ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4481.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 4481/2011-77
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky K. L. C. , (I.) zastoupené Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem, 602 00 Brno, Třída kapitána Jaroše č. 35, proti usnesení Krajského soudu v Brně z 2. 4. 2010, sp. zn. 14 Co 62/2010, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 272/95 (žalobkyň: A/ R. E. T. W. , /I./ a B/ K. L. C. , /I./, zastoupených Mgr. Tomášem Pavlíkem, advokátem, 602 00 Brno, Třída kapitána Jaroše č. 35, proti žalovaným: 1. Správě nemovitostí města Brna, státního podniku /v likvidaci/ , IČ 4696 3382, 601 00 Brno, Masarykova 37, 2. Statutárnímu městu Brno - Magistrátu města Brna , 601 67 Brno, Malinovského náměstí č. 3, zastoupenému JUDr. Vladimírou Odehnalovou, advokátkou, 601 00 Brno, Masarykova 2, a 4. Městské části Brno-střed, 602 00 Brno, Dominikánská č. 2, o obnovu řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 272/95), takto:
Dovolání se odmítá .
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyň, podané u soudu 17. 3. 2006, bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Brně z 22. 9. 2008, č. j. 37 C 53/2006-52. Tímto usnesením soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň domáhajících se, aby bylo obnoveno řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 27 C 272/95. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit žalovanému Statutárnímu městu Brnu na náhradu nákladů řízení 2.550,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyněmi a žalovanými Správou nemovitostí města Brna, s. p., Městskou částí Brno-střed a Úřadem Městské části Brno-střed nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně z 2. 4. 2010, sp. zn. 14 Co 62/2010. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Městského soudu v Brně z 22. 9. 2008, č. j. 37 C 53/2006-52 změněno (ve výroku označeném I.) jen tak, že „se zamítá, aby soud povolil obnovu řízení, vedeného před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 37 C 272/95“; ve výrocích (označených II. a III.) bylo uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud projednal podle občanského soudního řádu (ve znění účinném do 30. 6. 2009) odvoláním je napadené rozhodnutí. Toto odvoláním napadené usnesení přezkoumal odvolací soud bez nařízení jednání (§244 odst. 2 písm. c/ občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyň není důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to , že žalobou žalobkyň o obnovu řízení bylo napadeno usnesení Městského soudu v Brně ze 16. 7. 2008,(sp. zn. 20 Co 48/2008), takže tu žalobou nebylo napadeno rozhodnutí ve věci samé, ale usnesení o odmítnutí žaloby , tedy rozhodnutí procesní; soud tu rozhodl o tom, že věc soudem projednávána nebude, neboť předmět řízení nebyl dostatečně vymezen a v řízení pro tento nedostatek nebylo možno pokračovat. Odvolací soud dovozoval, že již z tohoto důvodu bylo řízení, jehož obnovy se žalobkyně domáhají, ukončeno usnesením o odmítnutí žaloby a nikoli rozhodnutím ve věci samé; žaloba o obnovu tohoto řízení je tu nepřípustná a zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně je již z tohoto důvodu správné. Podle názoru odvolacího soudu „navíc v případě ukončení tohoto řízení rozhodnutím ve věci samé žalobkyněmi namítaná vada (když měly za to, že veškeré skutečnosti a důkazy nemohly v řízení, jehož obnovy se domáhají, použít v důsledku postupu soudu prvního stupně, který s žalobkyněmi fakticky nejednal) by byla jednoznačně vadou ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 občanského soudního řádu, pro niž lze takové rozhodnutí napadnout jen žalobou pro zmatečnost, a tudíž i z tohoto důvodu by žaloba na obnovu řízení nebyla přípustná podle §230 odst. 2 občanského soudního řádu“.
Odvolací soud posoudil odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné; pouze odvolací soud napravil částečnou (formulační) změnou chybu v usnesení soudu prvního stupně, který nesprávně uvedl spisovou značku předmětného řízení (jež mělo být správně označeno „37 C 272/95“, nikoli 27 C 272/95.
Odvolací soud měl také za to, že soud prvního stupně správně rozhodl o nákladech řízení.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Usnesení odvolacího soudu bylo dne 12. 5. 2010 doručeno advokátu, který žalobkyně v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně K. L. C. bylo podáno u soudu prvního stupně dne 10. 6. 2010, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu z 2. 4. 2010, sp. zn. 14 Co 62/2010, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka uváděla, že na základě odevzdací listiny ze 14. 5. 1947, sp. zn. D VII 1008/46 soudu v Brně, jako pozůstalost po O. P. (zemřelém za války v koncentračním táboře), a na základě odevzdací listiny ze 14. 5. 1947, sp. zn. D VII 1009/46, jako pozůstalost po A. P. (zemřelé za války v koncentračním táboře), nabyly toto dědictví K. P. a její sestra E. P.; šlo o dům čp. , Š. ulice or. č., a o pozemky parc. č. (zahradu) a st. č. v katastrálním území K., jež byly zapsány v knihovní vložce č. pozemkové knihy pro katastrální území K., a nyní jsou zapsány v katastru nemovitostí na listu vlastnictví č. pro katastrální území V. u Katastrálního úřadu pro J.k. jako dům čp. a jako pozemek parc. č. (o výměře 115 m 2 ) a pozemek parc. č. (o výměře 846 m 2 ).
Uvedená dovolatelka dále uváděla, že ona (K. L. C.) a její sestra E. (které po válce žily v L.) svěřily správu uvedených nemovitostí advokátní kanceláři B. F. a P. F. (se sídlem v B., M.); ti však emigrovali z ČR a ponechali nemovitost bez správy.
Dne 23. 6. 1976 došlo k převodu uvedených nemovitostí na Čs. stát – ONV Brno II za odhadní cenu 26.100,- Kč, registrovanému rozhodnutím bývalého Státního notářství Brno-město č. Nsn 141/72-57 (dále ustanovení §82 a §86 odst. 2 notářského řádu).
Přípisem z 24. 4. 1991 (doručeným 30. 4. 1991) byla zaslána žalobkyní výzva Podniku bytového hospodářství při ONV Brno II (602 00 Brno, Veveří 47) k uzavření dohody o vydání věcí ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; tato výzva byla ještě doplněna 17. 7. 1991. Když k uzavření dohody o vydání věcí nedošlo, byla dne 1. 11. 1995 podána žaloba prostřednictvím advokáta JUDr. Josefa Kapcára o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. a podle zákona č. 116/1994 Sb. Usneseními Městského soudu v Brně z 30. 3. 1998 a ze 14. 6. 1999, sp. zn. 37 C 272/95 byl uvedený právní zástupce žalobkyně K. P. a její sestry E. P. vyzván k doplnění žaloby; na tyto výzvy však tento právní zástupce nereagoval. Teprve přípisem ze dne 14. 7. 1999 požádal o doručení písemností přímo žalobkyni a její sestře na adresy, na kterých se již delší dobu nezdržovaly, a proto jim písemnosti, které soud doručoval prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti ČR a prostřednictvím velvyslanectví ČR v I., doručeny nikdy nebyly. Usnesením z 20. 2. 2002 byl žalobkyni a její sestře ustanoven opatrovník a jelikož žaloba nebyla stále doplněna, bylo Městským soudem v Brně dne 16. 7. 2003 pod sp. zn. 272/95 vydáno usnesení (které nabylo právní moci 12. 8. 2003), jímž byla žaloba odmítnuta. Žalobkyně a její sestra se pokoušely kontaktovat Dr. Kapcára, ale ten byl od roku 2001 již vyškrtnut ze seznamu advokátů České advokátní komory, když již advokátní praxi nevykonával. Nový právní zástupce žalobkyně převzal až 28. 2. 2006 usnesení Městského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2003, kterým byla žaloba z 1. 11. 1995 odmítnuta. Následně podala žalobkyně žalobu o obnovu řízení.
Dovolatelka K. L. C. je přesvědčena, že soud v řízení vedeném pod sp. zn. 37 C 272/95 u Městského soudu v Brně pochybil zejména v tom, že doručoval žalobkyni a její sestře na adresy v žalobě uvedené, a to třeba i prostřednictvím velvyslanectví ČR v I. a následně i prostřednictvím izraelských úřadů, ovšem na nesprávné adresy. Proto dovolatelka má za to, že usnesení odvolacího soudu z 2. 4. 2010 (sp. zn. 14 Co 62/2010 Krajského soudu v Brně), proti němuž směřuje její dovolání, vzešlo z řízení, jež bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávného rozhodnutí ve věci (přičemž dovoláním napadené rozhodnutí spočívá i na nesprávném právním posouzení věci); jsou tu proto, podle dovolatelky, dány důvody k vyhovění dovolání dovolatelky.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §239 odst. 3), část před středníkem, občanského soudního řádu, je dovolání přípustné též proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby). Takové rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím, jímž se řízení končí, ale nikoliv rozhodnutím o věci samé.
Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo možné posoudit podle ustanovení §238 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti usnesení dovolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení (přičemž tu ustanovení §237 občanského soudního řádu platí obdobně). Připomínají se v tomto směry závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 270/2003, podle něhož „Z ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s dikcí §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. plyne, že pro účely přípustnosti dovolání je rozhodnutím ve věci samé též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně o povolení obnovy řízení o zamítnutí žaloby na obnovu řízení.“ I u těch potvrzujících usnesení odvolacího soudu, jež nelze podřadit §237 odst. 1 písm. b), musí být i v případě, že jde o usnesení podle §238 odst. 1, splněna podmínka zásadního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé po stránce právní (když dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu uvedeným v §238 dost. 1 není přípustné bez dalšího), čímž je omezena i volba způsobilých dovolacích důvodů (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka ve svém dovolání uplatňovala jako dovolací důvody, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
K prvně uplatněnému dovolacímu důvodu vzhledem k dikci shora citovaného ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže dovolací soud přihlížet. Pokud jde o tvrzení o nesprávném právním posouzení, jedná se o takový případ tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávané odvolání proti zamítavému usnesení soudu prvního stupně ohledně obnovy řízení, vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 27 C 272/95, jež skončilo odmítnutím žaloby, zejména podle ustanovení §228 odst. 1, §229 odst. 3 a §230 odst. 2 občanského soudního řádu, jak to také jmenovitě uváděl v odůvodnění svého usnesení z 2. 4. 2011 (sp. zn. 14 Co 62/2010 Krajského soudu v Brně).
Podle ustanovení §228 odst. 1 občanského soudního řádu může účastník řízení žalobou na obnovu řízení napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, zejména jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které účastník bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo též před odvolacím soudem (za podmínek uvedených v ustanovení §205a s §211 občanského soudního řádu), pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci samé.
V daném případě odvolací soud zaujal jednak právní názor, že tu je podstatné, že šlo „o usnesení o odmítnutí žaloby a nikoli rozhodnutí ve věci samé“, a že „žalobkyněmi namítaná vada by byla vadou ve smyslu §229 odst. 3 občanského soudního řádu, pro niž lze rozhodnutí napadnout jen žalobou pro zmatečnost“.
Tomuto závěru odvolacího soudu nelze z hlediska výkladu relevantních ustanovení shora zmíněných, nic vytknout. Předpokladem pro přípustnost žaloby na obnovu řízení je existence pravomocného rozsudku nebo pravomocného usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. O takový případ v posuzované věci nejde, když žaloba na obnovu řízení směřovala proti rozhodnutí takové povahy nesměřovala. Pokud dovolatelka zvolila nepřiléhavý procesní prostředek k nápravě jí tvrzených vad (podřaditelných, jak správně uváděl odvolací soud, pod institut žaloby pro zmatečnost), nelze při dodržení distinkce mezi oběma těmito právními prostředky spolehlivě dovodit přípustnost odvolání proti usnesení o zamítnutí žaloby na obnovu řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak třeba považovat v mezích dovolacího přezkumu za správné. Nejde přitom o otázku, která by v rozhodovací činnosti soudů byla řešena odlišně nebo by byla rozhodnuta dovolacím soudem jinak.
Ze všech výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. června 2012
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu