ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.507.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 507/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce JUDr. V. K. , bytem v T., zastoupeného Mgr. Martinem Karlínem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, proti žalovanému M. N. , bytem v K., zastoupenému JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova 50, o zaplacení 544.389,26 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 440/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 54 Co 915/2011-500, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 29.274,- Kč k rukám JUDr. Evy Hrbáčkové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 9. srpna 2011, č. j. 6 C 440/99-463, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 544.389,26 Kč s 21 % úrokem z prodlení od 18. 3. 1997 do zaplacení (výrok I), a současně rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). O žalobě znovu rozhodl po té, co jím dříve vydaný rozsudek ze dne 11. listopadu 2008, č. j. 6 C 440/99-344, jímž bylo žalobě vyhověno, odvolací soud usnesením ze dne 3. listopadu 2009, č. j. 54 Co 261/2009-372, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem.
Rozsudkem ze dne 15. listopadu 2011, č. j. 54 Co 915/2011-500, Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Vyšel přitom ze zjištění, že mezi žalobcem a J. K. byla dne 31. 12. 1992 uzavřena v písemné formě smlouva o sdružení podle §829 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a to na dobu určitou, jež uplynula dne 31. 12. 1993; tím došlo k zániku sdružení. Ke vzniku nového sdružení, jehož by byl účasten též žalovaný, platně nedošlo, neboť dohoda účastníků a Josefa Kuby, sepsaná dne 1. 1. 1994 coby „dodatek ke smlouvě o sdružení“ (tj. po zániku původního sdružení, bez majetkového vypořádání účastníků tohoto sdružení), postrádá určité ujednání smluvních stran o účelu, k němuž se sdružují; již proto jde o dohodu neplatnou dle §37 odst. 1 obč. zák. Prohlášení, které žalovaný učinil v zápise ze dne 17. 2. 1997, není podle odvolacího soudu ani platným uznáním dluhu dle §558 obč. zák., neboť postrádá uvedení důvodu dluhu a jeho výše. Žalovanou částku proto nelze žalobci přiznat z titulu majetkového vypořádání zaniklého „sdružení“, ovšem ani z titulu bezdůvodného obohacení, jestliže v tomto směru žalobce nedoplnil vylíčení rozhodujících skutečností, a to ani po poučení, jehož se mu od soudu dostalo v souladu s ustanovením §118a odst. 2 občanského soudního řádu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Za nesprávný označuje žalobce jak závěr odvolacího soudu o neplatnosti dohody ze dne 1. 1. 1994 (sepsané jako dodatek k původní smlouvě), tak i závěr o neplatnosti uznání dluhu žalovaným, namítaje, že zjištění soudu o tom, že označené právní úkony postrádají náležitosti, které k jejich vzniku zákon vyžaduje, odporuje výsledkům provedeného dokazování. Dovozuje, že i žalovaný se proto stal účastníkem sdružení a po ukončení jeho účasti ve sdružení mu vznikl peněžitý závazek z majetkového vypořádání, který sám posléze uznal. Případnou kvalifikaci skutku jako nároku z bezdůvodného obohacení pokládá žalobce za nesprávnou a současně má za to, že soudy v potřebném rozsahu nedostály ani své poučovací povinnosti dle §118a o. s. ř., čímž zatížily řízení vadou ovlivňující správnost jejich rozhodnutí. Navrhl, aby Nevyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.), a to z důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Shledal, že dovolání není opodstatněné.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Zjišťuje-li soud obsah smlouvy (tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno), a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 46, ročník 2002).
Činí-li odvolací soud v dané věci závěr, že ani výkladem projevů účastníků obsažených v jejich smluvních ujednáních (s přihlédnutím k jejich další činnosti) nelze zjistit, že by se smluvní strany s určitostí dohodli na tom, k jakému účelu mělo sloužit sdružení (zakládané od 1. 1. 1994 s účastí žalovaného), a že i žalobcovo prohlášení v zápisu ze dne 17. 2. 1997 (jím kvalifikované jako uznání dluhu) postrádá jednoznačné uvedení důvodu dluhu a jeho výši, dochází ke skutkovým zjištěním. Právní závěr odvolacího soudu, že určení účelu, k němuž se strany sdružují, je esenciální náležitostí smlouvy o sdružení (§829 odst. 1 obč. zák.), a že k platnosti uznání dluhu (jež není titulem vzniku závazku, ale zajišťovacím prostředkem; §558 obč. zák.) je krom písemné formy a vyjádření příslibu dluh zaplatit i uvedení dluhu co do důvodu a výše, dovolatel ani nenapadá. Argumentuje-li nesprávným právním posouzení věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) nepochybil ve svých skutkových závěrech, mohl dospět k jinému právnímu posouzení věci, a to sice k závěru o platnosti obou výše uvedených právních úkonů. Jinak řečeno, výtka nesprávnosti právního posouzení věci je zde založena výlučně na kritice správnosti skutkových zjištění.
Za skutkové zjištění, která nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř.) lze pak ve smyslu cit. ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů soudem, jež neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/1994, nebo rozsudek ze dne 10. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, o jehož revizi žalobce očividně usiluje, dovolacímu přezkumu nepodléhá. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl a v tomto směru nelze odvolacímu soudu vytknout žádné pochybení. Proto ani dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. naplněn není.
Namítá-li dovolatel, že řízení je postiženo vadou ovlivňující správnost rozhodnutí (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) spočívající v tom, že se mu ze strany soudu v souvislosti se změnou právní kvalifikace jeho nároku nedostalo poučení podle §118a o. s. ř., jde o námitku obsahem spisu vyvrácenou (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 10. 6. 2010, založený na čl. 389 až 390 spisu). Žalobce byl totiž již soudem prvního stupně pro případ jiného právního posouzení věci (jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení) vyzván podle §118a odst. 2 o. s. ř. k doplnění vylíčení všech rozhodujících skutečností o majetkovém prospěchu, jenž měl na jeho úkor získat žalovaný účastí ve „sdružení“. Tomuto požadavku ovšem žalobce nevyhověl, omezil-li se zprvu toliko na tvrzení, že „žalovaný se na jeho úkor obohacoval v době od 1. 1. 1994 do 31. 12. 1996, a to tím, že od něj obdržel finanční prostředky“, posléze takovou kvalifikaci nároku odmítl a setrval ve svých dosavadních tvrzeních, dovolávaje se účastníky uzavřených (jak výše uvedeno neplatných) právních úkonů – uznání dluhu a smlouvy o sdružení. Je logické, že pokud žalobce nevylíčil všechny rozhodující skutečnosti o vzniku a výši majetkového prospěchu, který měl na jeho úkor získat žalovaný, nesplnil povinnost tvrzení (§101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), a žalobě tak nelze vyhovět ani z titulu bezdůvodného obohacení (§451 a násl. obč. zák.).
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (jejich obsahové konkretizace) správnost napadeného rozsudku zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud nezjistil ani vady řízení, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobce ve věci nebyl ani zčásti úspěšný a kdy k nákladům (plně úspěšného) žalovaného patří odměna advokátky ve výši 24.095,- Kč (§3 odst. 1 bod 5, §16 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 29. 2. 2012), paušální náhrada hotových výdajů advokáta
300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 4.879,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 29.274,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. června 2012
Mgr. Petr K r a u s
předseda senátu