ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.3744.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 3744/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce J. K. , zastoupeného Mgr. Martinem Štuksou, advokátem, se sídlem v Praze – Podolí, Kaplická 1037/12, PSČ 140 00, proti žalovanému RsDr. J. B. , jako správci konkursní podstaty úpadkyně KJB Komplex s. r. o., identifikační číslo osoby 49903861, zastoupenému JUDr. Janem Menšem, advokátem, se sídlem v Děčíně I, Masarykovo nám. 2/2, PSČ 405 02, za účasti společnosti W.A.G. minerální paliva, a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Vítězné pláni 1719/4, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 26415623, jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, zastoupené JUDr. Josefem Tichým, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Šaldova 217/7, PSČ 400 01, o vyloučení nemovitosti ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 25 Cm 10/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne18. března 2010, č. j. 15 Cmo 219/2009-222, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 3.060,- Kč, k rukám jeho zástupce.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí částku 3.060,- Kč, k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze potvrdil k odvolání žalobce rozsudek ze dne 4. března 2009, č. j. 25 Cm 10/2007-186, jímž Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl žalobu o vyloučení ve výroku označených nemovitostí (dále jen „sporné nemovitosti“) z konkursní podstaty úpadkyně KJB Komplex s. r. o.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, nepředkládá.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 1553/2007, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2009, pod číslem 133 (k jehož závěrům se posléze přihlásil i v usnesení ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 631/2010, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu dále označená, na webových stránkách Nejvyššího soudu), vysvětlil, že závazek společníka splatit vklad do základního kapitálu (resp. v poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2000 základního jmění) společnosti je jeho závazkem ze společenské smlouvy. Podle ustanovení §261 odst. 3 písm. a/ zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) se závazkové vztahy mezi zakladateli obchodních společností, mezi společníkem a obchodní společností, jakož i mezi společníky navzájem, pokud jde o vztahy týkající se účasti na společnosti, řídí bez ohledu na povahu účastníků, třetí částí obchodního zákoníku. V případě, že zakladatel vklad nesplatí včas, nedochází k zániku závazku splatit vklad, ale závazek trvá dále až do jeho zániku splněním, popř. jiným způsobem (srov. ustanovení §365 a násl. obch. zák.), a společník jej tudíž může (je povinen) splnit i dodatečně, po vzniku společnosti. Posouzení této (dovolatelem předestírané) otázky tudíž napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní.
Dojde-li ke splacení nepeněžitého vkladu a nabude-li společnost k předmětu vkladu (nemovitosti) vlastnické právo, je z ustanovení §59, §60 a §196a odst. 3 obch. zák. zcela zjevné, že společnost nemůže pozbýt nabyté vlastnické právo na základě „výměny vkladů“ (nepeněžitého za peněžitý); v poměrech projednávané věci přicházela v úvahu pouze kupní smlouva o převodu nemovitostí vložených žalobcem do pozdější úpadkyně, respektující mimo jiné požadavky ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. Nejvyšší soud nevidí důvodu připouštět dovolání k formulování tohoto jednoznačného závěru (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, ze dne 30. května 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005 či ze dne 24. května 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007).
Konečně na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z námitky, podle níž soudy nezohlednily dobrou víru dovolatele, se kterou uzavíral kupní smlouvu. Jak již Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, dobrá víra sama o sobě (a to ani kdyby byla u dovolatele dána) k nabytí vlastnického práva k nemovitostem nepostačuje (srov. např. rozsudek ze dne 23. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2287/2008, uveřejněný pod číslem 67/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněný pod číslem 56/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či rozsudky ze dne 18. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1955/2010, sp. zn. 29 Cdo 2015/2011 a sp. zn. 29 Cdo 2018/2011).
Důvod připustit dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému a vedlejší účastnici vzniklo každému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.
Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“). Podle ustanovení §8, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 vyhlášky činí sazba odměny 4.500,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 2.250,- Kč, jelikož zástupci žalovaného i vedlejší účastnice učinili v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty ve výši 510,- Kč podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalovanému a vedlejší účastnici k tíži dovolatele každému celkem 3.060,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 29. března 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu