ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.533.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 533/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce městyse Divišov, IČ: 00231690, se sídlem v Divišově, Horní náměstí 21-22, zast. JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 102, proti žalované AUTORECAR s. r. o., IČ: 61680214, se sídlem v Divišově, Benešovská 300, zast. Mgr. Danem Modlitbou, advokátem se sídlem v Praze 6, K Horoměřicům 10, o zaplacení 3.450.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 230/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. října 2011, č.j. 25 Co 119/2011-168, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalované k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náklady dovolacího řízení ve výši 24.870,- Kč.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 5. 11. 2010, č.j. 6 C 230/2008-104, uložil žalované, aby zaplatila žalobci 1.200.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.). V části o zaplacení úroků z prodlení též za dobu od 14. 6. 2008 do 16. 6. 2008 žalobu zamítl (výrok II.). Současně rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě nájemní smlouvy a smlouvy o budoucí smlouvě kupní sjednané mezi účastníky řízení dne 2. 3. 1995 bylo žalobci rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 28. 2. 2008, č.j. 13 C 792/2004-216, jenž nabyl právní moci dne 13. 6. 2008, uloženo, aby jakožto prodávající uzavřel se žalovanou kupní smlouvu, na jejímž základě na ni převede vlastnické právo k objektu občanské vybavenosti bez čp. na st. p. č. 909, ke stavební parcele č. 909 a pozemkové parcele č. 908, vše v katastrálním území Divišov (dále jen – „předmětné nemovitosti“) za kupní cenu 3.450.000,- Kč. Žalovaná na výzvu doručenou dne 13. 6. 2008 uhradila žalobci pouze část kupní ceny v celkové výši 2.250.000,- Kč. Na základě tohoto skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že žalovaná je povinna doplatit žalobci zbývající část kupní ceny (§588 občanského zákoníku, dále jen – „obč. zák.“). Namítala-li žalovaná k započtení vzájemnou pohledávku ve výši 1.199.387,30 Kč z titulu nároku na náhradu škody spočívající v úhradách, které poskytla žalobci v období od dubna 2006 do února 2008 za užívání předmětných nemovitostí, tvrdíc, že jí vyčíslená škoda vznikla v důsledku porušení smluvní povinnosti žalobce uzavřít kupní smlouvu stran předmětných nemovitostí ve lhůtě do 31. 5. 2003, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce smluvní povinnost uzavřít kupní smlouvu neporušil a žalované tudíž za vzniklou škodu neodpovídá. Žalovanou proto zavázal k úhradě nedoplatku kupní ceny předmětných nemovitostí ve výši 1.200.000,- Kč (3.450.000,- Kč – 2.250.000,- Kč) s příslušenstvím.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 10. 2011, č. j. 25 Co 119/2011-168, z podnětu odvolání podaného žalovanou rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části, jíž bylo žalované uloženo, aby zaplatila žalobci 608.740,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.). V části o zaplacení dalších 591.259,50 Kč se specifikovanými úroky z prodlení rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III., IV.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k právnímu závěru, že smluvní závazek uzavřít do 31. 5. 2003 kupní smlouvu, na jejímž základě předmětné nemovitosti měly být prodány žalované, porušily obě procesní strany. V příčinné souvislosti s porušením smluvní povinnosti uzavřít kupní smlouvu vznikla žalované dle závěrů odvolacího soudu skutečná škoda spočívající v úhradách, které poskytla žalobci za užívání předmětných nemovitostí v období od dubna 2006 do února 2008 bez právního důvodu v celkové výši 1.199.387,30 Kč. Jelikož vznik škody měl být z jedné poloviny spoluzaviněn žalovanou, dovodil odvolací soud, že žalobce odpovídá žalované za způsobenou škodu co do částky 591.259,50 Kč (§420 odst. 1, 2, §441 obč. zák.). Poněvadž žalovaná pohledávku na náhradu této škody uplatněnou vůči žalobci v soudním řízení, které zahájila žalobou podanou dne 31. 3. 2008 (řízení zastaveno pro zpětvzetí žaloby usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 16. 10. 2008, č.j. 9 C 235/2008-88), svým jednostranným právním úkonem započetla vůči pohledávce uplatňované žalobcem v posuzovaném řízení, zanikl dle názoru odvolacího soudu nárok žalobce na doplatek kupní ceny předmětných nemovitostí co do částky 591.259,50 Kč započtením (§580 obč. zák.). Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo žalované uloženo uhradit nedoplatek kupní ceny ve výši 608.740,- Kč s příslušenstvím, jako věcně správný potvrdil a v části o zaplacení dalších 591.259,50 Kč s příslušenstvím jej změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Brojil proti měnícímu výroku II. Co do přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Namítal, že smluvní povinnost uzavřít do 31. 5. 2003 kupní smlouvu stran předmětných nemovitostí neporušil, upozorňuje na skutečnost, že ze smlouvy o budoucí smlouvě kupní uzavřené mezi stranami dne 2. 3. 1995 nevyplývalo, kdo má učinit návrh na uzavření smlouvy ani který znalec a na základě jaké metody má nemovitosti za účelem stanovení kupní ceny ocenit. Uváděl rovněž, že užíváním předmětných nemovitostí, jejichž byl v rozhodném období vlastníkem, bez právního důvodu se žalovaná na jeho úkor bezdůvodně obohacovala. Poskytovala-li mu za toto užívání peněžitou náhradu, jedná se o ekonomickou protihodnotu prospěchu, který získala užíváním cizích nemovitostí bez právního důvodu. Peněžitým plněním poskytovaným z titulu bezdůvodného obohacení tudíž žalované nemohla vzniknout škoda. Dovolatel poukazoval i na okolnost, že žalovaná předmětné nemovitosti užívala bez právního důvodu i poté, co jí rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 6. 9. 2004, sp. zn. 12 C 626/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 22 Co 579/2004, bylo uloženo, aby nemovitosti vyklidila. Vytýkal přitom odvolacímu soudu, že se uvedenou okolností při svém rozhodování nezabýval, ačkoliv byla tvrzena a dokazována. Nad rámec tvrzené neexistence pohledávky započítávané žalovanou dovolatel uváděl, že uplatňovaná pohledávka není způsobilou k započtení jednostranným právním úkonem pro nedostatek splatnosti, když měla být uplatněna až dopisem ze dne 15. 9. 2008, ve kterém je zároveň učiněn právní úkon směřující k započtení, a pro částečné promlčení. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. a v závislých nákladových výrocích III. a IV. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ztotožnila se závěry odvolacího soudu. Zdůraznila, že se obě smluvní strany na porušení smlouvy o budoucí smlouvě kupní podílely rovným dílem a žalobce tak co do jedné poloviny odpovídá za náklady vynaložené žalovanou v souvislosti s užíváním cizích nemovitostí. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítl, eventuelně je zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu je přípustné (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty prvé o.s.ř.), rozsudek odvolacího soudu. Dovolání neshledal opodstatněným.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se nezabýval tvrzením o tom, že žalované bylo pravomocnými soudními rozhodnutími uloženo předmětné nemovitosti vyklidit, o vadu řízení při zjišťování skutkového stavu se nejedná, neboť tvrzená okolnost byla předmětem dokazování, soud prvního stupně ji vzal za prokázanou a odvolací soud se s jeho skutkovými závěry ztotožnil. Námitku, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dovolatel blíže nevymezil, když neuvedl, které konkrétní skutkové závěry považuje za nesprávné a v čem soudy nižších stupňů pochybily při hodnocení důkazů. Nejvyšší soud se proto dále zabýval prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v právních otázkách označených dovolatelem (§241a odst. 2 písm.b/ o. s. ř.).
Dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení věci předně v tom, jak byla odvolacím soudem řešena právní otázka odpovědnosti žalobce za škodu způsobenou opožděným uzavřením smlouvy o prodeji předmětných nemovitostí, jejíž náhrady se žalovaná formou započtení vzájemné pohledávky domáhá (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení §420 obč. zák. je založena na současném splnění čtyř podmínek - 1. porušení právní povinnosti, 2. existence škody, 3. vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a 4. zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností, např. smlouvou. Pro právní vztahy vyplývající ze smluv je rozhodující obsah vlastního smluvního ujednání, tedy to, jak jsou jím vymezena vzájemná práva a povinnosti. Protiprávní jednání spočívající v porušení smlouvy musí být poškozeným prokázáno stejně jako vznik škody a příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem těchto příčin. Oproti tomu zavinění se předpokládá a důkaz o tom, že škodu nezavinil, musí předložit škůdce, chce-li se z odpovědnosti vyvinit (k tomu ohledně odpovědnosti za škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2623/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 71/2008; ve vztahu k porušení smlouvy o budoucí smlouvě kupní srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1415/2006, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5785 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 695/2003 uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2357).
V projednávané věci se žalobce smlouvou o budoucí smlouvě kupní sjednanou mezi účastníky řízení dne 2. 3. 1995 zavázal, že do 31. 5. 2003 uzavře kupní smlouvu, na jejímž základě převede vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalovanou (§50a obč. zák.). Svůj smluvní závazek nesplnil. Okresní soud v Benešově proto poté, co shledal, že žalobce své povinnosti uzavřít kupní smlouvu nedostál, rozsudkem ze dne 28. 2. 2008, č. j. 13 C 792/2004-216, jenž nabyl právní moci dne 13. 6. 2008, nahradil jeho projev vůle směřující k prodeji předmětných nemovitostí žalované. Otázka porušení smluvní povinnosti uzavřít kupní smlouvu stran předmětných nemovitostí tak byla v uvedeném soudním řízení ve vztahu mezi účastníky již závazně vyřešena (§159a o. s. ř.). V příčinné souvislosti s porušením povinnosti uzavřít kupní smlouvu pak žalované vznikla skutečná škoda (§442 odst. 1 obč. zák.) spočívající v nákladech, které v období od dubna 2006 do února 2008 vynaložila za užívání cizích (nikoliv vlastních) nemovitostí, ačkoliv dle sjednané smlouvy o smlouvě budoucí kupní měla mít právo nemovitosti užívat již na základě vlastnického práva. Z hlediska žalobcovy odpovědnosti za škodu je přitom lhostejno, zda tyto náklady vznikly v důsledku smluvního užívání cizích nemovitostí (např. z titulu nájemního poměru) nebo užívání bezesmluvního (v podobě peněžité náhrady bezdůvodného obohacení). Závěry odvolacího soudu o odpovědnosti žalobce za škodu spočívající v nákladech vynaložených žalovanou v dotčeném období za užívání cizích nemovitostí jsou tudíž správné (§50a odst. 2, §420 odst. 1 obč. zák.).
Namítá-li dovolatel, že vzájemnou pohledávku žalované z titulu náhrady škody nelze započíst jednostranným právním úkonem pro nedostatek splatnosti a částečné promlčení, sluší se uvést následující. Jestliže žalovaná pohledávku z titulu náhrady škody, kterou započítává vůči pohledávce žalobce, uplatnila u soudu žalobou podanou dne 31. 3. 2008, stal se uplatněný nárok splatným v průběhu zahájeného soudního řízení, a to následující den po doručení žaloby současnému žalobci (§563 obč. zák.). K tomuto okamžiku nastávají dle §580 obč. zák. účinky započtení (zánik pohledávek v rozsahu, v němž se vzájemně kryjí) a k uvedenému datu je třeba posuzovat i eventuelní promlčení započítávané pohledávky, aniž by bylo jakkoliv rozhodné, kdy byl následně projev směřující k započtení učiněn (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 723/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1537). Jelikož pohledávka žalované na náhradu škody vznikající v období od dubna 2006 do února 2008 byla uplatněna u soudu dne 31. 3. 2008 a řízení o podané žalobě ke dni setkání splatných pohledávek dosud probíhalo, k promlčení započítávané pohledávky nedošlo. Od vzniku škody do dne zahájení soudního řízení, v němž bylo uplatněno právo na její náhradu, totiž neuplynula ani dvouletá subjektivní ani tříletá objektivní promlčecí doba (§106 odst. 1, 2, §112 obč. zák.). Žalované tudíž nic nebránilo v tom, aby svým jednostranným právním úkonem započetla předmětnou pohledávku z titulu práva na náhradu škody vůči pohledávce uplatňované žalobcem v probíhajícím řízení.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z hlediska důvodů uplatněných dovolatelem (§242 odst. 3 o. s. ř.) správný, Nejvyšší soud dovolání zamítl (§243b odst. 2 věty první o. s. ř.).
Podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. má v dovolacím řízení plně úspěšná žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů sestávajících z odměny za zastupování účastníka advokátem ve výši 24.570,- Kč (§3 odst. 1, bod 4, §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.) a paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.). Nejvyšší soud proto žalobci uložil, aby žalované nahradil náklady dovolacího řízení v celkové výši 24.870,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu