ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.728.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 728/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně V. Š. , zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, proti žalovanému Stavebnímu bytovému družstvu POKROK , IČ 00034398, se sídlem v Praze 8, Kollárova 157/18, zastoupenému Mgr. Martou Janouškovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Malátova 645/18, o zaplacení 177.144,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 410/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2011, č. j. 28 Co 365/2011-195, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2011, č. j. 28 Co 365/2011-195, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. března 2011, č. j. 27 C 410/2008-165, vyjma jeho výroku II. se ruší a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 8. 3. 2011, č. j. 27 C 410/2008-165, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 177.144,- Kč s úroky z prodlení ve výroku blíže specifikovanými (výrok I.), zamítl žalobu co do úroků z prodlení za dobu od 15. 9. 2008 do 23. 9. 2008 (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého na jeho straně tím, že v období od 1. 9. 2006 do 31. 8. 2008 užíval stavební parcely ve vlastnictví žalobkyně. Předmětné parcely jsou zastavěny budovou rozdělenou na bytové jednotky, z nichž některé jsou ve vlastnictví žalovaného, jenž současně zastává funkci správce společných částí budovy, a je tak jako zákonný správce povinen žalobkyni vydat bezdůvodné obohacení nejen za sebe, ale i za ostatní spoluvlastníky společných částí budovy. Soud nepřisvědčil námitkám žalovaného, že ke sporným parcelám vzniklo dne 1. 1. 2001 dle ustanovení §21 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (dále jen „zákon o vlastnictví bytů.“), věcné břemeno, za jehož vznik je možné požadovat náhradu, přičemž právo na její vydání je již promlčeno. Věcné břemeno dle uvedeného ustanovení nevzniklo, jelikož nebyly naplněny veškeré zákonné podmínky, především existence vlastnického práva k bytovým jednotkám k rozhodnému datu (31. 12. 2000), neboť k danému datu nebyl proveden vklad prohlášení vlastníka budovy konstituující vlastnické právo k bytovým jednotkám do katastru nemovitostí (prohlášení vlastníka bylo do katastru nemovitostí zapsáno dne 19. 2. 2001). Na tom nic nemění skutečnost, že účinky vkladu působí zpětně ode dne podání návrhu na vklad, neboť zpětné účinky vkladu nezpůsobují i zpětné splnění podmínek pro vznik věcného břemene. Žalovaný tedy užíval pozemky bez právního důvodu, čímž se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Otázku pasivní věcné legitimace žalovaného posoudil soud shodně jako soud odvolací v rozsudku vyneseném ve věcně souvisejícím sporu (tj. v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2010, č. j. 35 Co 10/2010-209) se závěrem, že správce představuje subjekt, jenž je z titulu své funkce pasivně věcně legitimován v řízeních, v nichž se vlastník pozemku domáhá vypořádání plateb souvisejících s provozováním společné věci na cizím pozemku, a to ve vztahu k celému rozsahu nároku vážícímu se k dotčené věci. Žalovaným vznesenou námitku promlčení nelze pokládat za důvodnou, jelikož žaloba byla podána dne 19. 9. 2008, a je tedy zřejmé, že byla zachována tříletá promlčecí doba dle §107 odst. 2 obč. zák., jakož i dvouletá subjektivní promlčecí doba dle §107 odst. 1 obč. zák., neboť k vyhlášení rozsudku, jímž bylo na jisto postaveno vlastnické právo žalobkyně k předmětným pozemkům, došlo dne 15. 6. 2007. Soud tedy žalobkyni přiznal právo na požadovanou jistinu (odpovídající maximálnímu ročnímu nájemnému za nájem pozemků užívaných v Praze, stanovenému výměry Ministerstva financí), jakož i na úrok z prodlení ode dne následujícího poté, co po výzvě prostřednictvím doručené žaloby žalovaný nedostál své povinnosti splnit dluh.
K odvolání žalovaného přezkoumal napadený rozsudek Městský soud v Praze, jenž jej rozsudkem ze dne 19. 10. 2011, č. j. 28 Co 365/2011-195, ve vyhovujícím i v nákladovém výroku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně učinil dostatečná i přiléhavá skutková zjištění a věc posoudil správně i po stránce právní. V souzené věci věcné břemeno nevzniklo, neboť nedošlo k vkladu písemnému prohlášení vlastníka budovy o vymezení jednotek a společných částí domu do katastru nemovitostí dle ustanovení §4 zákona o vlastnictví bytů k datu stanovenému v ustanovení §21 tohoto zákona. Váže-li zákon vznik věcného břemene na splnění podmínek ke stanovenému datu (tj. 31. 12. 2000), lze o jeho vzniku mluvit pouze tehdy, je-li zřejmé již v tento den, že zákonné předpoklady byly beze zbytku k tomuto datu naplněny. Za daných okolností je tedy třeba nárok žalobkyně posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Lichá je přitom námitka žalovaného týkající se jeho nedostatečné pasivní věcné legitimace. Žalovaný je družstvem, jemuž na výstavbu byla poskytnuta finanční, úvěrová a jiná pomoc dle zvláštních předpisů (§24 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb.). Dle §9 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů (ve znění zákona č. 103/2000 Sb.) pokud takové družstvo bylo původním vlastníkem budovy, nešlo o družstvo vzniklé vyčleněním z původního družstva podle §29 cit. zák., plní povinnosti správce podle §9 tohoto zákona účinného do 30. 6. 2000. Společenství přitom vznikne až prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž budou družstvu doručeny listiny dokládající, že spoluvlastnický podíl na společných částech domu se snížil na méně než jednu čtvrtinu. Do doby vzniku společenství se použijí ustanovení §9, §11 a §15 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů platná před účinností zmíněného zákona. Podle §9 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 30. 6. 2000, správce zajišťuje správu, provoz a opravu společných částí domu. Mezi úkoly správce přitom patří i problematika týkající se vypořádání plateb souvisejících s provozováním společné věci na cizím pozemku. Námitka žalovaného, že tímto na něj soud nepřípustně přenáší povinnost vypořádat se následně s ostatními vlastníky bytových jednotek, není opodstatněná, neboť „žalobkyně je oprávněná, a proto na ni nelze klást takový požadavek, aby uplatňovala jednotlivé nároky z titulu bezdůvodného obohacení proti konkrétním vlastníkům jednotek“. Za správné označil odvolací soud i závěry soudu prvního stupně týkající se výše bezdůvodného obohacení a vznesené námitky promlčení, a jeho rozhodnutí tudíž jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v souladu s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, důvodnost pak dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. v nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní význam je přitom dle něj dán následujícími otázkami:
1) zda je pro okamžik vzniku věcného břemene dle ustanovení §21 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů rozhodný den, kdy nastanou právní účinky vkladu, anebo den, kdy se stane pravomocným rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu prohlášení vlastníka budovy,
2) zda je správce domu dle ustanovení §9 zákona o vlastnictví bytů pasivně věcně legitimován k vydání veškerého bezdůvodného obohacení (popř. k zaplacení náhrady za věcné břemeno) vlastníkovi pozemku, na němž je postavena jím spravovaná budova, a
3) zda lze náhradu za věcné břemeno dle ustanovení §21 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů požadovat, aniž by její výše byla mezi vlastníky panující a zatížené nemovitosti smluvena či určena jinak (§161 odst. 3 o. s. ř.), a zda lze takovou náhradu přiznat jako opětující se plnění.
Dle dovolatele v souzené věci došlo ke vzniku věcného břemene dle ustanovení §21 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů. Pro splnění podmínky spočívající v konstituování vlastnického práva k jednotce by měly být v souladu s §2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, rozhodující právní účinky vkladu prohlášení vlastníka budovy do katastru nemovitostí, jež nastávají zpětně ke dni podání návrhu na vklad do katastru, a nikoliv právní moc rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu. Jelikož návrh na vklad prohlášení vlastníka budovy byl u příslušného katastrálního úřadu podán dne 27. 11. 2000, a k tomuto dni také nastaly právní účinky vkladu, je zřejmé, že ke dni 1. 1. 2001 došlo ke vzniku věcného břemene ve prospěch vlastníků jednotek.
Dovolatel dále odmítl závěr odvolacího soudu, dle kterého je jako správce povinen k zaplacení celé žalované částky. Znění zákona o vlastnictví bytů (ve znění účinném do 30. 6. 2000 i po tomto datu), jakož i nařízení vlády č. 371/2004 Sb., kterým se vydávají vzorové stanovy společenství vlastníků jednotek, či obecný význam pojmu správa neposkytují oporu pro závěr, že správce by měl odpovídat za dluhy vlastníků bytových jednotek vůči třetím osobám. Hovoří-li odvolací soud o tom, že správce je povolán k řešení otázek týkajících se společné věci, opomíjí, že jednotky v domě společnou věcí nejsou. Je-li oprávněným z věcného břemene či bezdůvodně obohaceným uživatel pozemku, pak jím je tedy předně vlastník jednotky. Není přitom na místě přenášet povinnost uplatňovat nárok vůči jednotlivým vlastníkům jednotek ze žalobkyně na žalovaného, jenž by se dle odvolacího soudu měl následně s jednotlivými vlastníky vypořádat.
Současně žalovaný ani není družstvem, které by mělo plnit povinnosti správce dle ustanovení §9 zákona o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 30. 6. 2000. V daném případně nejsou dány podmínky pro odložený vznik společenství vlastníků jednotek dle ustanovení §9 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů, ve znění účinném od 1. 7. 2000, neboť žalovaný nenaplňuje oba zákonné předpoklady – je pouze bytovým družstvem ve smyslu ustanovení §24 odst. 1 předmětného zákona, nikoliv však družstvem, které plní povinnosti správce dle ustanovení §9 zákona o vlastnictví bytů, ve znění zákona účinného do 30. 6. 2000. Podmínkou výkonu funkce správce družstvem je vymezení jednotek a společných částí v domě a převod první jednotky ještě před rozhodným datem 30. 6. 2000, byly-li bytové jednotky a společné části vymezeny až prohlášením vlastníka s právními účinky ke dni 27. 11. 2000, žalovaný neplnil funkci správce dle §9 citovaného zákona, ve znění účinném do 30. 6. 2000, a taktéž nebyl odložen vznik společenství vlastníků jednotek. Zmíněná ustanovení §9 tak na dovolatele nedopadají (žalovaný posléze na podporu svého tvrzení ohledně pasivní věcné legitimace doplnil dovolání o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3630/2010, dle kterého je nesprávný závěr odvolacího soudu stran pasivní věcné legitimace). K výši náhrady za věcné břemeno dle ustanovení §21 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů dovolatel uvedl, že musí být předem sjednána zúčastněnými subjekty (byť v krajním případě postupem dle §161 odst. 3 o. s. ř.), což splněno nebylo, a není tak důvod žalobě vyhovět. Z týchž důvodů tato náhrada nemůže být bez dalšího považována za opakující se plnění, bez smluvního ujednání může jít pouze o náhradu jednorázovou a právo na její zaplacení je již promlčeno. Předestřená argumentace vedla dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření, doplněném s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3630/2010, vydaný v obdobné věci, polemizovala s dovolacími argumenty žalovaného a plně se ztotožnila s názorem Nejvyššího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným, že věcné břemeno k 1. 1. 2001 ze zákona nevzniklo. Odmítla však současně další v tomto rozhodnutí učiněné závěry týkající se vyloučení aplikace ustanovení §9 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů, nebyl-li dům rozčleněn na jednotky již do účinnosti zákona č. 103/2000 Sb., kterým se mění zákon o vlastnictví bytů, a dále rozsahu zákonné správy dle §9 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů. Polemiku s těmito názory završila podnětem na předložení věci velkému senátu Nejvyššího soudu ČR k zaujetí sjednocujícího stanoviska k otázce aplikace ustanovení §9 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů a k otázce rozsahu a hmotně právní legitimace vyplývající ze zvláštní zákonné – smluvní správy ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 daného zákona.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (ustanovení §10a „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud shledává přípustným dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a to s ohledem na druhou otázku položenou dovolatelem, jež byla odvolacím soudem posouzena odlišně od závěrů, k nimž ve své rozhodovací praxi dospěl Nejvyšší soud.
K první z dovolatelem předestřených otázek je možno plně odkázat na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3630/2010. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud zdůraznil, že předpokladem uplatnění ustanovení §21 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů, ve znění účinném od 1. července 2000, je skutečnost, že dům stojící na cizím pozemku byl k 31. prosinci 2000 rozdělen na jednotky v souladu s ustanovením §4 zákona o vlastnictví bytů; pouze v takovém případě zde totiž mohl být vlastník jednotky, mezi nímž a vlastníkem pozemku měla být uzavřena písemná smlouva o úpravě práv k pozemku. Jak správně odvolací soud vyložil, nerozhodl-li v době do 31. prosince 2000 příslušný katastrální úřad o povolení vkladu prohlášení vlastníka budovy do katastru nemovitostí a neprovedl-li tento vklad do katastru nemovitostí (tj. nezapsal-li jej do katastrálních operátů), nebylo zde k uvedenému dni jednotek, jejichž vlastník by mohl uzavřít shora zmíněnou smlouvu s vlastníkem pozemku (srov. i ustanovení §5 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů). Skutečnost, že vklad byl proveden na základě později vydaného rozhodnutí se „zpětnými“ právními účinky, je z tohoto pohledu nerozhodná (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 182/2000, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55, svazek 7-8/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. 26 Cdo 659/2009). Jelikož tak odvolací soud vyřešil první otázku v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, nelze jí přiznat zásadní právní význam.
Za těchto okolností pak není důvodu zabývat se třetí dovolatelem uváděnou otázkou, jež vychází z předpokladu, že ke vzniku věcného břemene došlo, neboť odpověď na ní se nemůže projevit v poměrech dovolatele. Ani tato otázka dovolatele tak nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Zásadní právní význam lze přikládat otázce, týkající se pasivní věcné legitimace dovolatele, jejíž posouzení odvolacím soudem spočívá na nesprávném výkladu ustanovení na věc dopadajících, jak opět vyložil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3630/2010, na nějž lze i v tomto plně odkázat.
Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozsudku zdůraznil, že je-li ze skutkových okolností projednávané věci zřejmé, že ke dni 30. 6. 2000 nebyly v budově vymezeny jednotky, nemohl dovolatel k uvedenému dni plnit povinnosti správce ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 30. 6. 2000. Nebyly tak naplněny předpoklady pro aplikaci ustanovení §9 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů, ve znění účinném od 1. 7. 2000, dle nějž pokud družstvo uvedené v §24 odst. 1 a 2, které bylo původním vlastníkem budovy, nebo družstvo vzniklé vyčleněním z původního družstva podle §29, plní povinnosti správce podle §9 zákona o vlastnictví bytů, platného před účinností tohoto zákona (tj. zákona č. 103/2000 Sb.), vznikne společenství až prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž budou družstvu doručeny listiny dokládající, že spoluvlastnický podíl na společných částech domu se snížil na méně než jednu čtvrtinu; do doby vzniku společenství se použijí ustanovení §9, §11 a §15 odst. 2 zákona o vlastnictví bytů, platná před účinností tohoto zákona (tj. zákona č. 103/2000 Sb.). Posouzení soudů obou stupňů je tak v tomto směru nesprávné.
Ze žádného ustanovení zákona o vlastnictví bytů dále neplyne, že by povinnost vydat bezdůvodné obohacení přecházela z vlastníků jednotek na osobu vykonávající správu budovy. Takový závěr nelze činit ani výkladem pojmu správa budovy ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů. Úkolem správce je starat se o společné části domu, jež ovšem náleží nikoliv správci (z titulu výkonu správy), ale vlastníkům jednotek. Jakkoliv lze správu ve smyslu citovaného ustanovení chápat velmi široce (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3281/2008), nelze z pouhého pojmu správy dovozovat osobní majetkovou odpovědnost správce vydat (nahradit) bezdůvodného obohacení získané vlastníky jím spravovaného majetku.
Závěr odvolacího soudu, podle kterého je dovolatel jakožto správce domu pasivně věcně legitimován k zaplacení peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení získané vlastníky jednotek na úkor žalobkyně jakožto vlastnice pozemků, tudíž nemůže obstát jako správný a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl (v tomto rozsahu) uplatněn právem.
K návrhu žalobkyně na předložení věci k zaujetí sjednocujícího stanoviska velkému senátu Nejvyššího soudu dovolací soud uvádí, že mu není známo, že by ohledně této otázky existovala v rámci Nejvyššího soudu rozporná judikatura. Žalobkyně sama na žádná rozporná rozhodnutí Nejvyššího soudu nepoukazuje. Otázka pasivní věcné legitimace žalovaného, jak je vymezena dovoláním, byla poprvé řešena ve zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3630/2010, v obdobném sporu žalobkyně. Totožně je pak, přímo s odkazem na tento rozsudek, řešena v současném řízení, přičemž dovolací soud nespatřuje žádný důvod pro odchýlení se od právních závěrů výše citovaného rozhodnutí. Není tedy dán důvod k postupu dle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích).
Jelikož shodného pochybení při právním posouzení věci se dopustily soudy obou nižších stupňů, Nejvyšší soud z těchto důvodů zrušil v celém rozsahu obě jejich rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta za středníkem, a odst. 3 o. s. ř.).
Soudy obou stupňů jsou pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. prosince 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu