobce proto postupoval v těchto intencích a svá podání dále směřoval proti delimitačnímu rozhodnutí. Nynější odlišný přístup soudů, tedy zamítnutí jeho žaloby právě z důvodu napadení samotného aktu delimitace, představuje rozpor v judikatuře. Klíčovou právní otázku spatřoval dovolatel zejména v tom, které rozhodnutí valné hromady má napadat, aby dosáhl řádného majetkového vypořádání, resp. aby mu soudy přiznaly náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím žalované. Dotazoval se rovněž, zda lze majetkové (ideální) podíly členů sdružení měnit pouze většinovým rozhodnutím orgánu žalované. Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu – a současně i rozsudek soudu prvního stupně – a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovala za věcně správné, nesouhlasila s dovolacími námitkami a navrhla, aby bylo dovolání žalobce odmítnuto a žalované byla dovolacím soudem přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy pro vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, a ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží.
Z ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu České republiky se podávají právní závěry relevantní pro posuzovanou věc. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1018/2005, bylo konstatováno, že žaloba podle §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. není obvyklou žalobou určovací, ale zvláštním druhem žaloby, upraveným přímo zákonem. Předpokladem oprávněného podání citované žaloby je – z obecného pohledu – dopad rozhodnutí orgánu sdružení na práva osoby, jíž je rozhodnutí adresováno.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. I. ÚS 90/06 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 43, č. 223, str. 497), byly vymezeny podstatné atributy práva na svobodné sdružování. Právní úprava je založena na principu odloučenosti od státu i na principu členské samosprávy, do níž stát zásadně nesmí zasahovat, neboť mu to zakazuje ústavně garantovaný princip odluky subjektů (soukromoprávních korporací) spolkového práva od státu, a též na principu práva člena na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu spolku, které je v rozporu se zákonem nebo stanovami, příp. jiným vnitřním předpisem. V daném případě žalobce využil žalobu s petitem znějícím na určení, že rozhodnutí valné hromady žalované není v souladu se zákonem ani s interním předpisem (statutem) žalované; postupoval tedy v intencích ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. Podání žalobce ovšem směřovalo proti rozhodnutí, kterým nedošlo k porušení jeho práv, což mělo za následek zamítnutí jeho návrhu (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3910/2009 a sp. zn. 28 Cdo 4333/2009). Napadené usnesení valné hromady žalované ze dne 18. 12. 2009 (označené jako č. 9) pouze určilo celkovou částku k delimitaci, která měla být následně přerozdělena mezi jednotlivé členské subjekty. Výše ideálních podílů členů sdružení na majetku žalované, s níž dovolatel nesouhlasil, předmětem tohoto rozhodnutí nebyla. Absence řešení této otázky v žalobou dotčeném rozhodnutí činí nárok žalobce – směřující k určení jeho rozporu se zákonem a statutem žalované – neopodstatněným. Právní posouzení věci je tedy správné, dochází-li nižší instance k závěru o nedůvodnosti žaloby, pro neexistenci příčinné souvislosti mezi napadeným rozhodnutím a tvrzeným zásahem do práv strany žalující.
Ze všech výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §150 o. s. ř. Dovolací soud nepřiznal úspěšné žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení za vyjádření k dovolání ze stejných příčin jako soudy nižších stupňů, tedy z důvodů hodných zvláštního zřetele, odvíjejících se od okolností daného případu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. června 2012
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu