ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4082.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 4082/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce PhDr. V. Č. , zastoupeného JUDr. Richardem Pechou, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, proti žalované České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, Vodičkova 17/736, o náhradu škody na zdraví ve výši 1.080.600,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 101/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2010, č. j. 64 Co 134/2010-115, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal náhrady škody na zdraví ve výši 1.080.600,- Kč s přísl. Původně byl uvedený nárok projednáván u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 198/98 spolu s celým nárokem na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (zák. č. 58/1969 Sb.) a spočívající v nesprávně předepsané dani z přidané hodnoty, přičemž v tomto řízení byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 13.910.000,- Kč a nárok na náhradu škody na zdraví byl vyloučen k samostatnému projednání.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 11. 2009, č. j. 13 C 101/2008-92, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud rozhodl o provedení důkazu znaleckým posudkem a jeho vypracováním pověřil znalecký ústav – Ústřední vojenskou nemocnici v Praze. Znalecký ústav měl posoudit, zda zhoršení zdravotního stavu žalobce po roce 1994 souvisí zcela nebo zčásti s tím, že v roce 1994 došlo k zániku podnikání žalobce a on přišel o svůj majetek, a dále vyčíslit bolestné a ztížení společenského uplatnění. Žalobce byl soudem vyzván, aby sdělil, kde se nachází jeho zdravotnická dokumentace, na výzvu však nereagoval. Následně žalobci sdělil znalecký ústav, že bez zdravotnické dokumentace nelze posudek vypracovat, a požádal jej o poskytnutí informace o tom, kde je možné zdravotnickou dokumentaci zapůjčit. Krom toho byl žalobce opakovaně kontaktován znaleckým ústavem telefonicky, avšak bez výsledku. Žalobce znaleckému ústavu nedodal svou zdravotnickou dokumentaci a ke znalci se nedostavil. Neposkytl tak znaleckému ústavu ani soudu součinnost, dva roky po ustanovení znalce předal soudu zalepenou obálku, v níž má být jeho zdravotnická dokumentace, s tím, že kromě lékaře pověřeného vypracováním posudku není nikdo oprávněn obálku otevřít. Žalobce se ke znalci na předvolání opakovaně nedostavil, nepřebíral od něj písemnosti. Po dobu delší tří let tak znemožňoval vypracování posudku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nelze dovodit, že by žalobce v budoucnu znalci součinnost poskytl. V řízení tak nebylo prokázáno, že žalobce utrpěl škodu na zdraví v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí, a žaloba tedy byla zamítnuta.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2010, č. j. 64 Co 134/2010-115, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Jestliže se žalobce opětovně ke znalci nedostavoval a nedodal svou zdravotnickou dokumentaci, jde tento postup k tíži žalobce. Soud může rozhodovat pouze na základě zjištěného skutkového stavu, přičemž povinnost tvrdit a prokázat skutkový stav, případně označit důkazy k prokázání skutkového stavu, je na žalobci. Soud prvního stupně poskytl žalobci nadstandardně dlouhou dobu k tomu, aby se dostavil ke znalci, žalobce však nevyužil žádnou z možností podrobit se znaleckému zkoumání. Skutečnost, že znalecký posudek byl nařízen až usnesením soudu prvního stupně ze dne 24. 5. 2006, ačkoliv nárok na náhradu škody na zdraví žalobce uplatnil již dne 25. 4. 2000, nemá žádný vliv na to, že žalobce po dobu více než tří let neposkytl součinnost k vypracování znaleckého posudku, nadto byla tato skutečnost způsobena tím, že žalobce uplatnil nárok na náhradu škody na zdraví rozšířením žaloby v řízení vedeném o náhradu škody vzniklé z nezákonného rozhodnutí.
Proti rozsudku odvolacího soudu ve všech jeho výrocích podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Otázka, zda „za situace, kdy je prokázáno, že žalobce uplatňující nárok na náhradu škody na zdraví, jehož poškození zdraví trvá, může soud bez dalšího zamítnout žalobcem uplatněný nárok s odůvodněním, že žalobce neunesl důkazní břemeno tím, že se nedostavil k vyšetření ke znalci“, má podle mínění žalobce zásadní právní význam. Dovolatel zrekapituloval skutkový a právní stav věci a prezentoval svůj názor, že závěr soudů o tom, že neposkytl znalci součinnost, je nesprávný. Zdůraznil, že nárok na náhradu škody na zdraví uplatnil v soudním řízení dne 25. 4. 2000, kdy soudu předložil vyjádření lékařů, z nichž vyplynulo, že jeho zdraví je vážně poškozeno. Soud prvního stupně znalce ustanovil teprve po šesti letech od uplatnění nároku. Dovolatel deklaroval svou připravenost poskytnout znalci součinnost a zdravotnickou dokumentaci. Soudu sdělil, kde se dokumentace nachází, a dal souhlas s tím, aby do ní znalec nahlédl a pořídil z ní opisy. Období od jara do podzimu 2007 nelze do prodlení žalobce s poskytnutím součinnosti započítat. Soudy opomněly lékařské zprávy předložené dovolatelem a další relevantní důkazy. Dovolatel obsáhle komentoval průběh své komunikace se znaleckým ústavem a vysvětlil, v čem spatřoval jeho podjatost. Řadu podkladů předal svým právním zástupcům, kteří je však již neposkytli soudu a v obecné rovině nečinili vše, co bylo nezbytné pro uplatnění práv žalobce. Soudu byla předána zapečetěná obálka obsahující zdravotnickou dokumentaci, jež nebyla předána znalci a zůstala neotevřena. Dovolatel navíc nebyl z objektivních příčin schopen dostavit se ke znalci na případné vyšetření. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že nemůže být pochyb o tom, že žalobce je povinen unést důkazní břemeno a poskytnout součinnost soudu, případně znalci při získávání důkazních prostředků. Zdůraznila, že otázka, jež má mít podle názoru žalobce zásadní právní význam, je formulována značně nejasně. Tvrdil-li žalobce ve své žalobě poškození zdraví, bylo na něm, aby toto poškození doložil, a to včetně jeho příčin. Soud charakter tohoto poškození nemohl zjistit jinak než znaleckým posudkem a žalobce měl v tomto směru poskytnout potřebnou součinnost. Fakt, že dovolatel vystřídal více právních zástupců, zde není relevantní. Žalobce neustále měnil svá prohlášení o tom, kde se nachází zdravotnická dokumentace, zda dá souhlas s nahlédnutím do ní, za jakých podmínek může být zpřístupněna znalci apod. Žalobce měl naopak činit aktivní kroky k zajištění znaleckého posudku a tedy získání důkazů pro svá tvrzení. Jestliže soud měl k dispozici zapečetěnou obálku obsahující zdravotnickou dokumentaci žalobce, nelze hovořit o důkazu způsobilém k provedení před soudem.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, uplatňuje podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. [a podle obsahu dovolání též podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Dovolání však přípustné není.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (ust. §237 odst. 3 o. s. ř.).
O takový případ se zde však nejedná.
Dovolací soud předně podotýká, že hovoří-li žalobce o podjatosti znaleckého ústavu, uplatňuje tím dovolací důvod dle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., k němuž za dané procesní situace při absenci zásadního právního významu předestřené otázky nemůže být přihlédnuto. Nadto je však třeba konstatovat, že dovolatel s ustanovením konkrétního znaleckého ústavu střídavě souhlasil a nesouhlasil (viz č. l. 40, 60, 74 a 87 spisu), přičemž konečně na jednání před soudem prvního stupně konaném dne 12. 11. 2009 (viz č. l. 89 a násl. spisu) právní zástupce dovolatele požádal soud, aby zajistil vypracování znaleckého posudku, a to buď původně ustanoveným znalcem, nebo aby ustanovil znalce nového. Za daných okolností tak nelze soudu prvního stupně ani odvolacímu soudu vytýkat, že se zmíněnou námitkou nezabývaly.
Dovolatelem formulovaná otázka zásadní právní význam nemá. Dospěje-li soud k závěru, že objasnění skutkového stavu věci vyžaduje odborné posouzení, k němuž je nutno nechat vypracovat znalecký posudek, neboť soud nemá požadované odborné znalosti, je zapotřebí, pakliže je to pro práci znalce nezbytné, aby mu účastníci řízení poskytli součinnost. Jestliže je znaleckého posouzení třeba pro kvalifikovaný závěr o tom, zda je dáno právo žalobce na náhradu škody na zdraví, resp. zda škoda vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, avšak žalobce neposkytne znalci potřebnou součinnost především tím, že se nedostaví k vyšetření, je tím dozajista opodstatněn závěr soudu o tom, že žalobce neposkytl znalci, potažmo soudu součinnost (viz níže) a že žaloba má být zamítnuta. To by neplatilo za předpokladu, že by se žalobci podařilo prokázat jiným způsobem, že zhoršení jeho zdravotního stavu souviselo s nezákonným rozhodnutím. Soudy však jím předložené lékařské zprávy nepovažovaly v tomto smyslu za dostatečné, a brojí-li dovolatel proti jejich hodnocení, uplatňuje tak dovolací důvod dle ust. §241a odst. 3 o. s. ř., který však vzhledem k ust. §237 odst. 3 o. s. ř. nemá k dispozici. Na věc nemá vliv to, kdy žalobce právo na náhradu škody uplatnil, či fakt, že soud prvního stupně znalce ustanovil po šesti letech od uplatnění zmíněného práva, neboť otázka délky řízení jako takového (které bylo navíc ovlivněno tím, že se v daném případě jedná o nárok, jenž byl vyloučen k samostatnému projednání z původního řízení o náhradu škody) v naznačeném směru nijak nesouvisí s tím, že žalobce se opakovaně nedostavil k vyšetření do znaleckého ústavu. Vyjádření žalobce o tom, že je ochoten poskytnout znalci zdravotnickou dokumentaci a potřebnou součinnost, je pouhou proklamací, která, není-li v souladu s následnými činy, nemá právního významu. Není zpochybněno, že žalobce poskytl soudu informaci o tom, kde se jeho zdravotnická dokumentace nachází, a že souhlasil s tím, aby do ní znalec nahlédl, avšak zásadním projevem neposkytnutí součinnosti bylo právě to, že se žalobce ke znalci nedostavil na vyšetření, jež bylo třeba provést, na čemž nic nemění ani posouzení délky období, v němž žalobce podle závěrů odvolacího soudu součinnost neposkytoval. Namítá-li dovolatel, že soudy opomněly lékařské zprávy a další důkazy, uplatňuje tím dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ačkoliv tak zásadně činit nemůže (viz výše). Je rovněž namístě dodat, že soudy předmětné lékařské zprávy neopomněly, ale zhodnotily je tak, že z nich nelze dovodit, že špatný zdravotní stav žalobce byl způsoben nezákonným rozhodnutím, a právě proto bylo nezbytné vypracovat znalecký posudek. Nespokojenost dovolatele s prací jeho dřívějších právních zástupců nemůže mít na projednávanou věc žádný vliv, neboť žalovaná není za jejich jednání odpovědná a oni sami v tomto řízení žalováni nejsou. Ačkoliv po více než dvou letech od ustanovení znalce předal žalobce soudu zapečetěnou obálku, v níž se měla nacházet jeho zdravotnická dokumentace (viz č. l. 60 spisu), nelze přehlédnout, že k vyšetření ve znaleckém ústavu se nedostavil (viz č. l. 71 spisu), a tvrdí-li nyní, že se tak stalo z objektivních příčin, je třeba uzavřít, že ve spise se nenalézá jeho omluva z požadovaného vyšetření. Znalecký ústav jej následně vyzval, aby se dostavil v náhradním termínu (viz č. l. 72 spisu), avšak žalobce uvedenou zásilku od znaleckého ústavu záměrně nepřevzal vzhledem k blíže nespecifikovaným obavám (viz č. l. 74 spisu). Za těchto okolností, kdy žalobce se k vyšetření nedostavil, neomluvil se, nepřebíral poštu od znalce a sám nenavrhl přijatelné řešení celé situace, se jeví závěr odvolacího soudu o tom, že znalci neposkytl potřebnou součinnost, jako správný. Žalobce tak ve svém důsledku neunesl důkazní břemeno, neboť neprokázal, že škoda na zdraví vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Žalobce ve svém dovolání napadl též výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dovolání proti takovému výroku přípustné. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů, a Nejvyšší soud proto dovolání proti nákladovému výroku napadeného rozsudku odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.) dovolací soud přihlédl k tomu, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3191/10, ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, nebo ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1180/10, či usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 1401/10) je možné státu přiznat náhradu nákladů řízení, jež mu vznikly tím, že se nechal zastupovat advokátem, pouze v případech mimořádně složitých, jinak je třeba předpokládat, že stát se svými dostatečně odborně vybavenými složkami je způsobilý hájit svá práva sám, náklady na advokátní zastoupení tudíž nelze obvykle považovat za účelně vynaložené, a není tak namístě přiznat státu právo na jejich náhradu. Projednávaný spor charakter věci mimořádně složité ve smyslu odkazované judikatury Ústavního soudu nevykazuje, a Nejvyšší soud tak neshledal, že by náklady na advokátní zastoupení žalované v dovolacím řízení bylo možno považovat za účelně vynaložené.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. června 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu