ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.1257.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 1257/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, PSČ 128 00, proti žalované imAGe Alpha, a. s., se sídlem v Brně, Hlinky 110, PSČ 603 00, identifikační číslo osoby 25 75 45 56, zastoupené Mgr. Evou Habánovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, PSČ 602 00, o zaplacení částky 3.706.310.017,- Kč s postižními právy ze směnek, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cm 70/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2010, č. j. 12 Cmo 80/2010-254, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 11. prosince 2008, č. j. 7 Cm 70/2003-173, jímž Městský soud v Praze uložil žalované zaplatit žalobkyni směnečný peníz ve výši 3.651.000.000,- Kč, s 7,05% úrokem vyčísleným ke dni podání žaloby částkou 895.879.337,50 Kč, s 7,05% úrokem z částky 3.651.000.000,- Kč od 2. června 2003 do zaplacení, s 6% úrokem z téže částky od 1. ledna 2001 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 12.170.000,- Kč a dále směnečný peníz ve výši 55.310.017,-Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2001 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 184.366,- Kč a náklady řízení, (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Šlo přitom v pořadí již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudek ze dne 24. října 2006, č. j. 7 Cm 70/2003-61, odvolací soud usnesením ze dne 13. září 2007, č. j. 12 Cmo 76/2007-110, (s výjimkou zamítavého výroku o části příslušenství uplatněné pohledávky) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že:
1/ Dne 26. června 1999 uzavřely INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKA, akciová společnost (dále jen „banka“) a společnost A. P. KONTO, s. r. o. (dále jen „společnost“) smlouvu o revolvingovém úvěru č. 1080-074-99 (dále jen „úvěrová smlouva“), na jejímž základě vznikl společnosti závazek splatit bance poskytnutý úvěr.
2/ Dne 9. prosince 1999 uzavřely banka, společnost a žalovaná smlouvu (dále jen „smlouva“), podle níž závazek společnosti vůči bance ze smlouvy o úvěru přebírá žalovaná, s tím, že žalovaná k zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy vystaví a předá bance dvě směnky znějící na směnečný peníz 3.651.000.000,- Kč a 55.310.017,-Kč; smlouva nabyla účinnosti dne 27. prosince 1999.
4/ Žalovaná vystavila dne 27. prosince 1999 ve prospěch banky dvě směnky vlastní se splatností pět dnů po viděné s prezentací nejdříve od 31. května 2000 znějící na směnečný peníz 3.651.000.000,- Kč a 55.310.017,-Kč.
5/ Téhož dne uzavřela žalovaná jako prodávající se společností IPB Group Holding, a. s. (dále jen „IPB Group Holding“) jako kupující smlouvu o prodeji podniku (dále jen „smlouva o prodeji podniku“).
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého se žalovaná námitkou nedostatku pasivní věcné legitimace neubránila povinnosti uložené jí vydaným směnečným platebním rozkazem. V řízení nebylo žádným z provedených důkazů prokázáno, že sporné směnky byly vydány (tj. ve smyslu §5 odst. 1 zákona 591/1992 Sb., o cenných papírech, se staly majetkem prvního nabyvatele) ještě před uzavřením smlouvy o prodeji podniku a že závazky ze směnek tudíž byly převedeny jako součást podniku smlouvou o prodeji podniku na IPB Group Holding.
K návrhu žalované na doplnění dokazování výslechem svědka Ing. Á. odvolací soud uvedl, že jde o důkaz uplatněný – v rozporu s ustanovením §205a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – až v odvolacím řízení, odvolací soud jej proto (stejně jako důkaz čestným prohlášením sepsaným stejnou osobou dne 7. října 2010, jímž měl být jen nahrazen jinak nepřípustný důkaz samotnou svědeckou výpovědí) neprovedl. Za nadbytečný pak měl rovněž žalovanou navrhovaný opakovaný výslech svědkyně Mgr. I.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, namítajíc, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá dle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (odstavec 3), a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupě zrušil a „žalobu zamítl, případně vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že „důkladně a správně nepřihlédl“ ke všem vypovězeným, zjištěným a dovolatelkou tvrzeným skutečnostem ani k tomu, že dovolatelkou tvrzené skutečnosti „svědkové ve věci předvolaní de facto potvrdili“ a dospěl tak k nesprávnému závěru, podle něhož žalovaná okamžik vydání směnek neprokázala. Podle přesvědčení dovolatelky bylo provedenými důkazy (účastnickou výpovědí místopředsedy představenstva žalované Ing. J., svědeckými výpověďmi Mgr. I., Ing. G., Ing. T. a Mgr. B. a předloženými listinnými důkazy) prokázáno, že k podpisu směnek a jejich předání pracovnici banky došlo dopoledne 27. prosince 1999, tedy ještě před uzavřením smlouvy o prodeji podniku (podepsané v odpoledních hodinách téhož dne).
Za nesprávný považuje dovolatelka rovněž postup odvolacího soudu, který neprovedl navrhovaný opakovaný výslech svědkyně Mgr. I. Dovolatelka obdržela před nařízením jednání odvolacím soudem přípis označené svědkyně, kterým jí sdělila, že nalezla další dokumenty k projednávané věci a že má další informace, které by mohla předložit soudu. Odvolací soud však – bez toho, že by znal obsah navrhované výpovědi a obsah možných nalezených dokumentů – „toto svědectví žalované provést neumožnil“.
„Podstatnou vadou“ je podle dovolatelky řízení postiženo proto, že odvolací soud neprovedl žalovanou navržené nové důkazy (vzniklé až v průběhu odvolacího řízení), a to čestným prohlášením Ing. Á. a svědeckou výpovědí této osoby; přitom jde o důkazy zásadní, jež zcela potvrzují tvrzení žalované.
Konečně „zcela chybným“ shledává dovolatelka právní závěr odvolacího soudu „o tom, že nemohlo dojít k přechodu směnečných závazků ze žalovaných směnek na IPB Group Holding, i kdyby smlouva o prodeji podniku byla uzavřena až po vzniku směnečných závazků“.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné.
Dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O případ uvedený v §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, když soud prvního stupně ve svém v pořadí druhém rozhodnutí ve věci samé sice rozhodl jinak (jsa přitom vázán právním názorem odvolacího soudu) než v původním rozsudku, který byl rozhodnutím odvolacího soudu zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, dovolatel však správnost právního názoru odvolacího soudu (vyjádřeného v jeho předchozím rozhodnutí) dovoláním nezpochybnil (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3602/2007, uveřejněné pod číslem 69/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud přitom podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neshledal, když dovolatelka mu – oproti svému mínění – nepředkládá k řešení žádnou právní otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jakkoli dovolatelka v dovolání avizuje také uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – posuzováno podle obsahu – polemikou se závěrem odvolacího soudu, podle kterého v řízení nebylo prokázáno, že k vydání směnek došlo před uzavřením smlouvy o prodeji podniku, ve skutečnosti namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu usuzovat nelze.
Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rovněž bezvýznamné námitky dovolatelky, jimiž vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., když dovolatelkou vytýkané vady (jež měly spočívat v tom, že odvolací soud neprovedl dovolatelkou navrhovaný opakovaný výslech svědkyně Mgr. I. a nedoplnil dokazování čestným prohlášením Ing. Á. a jeho svědeckou výpovědí) podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnují. Ani dovolací soud ostatně nemá žádné pochybnosti o tom, že případné doplnění dokazování v souladu s požadavkem žalované by v poměrech projednávané věci odporovalo zásadě neúplné apelace vyjádřené v ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. [výpověď označeného svědka zjevně není důkazem, který by ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. nastal (vznikl) až po vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž stejný závěr je nutné, jak z přiléhavých důvodů dovodil již odvolací soud, vztáhnout i na písemně zachycený projev takového svědka (jeho „prohlášení“), jímž by měla být podle představy dovolatelky výpověď svědka nahrazena]. K právu soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, pak v obecné rovině srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. IV. str. 259.
Konečně otázka, zda směnečné závazky ze žalovaných směnek mohly přejít na IPB Group Holding v případě, kdyby byla smlouva o prodeji podniku uzavřena až po vzniku směnečných závazků, napadené rozhodnutí nečiní zásadně právně významným již proto, že odvolací soud na jejím posouzení napadené rozhodnutí nezaložil.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu