ECLI:CZ:NS:2012:28.ND.195.2012.1
sp. zn. 28 Nd 195/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně Komerční banky, a. s., IČ: 45317054, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, proti žalovanému D. T. , bytem v T., o zaplacení částky ve výši 9.028,22 Kč, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 16 EC 494/2011, o určení místní příslušnosti podle §11 odst. 3 o. s. ř, takto:
Určuje se, že věc vedenou u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 16 EC 494/2011 projedná a rozhodne Okresní soud v Přerově.
Odůvodnění:
Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 25. 8. 2011 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 9.028,22 Kč. Uvedla, že se žalovaným uzavřela dne 20. 4. 2005 úvěrovou smlouvu, na základě které mu poskytla úvěr ve výši 10.000,- Kč. Z důvodu prodlení žalovaného s úhradou úvěrových splátek žalobkyně dne 30. 4. 2010 od úvěrové smlouvy odstoupila. Následně žalobkyně zaslala žalovanému výzvu k úhradě zbylé úvěrové pohledávky a určila mu lhůtu k zaplacení. Žalovaný však tento dluh ani v takto určeném termínu nesplnil.
Dne 5. 4. 2012 se k žalobě vyjádřil žalovaný. V něm sdělil, že neuhrazení svého dluhu upřímně lituje, že v říjnu roku 2010 neočekávaně přišel o zaměstnání a po té, co v únoru 2011 ukončil svou živnostenskou činnost, nastoupil od března 2011 jako uchazeč evidovaný na Úrade práce, sociálnych vecí a rodiny v T.. Žalovaný dále uvedl, že přes veškerou snahu se mu již zaměstnání nalézt nepodařilo a proto v červnu 2011 požádal o přiznání předčasného starobního důchodu, který mu byl v únoru 2012 přiznán ve výši 432,- EUR měsíčně. Z tohoto důvodu soud požádal o prominutí úroků z prodlení, o osvobození od soudních poplatků a o schválení splátkového kalendáře k úhradě žalobou uplatněného nároku s měsíční splátkou ve výši 30,- EUR.
Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 10. 5. 2012, č. j. 16 EC 494/2011-43, vyslovil svou místní nepříslušnost k projednání věci a postupem podle §11 odst. 3 o. s. ř. tuto věc předložil Nejvyššímu soudu k určení, který soud věc projedná a rozhodne. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalovaný měl již v době podání žaloby bydliště ve Slovenské republice, když svůj trvalý pobyt na území České republiky zrušil ke dni 10. 8. 2009 a z jeho vlastního vyjádření vyplývá, že se od listopadu 2010 zdržoval ve Slovenské republice. S odkazem na čl. 16 odst. 2 a čl. 26 Nařízení rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Rady (ES) č. 44/2001“) dospěl předkládající soud k závěru, že dokud žalovaný neprojeví svou vůli nepodrobit se jurisdikci soudů České republiky, je mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudů České republiky dána s tím, že chybí podmínky pro určení místní příslušnosti. Proto věc postupem podle §11 odst. 3 o. s. ř. předložil Nejvyššímu soudu.
Podle §11 odst. 3 o. s. ř. „[j]de-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.“
Podle §103 o. s. ř. „[k]dykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).“
S ohledem na citovaná ustanovení se dovolací soud nejprve zabýval otázkou, zda projednávaná věc patří do pravomoci soudů České republiky, tedy zda byly splněny podmínky stanovené v §11 odst. 3 o. s. ř. pro rozhodnutí ve věci, a to s přihlédnutím k existenci mezinárodního prvku v souzené věci (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 1. března 2005, ve věci C-281/02 Owusu , ECR I-1383; nebo rozsudek Soudního dvora ze dne 17. listopadu 2011, ve věci c-327/10 Hypoteční banka a.s. proti Udovi Mikovi Lindnerovi , ECR I-00117). O věci s mezinárodním prvkem jde pak zejména v případech, kdy účastníkem právního vztahu je cizí státní příslušník nebo osoba s bydlištěm v cizině (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004).
Protože předmětem sporu v souzené věci je žaloba na plnění ze zrušené úvěrové smlouvy mezi tuzemskou bankou a spotřebitelem s bydlištěm na území jiného členského státu Evropské unie (S. r.), postupoval Nejvyšší soud podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001.
Podle čl. 16 odst. 2 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, může smluvní partner (podnikatel) „podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště.“
Podle čl. 24 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 platí, že „[n]ení-li soud jednoho členského státu příslušný již podle jiných ustanovení tohoto nařízení, stane se příslušným, jestliže se žalovaný dostaví k jednání k tomuto soudu. To neplatí, pokud se žalovaný dostaví proto, aby namítal nepříslušnost soudu, nebo je-li jiný soud podle článku 22 výlučně příslušný.“
Podle článku 267 Smlouvy o fungování evropské unie má soudní dvůr Evropské unie pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se mj. i výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie. Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie. Z hlediska povinnosti soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce je klíčové rozhodnutí Soudního dvora v případu 283/81 CILFIT (1982), ECR 3415, v němž formuloval tři výjimky, kdy národní soudy posledního stupně tuto povinnost nemají, a to jestliže:
1) otázka unijního práva není významná (relevantní) pro řešení daného případu,
2) existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé ),
3) jediné správné použití práva Společenství je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost (tzv. acte clair ); přitom k tomu, aby soud členského státu mohl konstatovat, že výklad unijního práva je zjevný, musí porovnat jednotlivé jazykové verze textu, používat terminologie a právních pojmů unijního práva, vzít zřetel na odlišnosti interpretace unijního práva, být přesvědčen, že jeho výklad je stejně zjevný soudům ostatních členských států a Soudnímu dvoru EU.
Otázkou vztahu čl. 16 odst. 2 a čl. 24 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 se Soudní dvůr ve své judikatuře zabýval, čímž je naplněna podmínka tzv. acte éclairé (viz dále) . Z těchto důvodu Nejvyšší soud, ač je v dané věci ve smyslu článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, věc nepředložil Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce.
V rozsudku Soudního dvora ze dne 20. května 2010, ve věci C-111/09 Česká podnikatelská pojišťovna, Vienna Insurance Group proti Michalu Bilasovi, [2010] ECR I-4545, Soudní dvůr uvedl, že „druhou větu článku 24 [Nařízení Rady (ES)] č. 44/2001 nelze chápat tak, že umožňuje vyloučit použití obecného pravidla uvedeného v první větě téhož článku pro jiné spory, než na které výslovně odkazuje,“ tj. pro spory taxativně uvedené v čl. 22 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001. Proto „přestože v oblastech, kterých se týkají oddíly 3 až 5 kapitoly II [Nařízení Rady (ES)] č. 44/2001, mají pravidla příslušnosti zaručit slabší straně zvýšenou ochranu, soudní příslušnost určená těmito oddíly nemůže být této straně vnucena. Rozhodne-li se strana vědomě účastnit řízení, [Nařízení Rady (ES)] č. 44/2001 jí ponechává možnost bránit se ve věci samé před jiným soudem, než jsou soudy určené na základě uvedených oddílů.“ Předeslané jinými slovy znamená, že v případě spotřebitelského sporu ve smyslu čl. 16 odst. 2 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 je mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudů jiného členského státu, než ve kterém se nachází bydliště spotřebitele, dána tehdy, pokud se spotřebitel i pouhým konkludentním jednáním (tj. ve formě účasti na řízení při současném nezpochybnění příslušnosti takového soudu) podřídí jurisdikci tohoto jiného členského státu.
V souzené věci se žalovaný spotřebitel s bydlištěm ve S. r. dne 5. 4. 2012 k podané žalobě vyjádřil. Ve svém vyjádření přitom žádným způsobem nezpochybnil mezinárodní příslušnost (pravomoc) Okresního soudu v Přerově. Z uvedeného důvodu je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že žalovaný, který by měl jinak být v souladu s čl. 16 odst. 2 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 žalován u soudu určeného podle místa jeho bydliště ve Slovenské republice, v souladu s čl. 24 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 dobrovolně podřídil jurisdikci soudu České republiky, čímž založil i mezinárodní příslušnost (pravomoc) tuzemských soudů k projednání věci, jak vyžaduje ustanovení §11 odst. 3 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že Okresní soud v Přerově, u něhož byla podána žaloba, se již s věcí seznámil, a vzhledem k tomu, že právě tomuto soudu adresoval žalovaný své vyjádření, je Nejvyšší soud toho názoru, že se zřetelem na zásadu hospodárnosti řízení bude nejvhodnější, aby daná věc byla projednána a rozhodnuta právě tímto soudem. S ohledem na tyto skutečnosti Nejvyšší soud podle §11 odst. 3 o. s. ř. určil, že místně příslušným k projednání a rozhodnutí věci je Okresní soud v Přerově.
Poučení:
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. července 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu