ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2443.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 2443/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, PSČ 128 00, proti žalované imAGe Alpha, a. s., se sídlem v Brně, Hlinky 110, PSČ 603 00, identifikační číslo osoby 25 75 45 56, zastoupené Mgr. Evou Habánovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Ponávka 185/2, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 62/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2009, č. j. 5 Cmo 357/2009-447, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 11. prosince 2008, č. j. 30 Cm 62/2003-377, jímž Městský soud v Praze ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 24. února 2005, č. j. 30 Cm 62/2003-35, v části, v níž uložil žalované zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně (České konsolidační agentuře) částku 1.776.948.587,- Kč s 7,05% úrokem z částky 1.694.672.102,- Kč od 27. prosince 1997 do zaplacení, s 6% úrokem z částky 1.694.672.102,- Kč od 31. května 2001 do zaplacení, s 6% úrokem z částky 82.276.485,- Kč od 31. května 2001 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 5.648.907,- Kč a 274.255,- Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 1.532.441,- Kč (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Šlo přitom v pořadí již o druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, když jeho předchozí rozsudek ze dne 9. června 2005, č. j. 30 Cm 62/2003-66, odvolací soud usnesením ze dne 16. května 2006, č. j. 5 Cmo 138/2006-235, (s výjimkou výroku o zastavení řízení) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že:
1/ Dne 28. května 1999 uzavřely INVESTIČNÍ A POŠTOVNÍ BANKA, akciová společnost (dále jen „banka“) a společnost Apollón holding, a. s. (dále jen „společnost“) smlouvu o revolvingovém úvěru č. 1080-99-064 (dále jen „úvěrová smlouva“), na jejímž základě vznikl společnosti závazek splatit bance poskytnutý úvěr.
2/ Na základě smlouvy z listopadu 1999 (dále jen „zástavní smlouva“) převzala banka od společnosti „do zástavy“ k zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy směnku „odpovídající svou hodnotou zajištěné pohledávce“ (dále jen „první směnka“).
3/ Dne 9. prosince 1999 uzavřely banka, společnost a žalovaná smlouvu (dále jen „smlouva“), podle níž závazek společnosti vůči bance ze smlouvy o úvěru přebírá žalovaná, s tím, že právní účinky založené smlouvou pominou, jestliže nejpozději do 31. března 2000 společnost IPB Group Holding, a. s. (dále jen „IPB Group Holding“) nebo jiná pro banku přijatelná osoba nepřevezme či zcela nezajistí rizika banky spojená s dluhem z úvěrové smlouvy, popřípadě žalovaná od smlouvy odstoupí. Smluvní strany se dále dohodly, že zástavní právo zřízené k první směnce se ruší, přičemž banka předá první směnku žalované oproti vydání dvou nových směnek znějících na směnečný peníz 1.694.672.102,-Kč a 82.276.485,-Kč (dále též jen „druhá a třetí směnka“); směnky měly být uloženy ve společné úschově, která umožní vrátit první směnku žalované a předat druhou a třetí směnku bance, pokud nebude splněna žádná ze sjednaných rozvazovacích podmínek, případně vrátit druhou a třetí směnku žalované a první směnku bance, bude-li alespoň jedna rozvazovací podmínka splněna. Smlouva nabyla účinnosti dne 27. prosince 1999.
4/ Žalovaná vystavila dne 27. prosince 1999 ve prospěch banky dvě směnky vlastní se splatností pět dnů po viděné s prezentací nejdříve od 31. května 2000 znějící na směnečný peníz 1.694.672.102,-Kč a 82.276.485,-Kč.
5/ Téhož dne uzavřela žalovaná jako prodávající s IPB Group Holding jako kupující smlouvu o prodeji podniku (dále jen „smlouva o prodeji podniku“).
Odvolací soud – poté, co částečně zopakoval dokazování výslechem svědkyně Mgr. I. – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého se žalovaná námitkou nedostatku své pasivní věcné legitimace neubránila povinnosti uložené jí vydaným směnečným platebním rozkazem. V řízení nebylo žádným z provedených důkazů prokázáno, že sporné směnky (druhá a třetí směnka) byly vydány (tj. ve smyslu §5 odst. 1 zákona 591/1992 Sb., o cenných papírech, se staly majetkem prvního nabyvatele) ještě před uzavřením smlouvy o prodeji podniku a že závazky ze směnek tudíž byly převedeny jako součást podniku smlouvou o prodeji podniku na IPB Group Holding.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení „otázky emise předmětných směnek“ a požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a „žalobu zamítl, případně vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení“.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že při posuzování uvedené otázky „důkladně a správně nepřihlédl“ ke všem vypovězeným, zjištěným a dovolatelkou tvrzeným skutečnostem ani k tomu, že dovolatelkou tvrzené skutečnosti „svědkové ve věci předvolaní de facto potvrdili“ a dospěl tak k nesprávnému závěru, podle něhož žalovaná okamžik vydání směnek neprokázala. Podle přesvědčení dovolatelky bylo provedenými důkazy (účastnickou výpovědí místopředsedy představenstva žalované Ing. J., svědeckými výpověďmi Mgr. I., Ing. G., Ing. T. a Mgr. B. a předloženými listinnými důkazy) prokázáno, že k podpisu směnek a jejich předání pracovnici banky došlo dopoledne 27. prosince 1999, tedy ještě před uzavřením smlouvy o prodeji podniku (podepsané v odpoledních hodinách téhož dne).
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné.
V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, není objektivně přípustné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé pak může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka však Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jakkoli dovolatelka v dovolání avizuje uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – posuzováno podle obsahu – polemikou se závěrem odvolacího soudu, podle kterého v řízení nebylo prokázáno, že k vydání druhé a třetí směnky došlo před uzavřením smlouvy o prodeji podniku, ve skutečnosti namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu usuzovat nelze.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. března 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu