ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.4455.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 4455/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s., se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, proti žalovanému R. Č., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Machem, advokátem, se sídlem v Brně, IBC, Příkop 6, PSČ 604 25, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 21 Cm 86/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. prosince 2009, č. j. 4 Cmo 319/2009-178, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 3. prosince 2009, č. j. 4 Cmo 319/2009-178, potvrdil rozsudek ze dne 31. října 2008, č. j. 21 Cm 86/2007-104, jímž Krajský soud v Brně ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 16. července 2007, č. j. 21 Sm 141/2007-10 (ve znění usnesení ze dne 24. července 2007, č. j. 21 Sm 141/2007-16), jímž uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 3,762.224,- Kč s 6% úrokem od 26. března 2005 do zaplacení, směnečnou odměnu 12.540,- Kč a náklady řízení.
Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně, který – odkazuje na ustanovení čl. I. §10, §30, §75, §77 odst. 3 a §78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového a na skutková zjištění, jež učinil z provedených důkazů – uzavřel, že žalovanému se prostřednictvím včas uplatněných a řádně odůvodněných námitek správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.
Přitom uzavřel, že žalovaný směnku podepsal jako aval za výstavce [K. Č. a syn – řeznictví a uzenářství, s. r. o., identifikační číslo osoby 46 96 17 21 (dále jen „výstavce“)], pročež je ze směnky jako přímý dlužník zavázán. Shodně se soudem prvního stupně pak dovodil, že směnka byla vystavena k zajištění úvěru poskytnutého žalobkyní výstavci na financování pořízení technologické linky expedice masa s oddělením čistého a nečistého provozu, modernizaci chladicích a mrazicích zařízení na skladování surovin a polotovarů, pořízení záznamových a vyhodnocovacích přístrojů dle systému HACCP a zvýšení a zdokonalení hygieny provozu, přičemž byly splněny podmínky pro uplatnění směnky, jelikož výstavce nesplnil závazek použít veškeré finanční prostředky získané poskytnutými dotacemi souvisejícími s financovanou investicí na mimořádnou splátku úvěru, když z dotace ve výši 1,080.132,- Kč (dále jen „první dotace“) zaplatil jako mimořádnou splátku úvěru pouze 1,000.000,- Kč a z dotace ve výši 2,490.000,- Kč (dále jen „druhá dotace“) nezaplatil nic.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „ o. s. ř.“), spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázky „zásady ochrany poctivého obchodního styku“.
Dovolatel popisuje skutkové okolnosti věci a zdůrazňuje, že žalobkyně „sama způsobila zmaření podmínky dohodnuté ve prospěch podniku“ (rozuměj odmítla přijmout platbu ve výši 80.132,- Kč), přestože platba byla ekonomicky možná a nebyla realizována v důsledku postupu žalobkyně a „nekvalitou“ jí poskytovaných bankovních služeb. Dále dovolatel zpochybňuje správnost hodnocení důkazů odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) a uzavírá, že na jednu „investiční akci“ nemohly být poskytnuty dvě dotace, z čehož dovozuje, že výstavce neměl povinnost „druhou dotaci“ použít na mimořádnou splátku úvěru, jehož vrácení bylo směnkou zajištěno. Potud cituje ustanovení §125 a §132 o. s. ř. a zdůrazňuje, že není jeho povinností prokazovat, na co byly prostředky z dotace použity.
Požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Po uplynutí lhůty k podání dovolání následně dovolatel doplnil dovolání několika podáními (k tomu viz č. l. 284, 305 až 307, 311 a 328), ve kterých jednak již uplatněné dovolací důvody doplnil, jednak uplatnil nové skutečnosti a důkazy, k nimž Nejvyšší soud již nemohl přihlédnout (§241a odst. 4 o. s. ř.).
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za bezdůvodné.
Dovolání žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení §243b odst. 5 o. s. ř. odmítl.
Učinil tak proto, že dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možno usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel (mimo jiné) brojí proti závěru rozhodnutí odvolacího soudu, podle něhož žalobkyně vůči němu po právu uplatnila nárok ze směnky, jelikož výstavce v rozporu se smlouvou nepoužil peníze, které mu byly vyplaceny podle druhé dotace, na mimořádnou splátku úvěru. Argumentací, že druhá dotace nebyla poskytnuta na „investiční akci“, na kterou byl výstavci žalobkyní poskytnut úvěr, přitom dovolatel uplatňuje (nepřípustně) dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., tj. namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Přitom dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. dovolatel u dovolání, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici nemá a jeho prostřednictvím přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze.
Za této situace na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nebylo možno usuzovat ani z hlediska řešení otázky, zda žalobkyně vskutku zmařila převod části první dotace na úhradu dluhu ze smlouvy o úvěru, když pro přijetí závěru, podle něhož žalobkyně mohla vůči žalovanému uplatnit nárok ze směnky, postačovalo již to, že výstavce na mimořádnou splátku úvěru nepoužil peněžní prostředky získané na základě druhé dotace.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu