ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.4655.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4655/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobců A) R. P., a B) A. P., obou zastoupených JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem v Táboře, Čelkovická 445, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 3.234.648,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 192/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2010, č. j. 18 Co 219/2010-62, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 1. 2010, č.j. 19 C 192/2009-44 zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali proti státu náhrady škody ve výši 3.234.648,50 Kč s příslušenstvím.
Rozhodl tak po zjištění, že rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 3. 2002, č. j. 5 C 142/99-55, byla České republice - Okresnímu úřadu Praha-východ uložena povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí v katastrálním území R., okres Praha-východ. Na základě uzavřené dohody byl v katastru nemovitostí zapsán duplicitní zápis ve prospěch žalobců, neboť jako vlastníci nemovitostí byli v době uzavření dohody v katastru nemovitostí zapsáni manželé J. a D. R. Žalobci řešili duplicitní zápis vlastnictví žalobou proti manželům R. o určení vlastnictví k nemovitostem. Po zrušení rozhodnutí obecných soudů nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 20. 9. 2006, č. j. II. ÚS 494/05, vzali žalobci žalobu zpět. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 11. 2007, č. j. 6 C 142/99-50, vyhověl soud žalobě manželů R. proti žalobcům (v procesním postavení žalovaných) s návrhem na určení, že manželé R. jsou vlastníky nemovitostí. Na základě tohoto rozhodnutí byl v katastru nemovitostí vymazán duplicitní zápis vlastnictví k nemovitostem. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně právně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“) s tím, že nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání stáních orgánů. Nesprávným úředním postupem však není činnost, jež se odrazila v obsahu vydaného rozhodnutí. Vyslovil, že v dané věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu vydáním soudních rozhodnutí, jež žalobci hodnotí jako významově protichůdná. Zaujal názor, že pro vznik odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí nebyla splněna podmínka zrušení nebo změny citovaných rozhodnutí soudů pro nezákonnost. Dospěl k závěru, že v dané věci nelze dovodit existenci odpovědnostního titulu podle §7, §8, respektive §13 zákona č. 82/1998 Sb., žalobu je proto třeba zamítnou jako nedůvodnou.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 6. 2010, č.j. 18 Co 219/2010-62, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením.
Podle odvolacího soudu je správný závěr soudu prvního stupně, podle něhož nelze dovodit existenci odpovědnostního titulu podle §7, §8, respektive §13 zákona č. 82/1998 Sb. Dodal, že s ohledem na princip presumpce správnosti rozhodnutí soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení. V této věci nedopadá úprava odpovědnosti státu obsažená v zákoně č. 82/1998 Sb. na uplatněný nárok.
Odvolací soud uváděl, že žalobcům však v důsledku vydaných rozhodnutí soudů nevznikla ani tvrzená škoda, odpovídající hodnotě nemovitostí. Zaujal názor, že nelze souhlasit s právním závěrem žalobců, že vlastnické právo žalobců k nemovitostem bylo obnoveno na základě rozhodnutí soudu, jímž byla České republice - Okresnímu úřadu Praha-východ uložena povinnost uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitostí. Za nesprávný považoval rovněž závěr, že na základě rozhodnutí soudu o určení vlastnictví manželů Rusových k nemovitostem byli žalobci tohoto vlastnictví bez náhrady zbaveni.
Odvolací soud dále poukázal na závěry zaujaté v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 382/2002. Aplikováno na tuto konkrétní věc, dospěl odvolací soud k závěru, že dohoda z roku 1992, podle níž nabyli vlastnictví k předmětným nemovitostem manželé R., byla podkladem pro vznik duplicitního zápisu vlastnictví, které bylo nutné řešit žalobou o určení vlastnictví. Při konkurenci s dalším zápisem v katastru nemovitostí, plynoucím ze shora uvedeného rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. 3. 2002, č. j. 5 C 142/99-50, jímž byla Česká republika - Okresní úřad Praha-východ zavázána k uzavření dohody o vydání, pak byla věc vyřešena ve prospěch manželů R. rozhodnutím Okresního soudu Praha-východ ze dne 29. 11. 2007, č. j. 6 C 142/99-50. Odvolací soud připomněl, že v řízení o původní žalobě žalobců o duplicitní zápis vlastnictví, byla rozhodnutí obecných soudů nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 9. 2006, č. j. II. ÚS 494/05 zrušena, načež žalobci vzali svou žalobu zpět.
Proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Ten spatřují v posouzení otázky, zda
1) na danou věc dopadá právní úprava obsažená v zákoně č. 82/1998 Sb.,
2) zda žalobcům vznikla škoda v důsledku rozhodnutí soudů a
3) zda žalobci nabyli vlastnické právo k předmětným nemovitostem.
Dovolatelé přitom uváděli, že předmětnou žalobou se řeší problematika, se kterou zákonodárce nepočítal, když došlo k situaci nepředvídané zákonem č. 87/1991 Sb., spočívající v rozhodnutí soudu o povinností vydat žalobcům nemovitosti, přičemž však zůstaly v katastru nemovitostí zapsány jako vlastníci jiné fyzické osoby, které věc získaly od státu. Došlo tedy ke stavu duplicitního zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, který musel být řešen žalobou na určení vlastnictví. Vlastnické právo nakonec v důsledku právního názoru vysloveného nálezem Ústavního soudu České republiky bylo určeno ve prospěch třetích osob, čímž žalobci svého vlastnického práva pozbyli. To však neznamená, že by jim měla být upřena ochrana jejich vlastnického práva, resp. zaplacení finančního ekvivalentu za jeho odnětí.
Pokud jde o otázku, spadá-li předmětná problematika pod režim zákona č. 82/1998 Sb., je tato otázka nerozhodná. Žalobci se domnívají, že jejich nárok je důvodný, ať už podle citovaného zákona nebo podle obecných předpisů, když za podstatné považují skutkové vymezení předmětu sporu. Z jejich pohledu je nepochybné, že jim v důsledku rozhodnutí soudního orgánu vznikla škoda ve výši hodnoty nemovitostí, ve vztahu vůči nimž pozbyli vlastnické právo, a že tato škoda je v přímé příčinné souvislosti s rozhodovací činností soudu, respektive, že jim přísluší náhrada za odnětí vlastnického práva. Poukazovali přitom na důsledky plynoucí z ustanovení článku 11 Listiny základních práv a svobod. Navrhli proto zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V tomto směru je třeba předně konstatovat, že pokud jde o dovolání do výroku II. rozsudku odvolacího soudu, o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolání proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu v této věci může být proto přípustné pouze za podmínek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Na tomto místě pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené ustanovení je stále součástí právního řádu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10), nezbylo Nejvyššímu soudu než přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posoudit.
Dovolání není přípustné.
Soud je vázán předmětem řízení, jak je vymezen žalobními tvrzeními a petitem žaloby. V tomto rozsahu přísluší soudu právní posouzení věci v souladu se zásadou iura novit curia. Dovolatelům však nelze přisvědčit, pokud v dovolání tvrdí, že je lhostejno, na základě jaké právní úpravy se jim mělo dostat přiznání jimi uplatněného nároku. Z nezměněných skutkových vylíčení žaloby totiž nadevší pochybnost plyne, že žalobci tvrdili existenci škody jim vzniklé v důsledku nesprávného rozsudku soudů v otázce posouzení vlastnického práva žalobců k nemovitostem, jež dříve řádně nabyli. Tato tvrzení správně odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) subsumoval pod v úvahu přicházející ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. V důsledku toho také aplikoval správně hlediska stanovená tímto zákonem při posouzení otázek existence nezákonného rozhodnutí, vzniklé škody a příčinné souvislosti mezi těmito předpoklady.
Odvolací soud v tomto směru srozumitelně a přehledně vyložil, že s ohledem na princip presumpce správnosti rozhodnutí soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, absentoval dále předpoklad této odpovědnosti v existenci škody, která žalobcům (v částce odpovídající hodnotě nemovitostí) ani nevznikla a konečně nelze přijmout právní závěr žalobců, že jejich vlastnické právo k nemovitostem bylo obnoveno na základě rozhodnutí soudu, jímž byla Česká republika zavázána k uzavření dohody o vydání sporných nemovitostí.
K těmto argumentům, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, je třeba odkázat předně na výslovné znění ustanovení §161 odst. 1 o. s. ř., a návazně i na ustanovení §134 o.s.ř. Pokud jde o předpoklad nezákonného rozhodnutí platí podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Sluší se jinak připomenout, že i samotní žalobci (dnes dovolatelé) sami tvrdí, že rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 27.3.2002, č.j. 5 C 142/99-50, jímž byla Česká republika - Okresní úřad Praha-východ zavázána k uzavření dohody o vydání, nebyl dosud zrušen. Dovolatelé od počátku řízení tvrdí, že tuto situaci je třeba analogicky hodnotit jako nesprávný úřední postup, v každém případě jako postup odporující ústavnímu pořádku České republiky.
Dovolací soud v tomto ohledu se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, které shledává souladnými se závěry dosavadní soudní praxe. V tomto směru platí, že odpovědnost státu za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím (§5 písm. a/, §8 zákona č. 82/1998 Sb.) –je odpovědností objektivní a nelze se jí zprostit (§2 cit. zákona) a předpokládá současné splnění tří podmínek: 1/ nezákonné rozhodnutí, 2/ vznik škody a 3/ příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, rozsudek ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000 nebo rozsudek ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2598/2006). V projednávané věci nebyla prokázána okolnost, že by došlo ke zrušení rozsudku, jímž bylo pravomocně rozhodnuto o vlastnickém právu žalovaných, z kteréžto okolnosti žalobci (dovolatelé) dovozují existenci svého nároku proti státu.
Ve vztahu k dovolací námitce o rozporu rozhodnutí soudů a příčinné souvislosti s uplatněnou škodou, které mají být v rozporu s ústavněprávními předpisy na ochranu vlastnictví, připomíná dovolací soud závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004. Podle něj povinnost státu k náhradě škody způsobené výkonem veřejné moci nevyplývá automaticky přímo z čl. 4 a 36 LPS, nýbrž je dána pouze při splnění podmínek odpovědnosti stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tyto závěry nepochybně lze vztáhnout i na problematiku v projednávané věci, takže důvodnost nároků zde uplatněných lze poměřovat jen v rámci shora uvedeného speciálního zákona. Obecný odkaz obsažený v dovolání tak není pro dovolací přezkum použitelný.
Závěrem lze připomenout, že i u objektivní odpovědnosti státu za škodu je nezbytnou podmínkou jejího vzniku příčinná souvislost mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (tj. mezi nezákonným rozhodnutím a mezi vznikem škody), tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku. Samotná existence nezákonného rozhodnutí se neodškodňuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002).
Ze všech výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobců pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobci nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalované v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. května 2012
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu