ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4157.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 4157/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobců a) M. B. a b) M. B., obou bytem S., B., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241, proti žalované České republice - Ministerstvu životního prostředí, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1442/65, o zaplacení 6,315.695,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 131/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2011, č. j. 55 Co 200/2011-68, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2011, č. j. 55 Co 200/2011-68, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 12. 2010, č. j. 11 C 131/2009-52, kterým byla zamítnuta žaloba s návrhem, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku ve výši 6,315.695,- Kč.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. V posuzované věci podali žalobci žalobu u soudu prvního stupně dne 30. 3. 2010. Tvrdili existenci škody představované nemajetkovou újmou, věcnou škodou na vodních stavbách a ušlém zisku. Podle tvrzení žaloby odpovídá za vzniklou škodu stát. Tvrdili, že prvý žalobce byl držitelem licence k výrobě elektřiny a v rámci podnikatelské činnosti provozoval malou vodní elektrárnu. Na základě šetření provedeného Českou inspekcí životního prostředí ze dne 24. 4. 2003 bylo zahájeno řízení o omezení provozu předmětné vodní elektrárny žalobců, přičemž na základě šetření bylo rozhodnuto o zastavení činnosti malé vodní elektrárny. Žalobci podali v zákonné lhůtě proti tomuto rozhodnuti České inspekce životní prostředí (ČIŽP) odvolání k nařízenému orgánu, t. j. k Ministerstvu životního prostředí (dále jen „Ministerstvo“) , které zrušilo původní dne 26. 9. 2003 svým rozhodnutím ze dne 15. 9. 2005. Uvedené rozhodnutí bylo prvnímu žalobci doručeno dne 3. 11. 2005 a druhé žalobkyni dne 7. 11. 2005. I přes toto kladné rozhodnutí Ministerstva vznikla vyčíslená škoda. Protože žalovaný v průběhu řízení vznesl námitku promlčení, byla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta a shora uvedeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Odvolací soud posoudil otázku promlčení za použití ustanovení §32 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. Dospěl k závěru, že u náhrady škody zde uvedené jde o kombinovanou promlčecí lhůtu, a to subjektivní a objektivní. Tyto dvě lhůty se pak počítají, běží a končí nezávisle na sebe. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci nepodali žalobu do uplynutí tříleté subjektivní promlčecí lhůty, která (vzhledem k datu doručení rozhodnutí Ministerstva dne 3. 11. 2005) uplynula nejpozději 3. 11. 2008. Dodal, že žalobcům nic nebránilo uplatnit žalobou své nároky bez ohledu na nutnost pořízení znaleckých posudků o její výši.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za otázku zásadního významu považovali závěr odvolacího soudu o tom, že nárok žalobců měl být uplatněn v subjektivní tříleté lhůtě. Namítali, že pokud kterýkoliv orgán státu, který oplývá pravomocí rozhodovat o právech a povinnostech subjektů práva, je subjektem, u kterého se předpokládá znalost práva. Pokud tedy takový orgán vydá rozhodnutí, které je nezákonné, potom je třeba na takový postup hledět jako na úmyslné porušení povinnosti vydávat rozhodnutí v souladu s právním řádem a je na místě aplikovat desetiletou promlčecí dobu.
Dále dodávali, že žalobu mohli podat pouze tehdy, kdy jim byla známa taková výše škody, které by se mohli u soudu dovolávat.
Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání poukazoval na důsledky plynoucí z ustanovení §32 odst. 1 zákona č 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se váže počátek subjektivní promlčecí lhůty na okamžik, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. O okamžiku, kdy je poškozený schopen škodu vyčíslit, právní předpisy v souvislosti s během promlčecí lhůty nehovoří. Tato doba trvá tři roky, takže žalobci měli dost času výši škodu zjistit. Navíc z ustanovení druhé věty citovaného ustanovení, které je ustanovením speciálním, plyne, že pokud je podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Jde tedy o okamžik, kdy se poškozený o škodě i odpovědném subjektu dozvěděl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. v) o. s. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech), aniž by mohlo být jakkoliv významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc judikatorní přesah. ( Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 NSČR 66/2011)).
Ve světle shora uvedených zákonných ustanovení a zmíněného výkladového závěru dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není přípustné, neboť otázka předložená dovolacímu přezkumu nesplňuje požadavek otázky zásadního právního významu.
K otázce předložené dovolacímu přezkumu poukazuje dovolací soud na ustanovení §1 odst.1 zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění. Podle něj stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Z hlediska formy odpovědnosti státu se poukazuje na ustanovení §5 odst. 1, písm. a) zákona, podle něhož stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním. Konečně podle ustanovení §32 odst. 1, věty první zákona platí, že nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle ustanovení odstavce 2) téhož ustanovení se nárok promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy poškozenému bylo doručeno (oznámeno) nezákonné rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda, to neplatí, ujde-li o škodu na zdraví.
Z žádného ze shora uvedených ustanovení nelze spolehlivě dovodit důsledek konstruovaný v argumentaci dovolatele, jak byla výše citována. Odpovědnost státu podle platné úpravy je odpovědností objektivní (srov. k tomu příkladmo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1721/2010: „ odpovědnost státu podle §13 zákona je založena (bez ohledu na zavinění), které se nelze zprostit , a která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody“. Subjektivní prvek charakterizující předpoklady úmyslně způsobené škody, tak není právně významný.
K otázce posouzení okamžiku, kdy může poškozený vůči státu uplatnit nárok na náhradu škody způsobenou výkonem veřejné moci, odkazuje dovolací soud na již dříve vydaná rozhodnutí vztahující se k této problematice. Tak za účinnosti dřívější právní úpravy plynoucí ze zákona č. 58/1969 Sb., vyslovil Nejvyšší soud ČSR v rozsudku ze dne 23. 6. 1981, sp. zn. 1 Cz 18/81 závěr : „Odpovědnost státu za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní, lze posuzovat jen podle utanovení §18 a 19 citovaného zákona a nikoli i podle ustanovení občanského zákoníku. Poškozený se ve smyslu ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. (stejně jako ve smyslu ustanovení §106 odst. 1 o. z.) doví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nich lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích). Není tedy třeba, aby poškozený znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku).“
Shodné závěry zaujímá i pozdější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Tak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2758/2004 bylo uvedeno: “Aby poškozený mohl svůj nárok uplatnit u soudu, není třeba, aby znal výši škody přesně, postačuje, nabyl-li vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění v soudním řízení“.
Z uvedené je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soud neřeší otázku, kterou by bylo možno označit za otázku zásadního právního významu.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nebyly tu u dovolání dovolatelů splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud proto dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím dne 31. 12.2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené ustanovení je stále součástí právního řádu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10), nezbylo Nejvyššímu soudu než přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posoudit.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalované v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. června 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu