ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2347.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 2347/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně COGNOR Stahlhandel Czech Republic s. r. o., se sídlem v Pardubicích – Pardubičkách, Průmyslová čp. 461, PSČ 530 03, identifikační číslo osoby 47 12 41 21, zastoupené JUDr. Antonínem Hedrlínem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1037/49, PSČ 170 00, proti žalovanému Z. S., zastoupenému JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem, se sídlem v Liberci III – Jeřábu, 1. máje 535/50, PSČ 460 02, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 37 Cm 51/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. února 2011, č. j. 5 Cmo 387/2010-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 1. února 2011, č. j. 5 Cmo 387/2010-76, potvrdil rozsudek ze dne 14. září 2010, č. j. 37 Cm 51/2010-48, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 19. února 2010, č. j. 37 Cm 51/2010–18, kterým žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 351.771,-Kč s 6% úrokem od 3. června 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu 1.172,57,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle něhož se žalovaný vznesenými námitkami povinnosti uložené mu směnečným platebním rozkazem neubránil.
Přitom zdůraznil, že projednání dané věci nebrání překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť jakkoli bylo v předchozím řízení (vedeném soudem prvního stupně pod sp. zn. 37 Cm 325/2009) týkajícím se stejných účastníků pravomocně rozhodnuto o nároku vycházejícím z téže směnečné listiny, nešlo (se zřetelem ke změnám v obsahu směnky provedeným po vydání zamítavého rozsudku v dříve projednávané věci) o věc totožnou.
Odkazuje na ustanovení čl. I. §8 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) dále ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že dlužníkem ze směnky, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhá, je žalovaný, který směnku podepsal jménem společnosti LIP Production s. r. o. (směnečníka), přestože již nebyl jejím jednatelem. Tvrzení žalovaného, podle kterého podepsal směnku jako zmocněnec směnečníka na základě generální plné moci udělené mu dne 25. února 2009, pak měl odvolací soud za neprokázané.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel především nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého projednání dané věci nebrání překážka věci pravomocně rozhodnuté, akcentuje, že změna v obsahu směnky (přeškrtnutí rubopisu umístěného na směnce) nemůže nic změnit na tom, že o stejném nároku již bylo dříve pravomocně rozhodnuto (ve věci vedené soudem prvního stupně pod sp. zn. 37 Cm 325/2009) a nyní probíhající řízení by proto mělo být podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastaveno.
Dále dovolatel setrvává na názoru, podle něhož byl k podpisu směnky za směnečníka „řádně legitimován“ na základě „řádně udělené plné moci“. Přitom zdůrazňuje, že k platnosti směnečného závazku není zapotřebí, aby „vztah, který zmocňoval žalovaného k podpisu směnky“ byl u podpisu „doložen“, ale pouze to, aby takový vztah „v době podpisu fakticky existoval“. V situaci, kdy dovolatel „jednal v souladu se svým oprávněním, žádného excesu se nedopustil“, nemůže se pak „na něj aplikovat“ ustanovení čl. I. §8 směnečného zákona.
Konečně dovolatel namítá, že podle směnečného prohlášení ze dne 3. března 2009 byla „základním účelem vystavení směnek“ úhrada pohledávek žalobkyně vůči směnečníkovi, tento důvod vystavení směnky by však nemohl být v situaci, kdy by byla směnka zaplacena žalovaným, naplněn.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a řízení podle ustanovení §243b odst. 4 o. s. ř. zastavil.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.
Učinil tak proto, že dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Jakkoli dovolatel v dovolání avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – posuzováno podle obsahu – ve skutečnosti zpochybňuje hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem, ústící v závěr, podle něhož žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že „při podpisu směnky jednal jako zmocněnec“. Současně konstruuje vlastní skutkový závěr (podle kterého byl podle „řádně udělené plné moci“ k podpisu směnky „legitimován“), na jehož základě následně polemizuje i s právním posouzením věci soudy nižších stupňů (dovozuje, že v posuzované věci nebyly dány důvody pro aplikaci ustanovení čl. I. §8 směnečného zákona). Uplatňuje tak – nepřípustně – dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze (k tomu srov. též např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 29 Odo 1416/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska výhrady dovolatele, podle níž soudy nižších stupňů věc projednaly a rozhodly, přestože takovému postupu bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté. V tomto směru totiž dovolatel z obsahového hlediska uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení podle ustanovení §229 odst. 2 písm. b) o. s. ř., která však není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení přípustnost dovolání založit nelze (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zásadně právně významným konečně nečiní rozhodnutí odvolacího soudu ani argumentace dovolatele týkající se kauzálního důvodu vystavené směnky. Jde totiž o výhrady, které nebyly obsaženy ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu a soudy nižších stupňů k nim – se zřetelem ke koncentraci řízení o námitkách (srov. ustanovení §175 odst. 1, 4 o. s. ř.) – nemohly při rozhodování o tom, zda směnečný platební rozkaz bude ponechán v platnosti, přihlížet (k tomu, že v takovém případě nejde o otázku zásadního právního významu, viz např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. 29 Odo 6/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že při úvahách o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřehlédl, že v další věci s týmiž účastníky rozsudkem ze dne 28. března 2012, č. j. 29 Cdo 3180/2011-79, zrušil k dovolání žalovaného rozsudky soudů nižších stupňů (šlo o rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. června 2010, č. j. 37 Cm 465/2009-37 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. dubna 2011, č. j. 9 Cmo 256/2010-51), které se rovněž zabývaly otázkou aplikace ustanovení čl. I. §8 směnečného zákona (ve vztahu k podpisu žalovaného na jiné směnce). Jakkoli Nejvyšší soud setrvává na závěrech, jež v označené věci formuloval [podle kterých není bez dalšího důvodem pro postup podle ustanovení čl. I. §8 směnečného zákona skutečnost, že oprávnění fyzické osoby podepsat směnku jménem právnické osoby (popř. za ni) bylo založeno jinak, než tato osoba uvedla ve směnečné listině], nutno zdůraznit, že ke kasaci uvedených rozhodnutí přistoupil v situaci, kdy se soudy nižších stupňů tím, zda směnečník udělil žalovanému plnou moc, která by jej opravňovala k podpisu směnky za směnečníka, nezabývaly (na rozdíl od nyní projednávané věci, v níž odvolací soud na základě výsledků provedeného dokazování uzavřel, že nebylo prokázáno, že žalovaný jednal při podpisu směnky jako zmocněnec).
K posouzení přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud přistoupil s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného Nejvyšší soud odmítl a žalobkyni žádné náklady v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. června 2012
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu