ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4322.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 4322/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Q. H. P. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Charvátova 11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 68.489,45 Kč , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 118/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2011, č.j. 19 Co 329/2011-145, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. dubna 2011, č.j. 23 C 118/2010-94, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalované zaplacení částky 68.489,45 Kč.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že usnesením Policie České republiky – Útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality ze dne 11. listopadu 2005, ČTS: FIPO-90/VP-2005, byly podle §79a odst. 1 trestního řádu zajištěny peněžní prostředky na bankovním účtu žalobce (vedeném u eBanky, a.s., pod č. ú. 1256351001/2400) ve výši 429.020,- Kč, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že jde o peněžní prostředky, které jsou výnosem trestné činnosti. Usnesením téhož policejního orgánu ze dne 15. listopadu 2006 bylo zajištění peněžních prostředků podle §79a odst. 3 trestního řádu omezeno do částky 365.955,- Kč a usnesením ze dne 11. září 2007 bylo zrušeno, poté co se nepodařilo prokázat, že zajištěné peněžní prostředky byly získány trestnou činností.
Dle žalobcova názoru představuje částka 68.489,45 Kč (jejíhož zaplacení se v projednávané věci domáhá) škodu, jež mu měla vzniknout rozhodnutím o zajištění peněžních prostředků na jeho účtu u banky. Vznik škody dovozuje již z toho, že po dobu zajištění nemohl s penězi na svém účtu nakládat a domáhá se náhrady ve výši odpovídající „zákonným“ úrokům z prodlení za dobu trvání zajištění.
Takto uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 26. 4. 2006 (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Dospěl přitom k závěru, že předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu podle tohoto zákona naplněny nejsou. Jednak proto, že samotným zajištěním prostředků na jeho bankovním účtu žalobci škoda nevznikla; nedošlo jím ke snížení žalobcova majetku, neboť i po zrušení zajištění žalobce mohl disponovat peněžní částkou v téže výši jako před zajištěním. I během zajištění mu vlastnictví peněz přinášelo zisk, jehož by dosáhl i nebýt zajištění, neboť částka deponovaná na jeho účtu byla bankou stále úročena stejným (smluveným) úrokem. Nárok na náhradu škody žalobci nepřísluší i proto, že proti usnesení o zajištění peněžních prostředků (jež pokládá za nezákonné) nepodal opravný prostředek, tedy stížnost, jež mu zde byla k dispozici, ani nedoložil, že jde o případ zvláštního zřetele hodný, kdy lze od podmínky vyčerpání opravných prostředků pro účely odškodnění upustit (§8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Lpění na podání opravného prostředku proti nezákonnému rozhodnutí coby podmínce vzniku odpovědnosti státu za škodu dle §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. pokládá za přepjatý formalismus a tvrdí, že ani stížnost proti usnesení o zajištění finančních prostředků na jeho účtu by v daném případě ke zrušení zajištění nevedla. Za nesprávné má též závěry odvolacího, že mu zajištěním prostředků škoda nevznikla. Jednak tvrdí, že z peněz deponovaných na jeho účtu by mohl jinak dosáhnout výnosu podstatně vyššího a současně namítá, že před zajištěním by si za peněžní částku ve stejné nominální hodnotě mohl pořídit více statků než při zrušení zajištění. Dovozuje, že mu lze přiznat náhradu právě ve výši „zákonných“ úroků z prodlení. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání lze napadenou pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (jsou-li určující pro rozhodnutí ve věci samé).
Je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (§5 písm. a/, §7 a §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) nastává toliko při kumulativním splnění všech tří podmínek, jimiž jsou nezákonné (pro nezákonnost zrušené) rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, sešit 1, pod č. 5, nebo rozsudek ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, uveřejněný pod C 1000 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Proto musí být zkoumána i zákonná podmínka vzniku škody. Tuto podmínku zákon č. 82/1998 Sb., obsahující zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu, blíže nedefinuje ani neupravuje rozsah její náhrady. Podle §26 zákona č. 82/1998 Sb. pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Proto je třeba v této otázce vycházet z ustanovení §442 obč. zák.; podle něj „hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk)“.
Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. U škody na věci, resp. majetku, se rozlišuje škoda skutečná a ušlý zisk. Za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Ke zmenšení majetkového stavu, který je zde východiskem ke zjištění existence škody, a k vyčíslení její výše, dochází tím, že se zmenší hodnota jeho aktiv takovým způsobem, že jeho celkové vyjádření v penězích se oproti předchozímu stavu sníží. Z toho je zřejmé, že porovnání hodnot majetkového stavu pro účely náhrady škody je možné pouze převodem na peníze, které, jak už bylo řečeno, plní úlohu všeobecného ekvivalentu. Tuto svoji funkci peníze neztrácejí ani vlivem inflace, která se projevuje vzestupem cenové hladiny a zpravidla má za důsledek to, že za stejnou částku peněz lze v různých obdobích pořídit rozdílný objem spotřebních předmětů či jiných věcí. Ani vlivem inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění však skutečná škoda podle občanského zákoníku nevzniká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, publikovaný pod C 181 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo rozsudek ze dne 31. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 1272/2001).
Prezentované závěry se prosadí i ve věci nyní posuzované, v níž odvolací soud – v souladu se shora citovanou judikaturou – dochází k závěru, že žalobci samotným zajištěním prostředků na jeho bankovním účtu škoda nevznikla. Pro daný závěr je významné, že výše žalobcovy pohledávky vůči bance (výše peněžní částky, s níž mohl znovu nakládat po zrušení zajištění) zůstala nezměněna a samotným zajištěním prostředků na svém účtu žalobce neutrpěl žádnou majetkovou újmu. Domáhá-li se náhrady ve výši zákonných úroků z prodlení, nedokládá (ba ani netvrdí), že by se jeho majetek snížil právě o tuto nárokovanou částku (že by se kupříkladu v důsledku realizovaného zajištění dostal do prodlení s plněním svých závazků a že mu vznikla povinnost platit jiné osobě úroky z prodlení). Hypotetické úvahy o tom, že za stejnou nominální hodnotu bylo před zajištěním možné pořídit větší objem hmotných předmětů než poté, k závěru o vzniku škody vést nemohou.
V souladu s ustálenou judikaturou je pak i závěr odvolacího soudu, že žalobci nevznikla ani škoda v podobě ušlého zisku. Odpovědnost státu za škodu v podobě ušlého zisku jako výnosu z peněz, který by přinesly při obvyklém způsobu hospodaření, by byla dána tehdy, pokud by žalobci v důsledku rozhodnutí nebylo umožněno po určitou dobu disponovat s jeho penězi a mohl mu tak ujít zisk, jehož by při běžném nakládání s těmito peněžními prostředky za normálního běhu okolností dosáhl; to však jen za předpokladu, bylo-li by prokázáno, že na základě např. smlouvy o běžném či vkladovém účtu měl mít tyto peníze úročeny u některé z komerčních bank, tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, avšak přišel o něj. Jen tehdy je taková ztráta reálně ušlým ziskem ve smyslu ustanovení §442 odst. 1 obč. zák. a podmínka odpovědnosti státu v podobě vzniku škody je tak naplněna (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, publikovaný pod č. 39/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pouze hypotetické závěry o možném zúročení předmětné částky nelze považovat za dostatečně dokládající vznik škody v tomto rozsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 25 Cdo 422/2007, nebo rozsudek ze dne 21. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 862/2008).
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu (jež dovolacímu přezkumu nepodléhají) přitom vyplývá, že i po dobu zajištění byla částka deponovaná na bankovním účtu žalobce nadále úročena smluveným úrokem a přinášela žalobci tentýž zisk, jehož by dosáhl za normálního běhu okolností. Konkrétní skutečnosti, jež by odůvodňovaly závěr, že nebýt zajištění, pak by žalobce s penězi naložil jiným způsobem a dosáhl vyššího výnosu, v řízení prokázány nebyly.
Obstojí-li tedy závěr odvolacího soudu, že žalobci nevznikla škoda jako jedna z podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu, který sám o sobě vede k zamítnutí žaloby, je dovolání nepřípustné jako celek, neboť věcný přezkum dalších otázek výsledek sporu neovlivní – v poměrech žalobce se řešení těchto otázek již nijak neprojeví (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek přípustný není, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by jinak měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. září 2012
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu