ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.932.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 932/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně M. B. , zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 1,333.619,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 17/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2008, č. j. 51 Co 22/2008-91, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. října 2007, č. j. 19 C 17/2006-68, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit jí částku 1,333.619,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II., soudem nesprávně označený jako výrok III.). Žalovaná částka podle žalobkyně představuje škodu jí vzniklou v souvislosti s řízením o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemkům, jež bylo zahájeno v roce 1980. V roce 1982 bylo rozhodnuto o vlastnictví pozemků p. č. 139/2 a p. č. 139/4 v k. ú. K., na základě rozhodnutí soudu vydaného v roce 1989 se stala žalobkyně, původně vlastnící podíl ve výši ideální jedné poloviny, výlučnou vlastnicí pozemku p. č. 139/3 v k.ú. K. (dnes p. č. 228/3), přičemž jí bylo uloženo zaplatit vlastnici druhého podílu ve výši ideální poloviny částku 3.948,- Kč. Poté, co bylo toto rozhodnutí zrušeno Nejvyšším soudem a řízení pokračovalo, bylo v roce 2004 rozhodnuto o tom, že žalobkyně má povinnost zaplatit právním nástupcům původní podílové spoluvlastnice částku 1,202.031,- Kč. Žalobkyně v tomto řízení požadovala náhradu škody způsobené průtahy v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví a odpovídající navýšené ceně podílu, jenž jí připadl do vlastnictví, nákladům na právní zastoupení, na soudní poplatky a znalečné a dále náhradě nákladů advokáta dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. Obvodní soud dovodil, že v daném případě nejsou naplněny předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), neboť žalobkyni žádná škoda nevznikla. Žalobkyně sice musí vynaložit větší částku v rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví, ovšem stejným způsobem došlo ke zhodnocení ceny nemovitosti, která připadla žalobkyni v rámci tohoto vypořádání. Náklady řízení, včetně nákladů na právní zastoupení, by pak žalobkyně musela vynaložit i v případě, že by řízení probíhalo bez průtahů. Obvodní soud dále uvedl, že v daném případě není dána ani odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ohledně škody jí takto způsobené (ač byla vyzvána dle §118a odst. 2 o. s. ř. k doplnění rozhodujících skutečností). S ohledem na uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 20. 6. 2008, č. j. 51 Co 22/2008-91, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní posouzení věci za správné. Uvedl dále, že dle §26 zákona č. 82/1998 Sb. se pro vztahy upravené v tomto zákoně podpůrně použije úprava obsažená v zákoně č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a tedy i §442 obč. zák., dle nějž se poškozenému nahrazuje skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Skutečnou škodou je pak to, oč se v důsledku škodné události zmenší hodnota aktiv poškozeného takovým způsobem, že její celkové vyjádření v penězích se oproti předchozímu stavu sníží. Nelze tedy dojít k závěru, že na straně žalobkyně vznikla tvrzená škoda, neboť v míře odpovídající její platební povinnosti se zvýšila i hodnota majetku (nemovitostí), který připadl do jejího vlastnictví. Není přitom rozhodující, že v průběhu řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví žalobkyně převedla nabyté pozemky na dcery. Odvolací soud se dále ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně neunesla břemeno tvrzení, nespecifikovala-li náklady řízení, jež musela vynaložit na právní zastoupení, poplatky apod., jejichž náhrady se v rámci nároku na náhradu škody rovněž domáhala. Vymezila-li blíže tyto náklady až v průběhu řízení odvolacího, nemohl odvolací soud k této skutečnosti přihlížet, neboť jde z pohledu ustanovení §205a o. s. ř. o novou skutečnost. Uvedené platí i o tvrzení žalobkyně, že v rámci řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení. Tyto závěry vedly odvolací soud k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správného.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost je podle ní dána jak měnící povahou rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tak i zásadním právním významem napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Měnící povaha rozhodnutí podle dovolatelky vyplývá z toho, že zatímco soud prvního stupně dovodil, že na její straně nemohlo dojít ke vzniku škody nesprávným úředním postupem soudů, neboť sice musí vynaložit vyšší částku v rámci vypořádání, ale stejným způsobem došlo rovněž ke zhodnocení jí nabytých nemovitostí, tedy příjmová a výdajová stránka se vyrovnaly, a odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí je vyloučena, neboť dovolatelka neunesla v tomto směru břemeno tvrzení, nespecifikovala-li z čeho se tato škoda skládá, soud odvolací změnil tento právní názor, a tím i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť uzavřel, že tvrzená škoda nemůže být škodou, jelikož za škodu lze považovat toliko takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodní událostí, a proto se hodnocením podle zákona č. 82/1998 Sb. vůbec nezabýval. Ke změně rozsudku mělo podle dovolatelky dojít pouze do částky 1,202.031,- Kč odpovídající částce, o níž se v důsledku dlouhotrvajícího řízení navýšila náhrada přiznaná právním nástupcům druhé spoluvlastnice.
Zásadní právní význam rozhodnutí je pak dle dovolatelky založen následujícími otázkami. Předně, zda je škodou částka, kterou musí v důsledku nepřiměřeně dlouho trvajícího řízení vynaložit účastník na splnění konstitutivního rozhodnutí soudu a jež je vyšší než částka, kterou by vynaložil při řádném běhu věcí. Dále, zda „je možno v případě vypořádání podílového spoluvlastnictví a škodě způsobené dlouhotrvajícím řízením hovořit o škodě jako rozdílu nabývaného vlastnictví a úplaty přebývající hodnoty vypořádacího podílu, když poškozený již reálně do svého vlastnictví ničeho nenabývá, neboť v důvěře v pravomocné rozhodnutí (později zrušené) převedl nabytý majetek na jiného, ale hodnota vypořádacího podílu je určena fikcí ke dni rozhodnutí soudu.“ Nejvyšší soud by se dle dovolatelky měl dále vyslovit k tomu, zda na straně žalobce dochází k neunesení důkazního břemene, využije-li návrhu dle ustanovení §136 o. s. ř., přičemž označení skutkových tvrzení je v důsledku objektivních skutečností v části nároku nemožné, a zda dochází k neunesení důkazního břemene i tehdy, předloží-li žalobce listiny o zaplacení jednotlivých plateb představujících vzniklou škodu a označí soudní spisy, v nichž je možno seznat poskytnuté úkony právní služby, a soud se s těmito důkazy nijak nevypořádá. Zásadní právní význam je přisuzován rovněž otázce, je-li přípustnou novotou ve smyslu §205a o. s. ř. doplnění skutkových tvrzení učiněné z pokynu odvolacího soudu, byť tak nebylo učiněno výslovnou výzvou dle §118a o. s. ř., ale neformálním pokynem soudu. Další dovolatelkou předestřená otázka je zvážení toho, může-li soud při rozhodování opomenout závazný právní názor Ústavního soudu vyslovený ve věci účastníka soudního řízení, z něhož se poškozený dovolává práv na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, a zda-li je třeba v tomto směru na nález Ústavního soudu aplikovat ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. a ustanovení čl. 89 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb. Dovolatelka dále podrobně rozvedla svůj názor na tyto otázky, zdůraznila, že nabyla na základě pravomocného rozhodnutí v roce 1982 do svého vlastnictví pozemek p. č. 139/4 a následně se v roce 1989 stala výlučným vlastníkem pozemku p. č. 139/3. Od té doby nebylo její vlastnictví ničím rušeno, rozhodnutí byla pravomocná, avšak výše vypořádání byla určena ke dni rozhodování soudu o náhradě, tj. k 21. 9. 2004. Jak přitom bylo opakovaně konstatováno, naposledy v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 687/04, chybu navodil Nejvyšší soud ČSSR, jenž v rozporu s běžnou praxí obecných soudů v roce 1982 zrušil původní rozsudek soudu prvého stupně pouze ve výrocích o přikázání dvou pozemků do vlastnictví a určení náhrady k vypořádání, takže výrok o přikázání dvou zbylých pozemků nabyl právní moci. Uvedené pochybení Nejvyššího soudu ČSSR, jenž nelogicky a způsobem odporujícím procesní úpravě rozdělil vzájemně korespondující nároky stran, společně s nepřiměřeně dlouhým řízením, v průběhu nějž došlo k zásadní změně společenských podmínek a hodnoty pozemků, mělo za následek vznik škody na straně dovolatelky. Dovolatelka rovněž upozornila na to, že v průběhu trvání řízení došlo k podstatné změně právní úpravy, neboť dle §120 o. s. ř. ve znění účinném v rozhodné době byla i na provedené dokazování aplikována zásada vyšetřovací, a soud byl tak odpovědný i za rozsah a úplnost dokazování. Nesprávný úřední postup soudu spočívající ve zcela flagrantních průtazích v řízení byl konstatován v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 687/2004. Nelze přitom akceptovat závěry soudů nižších stupňů, které v podstatném nárůstu částky, jíž dovolatelka musela v rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví zaplatit, nespatřují vznik majetkové újmy. Je zapotřebí rovněž přihlédnout k tomu, že v průběhu řízení byly v letech 1988 a 1990 pozemky převedeny na dcery dovolatelky, a sama dovolatelka tedy nijak nemohla nabýt prospěchu jejich zhodnocením v letech následujících. Dovolatelka dále zdůraznila, že předložila listiny o zaplacení částek odpovídajících nákladům v řízení vynaloženým a jejich rozpis a označila též soudní spisy, z nichž jsou seznatelné v řízení provedené úkony, nemůže tedy obstát závěr, že neunesla důkazní břemeno. Soudy rovněž nijak nereflektovaly její návrh na postup podle §136 o. s. ř. Podání týkající se dokazovaných skutečností ze dne 12. 6. 2008 bylo reakcí na výzvu odvolacího soudu učiněnou při jednání před tímto soudem dne 25. 4. 2008, což je zřejmé i ze žádosti zástupce dovolatelky o doplnění protokolu o jednání v tomto směru. Posouzení, zda se i za těchto okolností může jednat o nepřípustnou novotu ve smyslu §205a o. s. ř., doposud nebylo v judikatuře řešeno. Soudy rovněž nezohlednily specifikum projednávané věci spočívající v tom, že nesprávnost úředního postupu coby titulu zakládajícího odpovědnost státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. byla v dané věci konstatována nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 687/04. Předestřené důvody tedy jednoznačně poukazují na to, že by Nejvyšší soud měl přistoupit ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, případně i rozhodnutí soudu prvního stupně.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolatelce nelze přisvědčit, domnívá-li se, že přípustnost dovolání je dána měnící povahou rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Pro posouzení, zda jde o měnící rozhodnutí, je rozhodující, jak odvolací soud ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného vztahu účastníků, případně zda stanovil práva a povinnosti účastníků oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 52, svazek 9/1999, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4788/2007). V posuzované věci však odvolací soud setrval na názoru soudu prvního stupně, že nejsou naplněny podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu, aniž by jakkoliv modifikoval jeho právní posouzení. Odvolací soud zhodnotil provostupňové rozhodnutí jako zcela správné, pouze více rozvedl závěr soudu prvního stupně o tom, že odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. je vyloučena tím, že na straně žalobkyně žádná škoda v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím nevznikla. Zatímco soud prvního stupně tento závěr pouze konstatoval, odvolací soud se blíže věnoval rozboru pojmu škoda a použitelnosti obecné občanskoprávní úpravy i pro právní vztahy posuzované podle zákona č. 82/1998 Sb. Tento postup lze považovat za prospívající přesvědčivosti potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by z něj však bylo možno dovozovat odlišné posouzení obsahu právního vztahu mezi účastníky.
Přípustnost dovolání dovolatelky proti rozsudku soudu odvolacího bylo tedy třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Zásadní právní význam ve smyslu tohoto ustanovení však nelze přikládat dovolatelkou předestřené otázce, zda částka, jíž dovolatelka musela zaplatit v rámci vypořádání podílového spoluvlastnictví a o níž bylo rozhodnuto až po mnohaletém soudním řízení, řadu let poté, co byly pozemky pravomocně přikázány do jejího vlastnictví, je škodou vzniklou na její straně. Závěry soudů obou stupňů lze v tomto směru považovat za souladné s hmotným právem i jeho výkladem v judikatuře Nejvyššího soudu. Předně je třeba uvést, že ani nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu (konstatovaná již dříve Nejvyšším soudem), jenž svým rušícím rozhodnutím oddělil výroky o přikázání do vlastnictví a o peněžní náhradě pro druhou spoluvlastnici, ani průtahy v pokračujícím řízení o vypořádání spoluvlastnictví, nejsou dostatečným podkladem pro to, aby bylo možno dovodit vznik odpovědnosti státu za škodu, neboť v tomto směru je rozhodující, zda skutečně došlo na straně dovolatelky k majetkové újmě. Vhodné je podotknout, že tvrdí-li dovolatelka, že nabyla jeden z předmětných pozemků v roce 1982 a druhý v roce 1989 do svého výlučného vlastnictví a mohla již od této doby plně realizovat své vlastnické právo, což ostatně učinila tím, že darovala tyto pozemky svým dcerám, aniž by musela vyčkávat vyjasnění otázky odpovídající finanční náhrady pro původní spoluvlastnici, není možné říci, že tento postup byl pouze v její neprospěch. Otázkou, jakým způsobem se za těchto okolností má určit hodnota přikázaných pozemků, se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 9/2005. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí stanovil, že je třeba vycházet z obecné ceny pozemků ke dni, k němuž se ukládá povinnost zaplacení přiměřené náhrady. Je-li tato částka vyšší, než částka stanovená v předchozím zrušeném rozhodnutí, není ovšem důvodu se domnívat, že by mělo jít o škodu na straně dovolatelky, neboť jde pouze o vyjádření hodnoty, kterou pozbyla druhá strana sporu a kterou nabyla dovolatelka do svého vlastnictví, nehledě na to, že ji již převedla na třetí osoby. Změna v oceňování nemovitostí, k níž v průběhu řízení došlo a jež se projevila ve výši soudem stanovené ceny pozemků, pak představuje snahu o určení odpovídající náhrady pro toho účastníka, jenž nemovitost pozbyl, a nelze ji považovat za újmu na straně osoby, jež se stala vypořádáním spoluvlastnictví její výlučnou vlastnicí (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1208/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009). Vliv společenských a ekonomických vlivů na penězi vyjádřenou hodnotu předmětu soudního sporu je objektivní skutečností, aniž by však v případě, že jde o vývoj méně výhodný pro jednu stranu sporu, bylo možno dovodit vznik škody na její straně. Opačný závěr, že v případě ukončení vleklého sporu v okamžiku méně příznivém pro jednoho z účastníků, je stát povinen uhradit rozdíl mezi plněním přiznaným předchozím zrušeným rozsudkem a rozsudkem konečným, by umožňoval spekulantský přístup stran k vedení sporu. Dovolatelkou zdůrazňované skutečnosti, že došlo k oddělení okamžiku stanovení náhrady a nabytí vlastnictví a že v mezidobí došlo k převodu předmětných pozemků na třetí osoby, pak nemohou mít vliv na správnost uvedených závěrů, neboť tyto okolnosti nijak nemění podstatu věci – spoluvlastníku pozbyvšímu vlastnictví věci je třeba přiznat právo na náhradu odpovídající hodnotě jeho spoluvlastnického podílu, jejíž určení je věcí řízení o vypořádaní podílového spoluvlastnictví, aniž by její případný nárůst mohl představovat škodu způsobenou státem, neboť vyjadřuje pouze to, o jakou hodnotu, vyčíslenou k okamžiku rozhodnutí soudu, se zvýšila majetková sféra spoluvlastníka nabyvšího spoluvlastněnou věc do výlučného vlastnictví.
Zásadní právní význam nelze přiznat ani výše uvedené otázce týkající se aplikace §136 o. s. ř. v souzené věci. Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že stanovení výše škody úvahou soudu dle ustanovení §136 o. s. ř. předpokládá, že základ nároku je prokázán a obtíže vznikají jen při určení její výše; prokáže-li poškozený v řízení vznik škody, ale neprokáže její výši uplatněnou v žalobě, může soud s přihlédnutím k výsledkům provedeného dokazování použít ustanovení §136 o. s. ř. ohledně té části škody, jejíž výši lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo ji nelze zjistit vůbec (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1983, sp. zn. 1 Cz 47/83, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13 ročník 1985, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1665/2004). Učinily-li soudy skutková zjištění, jejichž správností se Nejvyšší soud při zvažování přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže zabývat (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), že žalobkyně neprokázala, že na její straně došlo ke vzniku škody odpovídající nákladům na právní služby, znalečné a soudní poplatky, nemůže za těchto okolností být otázka aplikovatelnosti §136 o. s. ř. považována za významnou pro výsledné rozhodnutí ve věci, neboť nebyl vůbec prokázán vznik škody, jejíž výše by tímto způsobem mohla být zjišťována. Zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přikládán pouze otázce, jejíž posouzení je přínosné pro rozhodovací praxi soudů obecně, ale především i pro řešení konkrétního sporu. Nemůže-li se tedy posouzení otázky významu návrhu podle §136 o. s. ř. pro závěr o neunesení důkazního břemene nijak projevit ve výsledném rozhodnutí v projednávané věci, nelze ji považovat za zásadně právě významnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2956/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 71, svazek 1/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 27, svazek 4/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 600/2005).
Ani další dovolatelkou předestřená otázka neumožňuje shledat podané dovolání přípustným. Okolnost, zda v řízení navržené a provedené důkazy umožňují dospět k závěru, že na její straně došlo ke škodě způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., je především otázkou skutkových zjištění, jejichž správností se však dovolací soud, jak již bylo řečeno výše, v rámci řešení otázky přípustnosti dovolání zabývat nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2008, sp. zn. 33 Cdo 1805/2008). K tomu lze podotknout, že poukazovala-li žalobkyně na dokumenty, z nichž je zřejmé, jaké platby v rámci řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví učinila, aniž by současně tvrdila a prokazovala, že by tyto platby nemusela vynaložit, nedošlo-li by ze strany soudů k nesprávnému úřednímu postupu či nezákonnému rozhodnutí, je zřejmé, že závěr soudů obou stupňů, že dovolatelka neprokázala vznik škody nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím, obstojí i z tohoto důvodu. Vytknula-li současně dovolatelka soudům obou stupňů, že se dostatečně nevypořádaly s jejími důkazními návrhy, směřuje tímto tvrzením k naplnění dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tzn. vadě řízení ohrožující správnost rozhodnutí ve věci. Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu však lze z tvrzené vady řízení usuzovat jen tehdy, pokud je spojena s právní otázkou týkající se sporného výkladu procesního předpisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 33 Cdo 836/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 3339, CD 3/2007), kterážto ovšem v projednávané věci nijak předestřena nebyla.
Rovněž další nastíněnou otázku, zda lze za přípustnou novotu ve smyslu §205a o. s. ř. považovat doplnění skutkových tvrzení z pokynu odvolacího soudu, jenž neměl formu výzvy dle §118a o. s. ř., ale neformálního pokynu soudu, není možné považovat za zásadně právně významnou. Tvrdí-li dovolatelka, že byla odvolacím soudem na jednání vyzvána k doplnění dokazování v tomto směru, pak je třeba uvést, že toto tvrzení nemá oporu ve spise. V protokolu o jednání před odvolacím soudem žádná výzva k doplnění dokazování zaznamenána není a ani ve spise není založena jakákoliv listina, z níž by vyplývalo, že dovolatelka usilovala o doplnění tohoto protokolu. Nepodává-li se ze spisu, že k výzvě ze strany soudu skutečně došlo, není možné považovat posouzení jejího významu z hlediska ustanovení §205a o. s. ř. za zásadně právně významné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejde o otázku, na níž by spočívalo výsledné rozhodnutí ve věci.
Za případnou nelze v této věci považovat ani otázku, zda může soud při svém rozhodování opomenout závazný právní názor Ústavního soudu. Upozorňuje-li dovolatelka, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 687/04, bylo konstatováno, že v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích řízení a že tento závěr může být považován za způsobilý právní titul, jenž se může ve sféře stěžovatele projevit v souvislosti s uplatněním nároku ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., pak je třeba uvést, že Ústavní soud zároveň doplnil tento závěr dovětkem „dojde-li ke splnění (prokázání) ostatních zákonem předpokládaných podmínek, nutných ke vzniku nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem.“ Ústavní soud tedy nijak nedovodil, že by dovolatelce bez dalšího svědčilo právo na náhradu škody v rozsahu jí požadovaném. Soudy obou stupňů přitom nijak nepopřely závěry soudu Ústavního, že v původním řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví došlo k průtahům, shledaly však, že na straně dovolatelky nebyl prokázán vznik škody v jí požadované výši, pročež není možné jejímu žalobnímu návrhu vyhovět. Rozhodnutí soudů nižších stupňů tedy rozhodnutí soudu Ústavního nepomíjejí a pouze rozvíjejí jeho závěr, že je třeba se zabývat i zbývajícími předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. Řešení této otázky tedy opět nelze považovat za přínosné pro výsledné rozhodnutí ve věci, a nelze z ní tak usuzovat na zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu.
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání. Nejvyšší soud je tudíž podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. ledna 2012
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu