ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4257.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4257/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně L. M., bytem v H., zastoupené Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 2/830, proti žalovanému JUDr. L. Z., bytem v P., zastoupenému JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 23, o 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 84/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2010, č. j. 11 Co 406/2009 - 118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem dne 27. 1. 2010, č. j. 11 Co 406/2009 - 118 potvrdil ve výroku I. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 5. 2009, č. j. 27 C 84/2006 - 98, který uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 300.000,- Kč s příslušenstvím. Současně ve výroku II. soud prvního stupně zamítl žalobu ohledně úroku z prodlení z částky 300.000,- Kč ve výši 0,25 % ročně od 1. 11. 2005 do 31. 12. 2005 a ve výroku III. rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením.
Shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dohodu ve smyslu ustanovení §724 a násl. o. z., na základě které se žalovaný zavázal k zajištění dokončení stavby domu žalobkyně, přičemž za tuto činnost byla sjednána odměna žalovaného ve výši 25.000,- Kč měsíčně. Vzal za prokázané, že žalovaný tuto činnost fakticky vykonával od prosince 2004 do srpna 2005 a v srpnu ještě obdržel zálohu na okna pro stavbu rodinného domu žalobkyně. Dále zjistil, že žalobkyně žalovanému průběžně platila zálohy na stavbu rodinného domu a odměnu podle dohody a celkem tak bylo zaplaceno 1.075.000,- Kč. Též vzal za prokázané, že kromě toho žalobkyně žalovanému zaplatila částku 300.000,- Kč na okna, která nezakoupil a peníze žalobkyni nevrátil. Zjistil, že náklady stavby včetně odměny žalovaného činily celkem 1.057.882,- Kč, z toho částka 598.542,- Kč představovala náklady stavby podle údajů ve stavebním deníku, dále částka 204.300,- Kč další částku, kterou žalovaný navíc zaplatil a 19.890,- Kč za přípravu řeziva a krov, 20.150,- Kč za dřevo a 215.000,- Kč na odměně žalovaného.
Dovodil, že žalovaný neprokázal další náklady k započtení (t. j. tvrzené náklady na dopravu dřeva na krov, na pilu a pronájem pily) a prokázán byl pouze jeho nárok ve výši 1.057.882,- Kč, který byl pokryt zálohou na stavbu a odměnu, proto nemá vůči žalobkyni žádnou pohledávku vhodnou k započtení ve smyslu ustanovení §580 a násl. o. z. Zaujal názor, že mezi účastníky bylo nesporné, jaké částky žalobkyně na činnost zajišťování dostavby rodinného domu, včetně dohodnutých odměn za tuto činnost žalovanému vyplatila,
a to ve smyslu mezi účastníky uzavřené dohody. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně provedl správnou rekapitulaci vyplacených finančních částek žalobkyní a nákladů na dohodnutou činnost s tím, že žalovaný nemá vůči žalobkyni žádnou pohledávku a částka 300.000,- Kč mu předaná na nákup oken, kterou žalovaný nevrátil, když okna nezaplatil, je tak bezdůvodným obohacením ve smyslu ustanovení §451 o. z., jíž je povinen žalobkyni vrátit . K odvolací námitce ohledně vedení řízení před soudem prvního stupně konstatoval, že řízení bylo řádně zahájeno v souladu s ustanovením §118 o. s. ř. Za nepodstatnou považoval odvolací soud též námitku litispendence, když řízení u jiného soudu bylo zahájeno v roce 2008, zatímco v dané věci v roce 2006.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost zdůvodňoval ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vytýkal odvolacímu soudu nesprávný závěr, že řízení bylo řádně zahájeno v souladu s ustanovením §118 o. s. ř. Namítal, že jednání nebylo zahájeno úkony ve smyslu ustanovení §118 odst. 1 o. s. ř., tzn. s ohledem na přítomnost žalobkyně přednesením žaloby nebo sdělením jejího obsahu, ale začalo dokazováním. Podle dovolatele soudy obou stupňů nerozlišily, co bylo obsahem žaloby a co bylo obsahem výslechu žalobkyně v rámci dokazování, mohly nesprávně posoudit předmět řízení.
Dále tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vytýkal soudu prvního stupně nesprávné posouzení, jaké účinky měla obrana žalovaného vůči žalobnímu nároku žalobkyně a tedy žalovaným učiněný zápočet co do částky 294.340,- Kč. Dovozoval, že pohledávka ve výši 300.000,- Kč vzniklá z toho, že žalobkyně zaplatila tuto částku žalovanému za účelem dodání oken, které se neuskutečnilo, tak i protipohledávky žalovaného v prokázané výši 294.340,- Kč představovaly vzájemné pohledávky, které se kryly a byly schopné vzájemného započtení. Konstatoval, že písemný úkon žalovaného ze dne 21. 9. 2006 učiněný v rámci soudního řízení měl povahu námitky započtení ve smyslu §98 o. s. ř. Podle dovolatele k zápočtu došlo dne 21. 9. 2006, kdy projev vůle žalovaného směřující k započtení se dostal do sféry žalobkyně, resp. jejího zástupce v řízení. Namítal, že v rozporu s ustanovením §98 o. s. ř. a §580 o. z. soud prvního stupně posoudil důsledky vznesené námitky započtení. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů.
Žalobkyně považovala dovolání za bezpředmětné, když ve vyjádření k podanému dovolání ze dne 7. 6. 2010 oznámila soudu prvního stupně, že žalovaný bez ohledu na své dovolání, s ní uzavřel dne 30. 3. 2010 dohodu o úhradě žalované částky, na jejímž základě jí zaplatil téhož dne částku 350,- Kč, čímž došlo k narovnání sporných práv a povinností mezi účastníky.
Žalovaný prostřednictvím svého právního zástupce sdělil dne 17. 9. 2010 soudu prvního stupně, že na podaném dovolání trvá s tím, že pouhá okolnost zaplacení přiznané částky žalovaným žalobkyni dne 30. 3. 2010 ještě nevylučuje, aby žalovaný proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání..
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Obecně lze přisvědčit stanovisku dovolatele, že dovolací řízení je samostatným druhem řízení, které lze zahájit teprve poté, co rozhodnutí odvolacího soudu nabude právní moci. Bez vlivu na přípustnost dovolání jsou okolnosti, které nastaly později, jako v dané věci, kdy došlo ke splnění povinnosti uložené žalovanému pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Má-li právní otázka řešená v rozhodnutí odvolacího soudu význam pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), nelze odmítat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. v) o. ř. pouze na základě argumentu, že postrádá zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec (pro jejich judikaturu), zejména proto, že její řešení je dáno neopakovatelnými a nezaměnitelnými skutkovými okolnostmi případu. I když rozhodování o dovolání je právním prostředkem zajišťujícím jednotnost rozhodování soudů, plní tento účel prostřednictvím rozhodování v konkrétních věcech (v jednotlivých případech), aniž by mohlo být jakkoliv významné, jaký má (může mít) taková konkrétní věc judikatorní přesah.
S ohledem na důsledky plynoucí z citovaného ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. nelze předně přihlížet k námitce uplatněné v dovolání nesoucí se k údajné vadě, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Pokud jde o dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, přichází tento důvod do úvahy, pokud soud se dopustí omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
O takový případ v posuzované věci nejde.
Dovolací soud pro stručnost odkazuje na závěry odvolacího soudu tak, jak jsou vyloženy v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku a rekapitulovány shora s tím, že z něj je srozumitelně a přehledně patrno, že plnění sjednaná a přijatá mezi účastníky se ve shora označené převážné části opírala o platný smluvní základ. V části týkající se výplaty zálohy 300.000,- Kč, za něž žalovaný protiplnění ((nákup oken) žalobkyni neposkytl, posoudil odvolací soud poměry mezi účastníky podle ustanovení §451 o. z. V tomto směru odkazuje dovolací soud na dnes již konstantní judikaturu (tak kupř. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 968/99), když jinak obecně se za prospěch z právního důvodu, který odpadl, považuje typicky přijetí zálohy na plnění podle smlouvy, která se pak neuskutečnila.
Pokud jde o dovolací námitku dovolatele nesoucí se k nesprávnému posouzení možnosti námitky započtení, kterou měl on vůči pohledávce žalobkyně uplatnit, ani zde dovolací soud neshledává nesprávnost závěrů odvolacího soudu. Ten aplikoval v úvahu přicházející ustanovení §580 o. z. a náležitě je vyložil. Zdůraznit je třeba, že podmínkou úspěšně vznesené námitky započtení je existence takové pohledávky. Tento předpoklad v dané věci splněn nebyl, když z výsledků důkazního řízení (jehož úplnost se vymyká dovolacímu přezkumu vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu) se nepodává závěr o prokázání údajné protipohledávky žalovaného.
Jak je patrno z obsahu podaného dovolání, toto nenastoluje žádnou otázku, kterou by bylo možno podřadit v této věci pod pojem otázky zásadního právního významu. Dovolatel obsahově pouze rekapituluje námitky, které již v řízení před soudy obou stupňů uplatnil, a to po výtce skutkové povahy. Schází tak základní předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nelze samostatně přezkoumávat tu jeho část, která případně směřuje do výroku či výroků odvolacího soudu o nákladech řízení (usnesení NS sp. zn. 22 Cdo 231/2000).
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobkyně k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. března 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu