ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.4573.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 4573/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobce Ing. J. K., CSc. , zastoupeného Mgr. Janem Halamou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, PSČ 110 00, proti žalované V. H., zastoupené Mgr. Františkem Mészárosem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 2, PSČ 110 00, o uzavření kupní smlouvy a o určení neplatnosti nabídky na převod bytové jednotky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 308/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2010, č. j. 20 Co 543/2008-258, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.160,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 30. dubna 2008, č. j. 15 C 308/2005-166, zamítl Obvodní soud pro Prahu 5 žalobu o nahrazení projevu vůle žalované přijmout návrh původní žalobkyně (M. K.) na uzavření kupní smlouvy o převodu bytové jednotky specifikované ve výroku (dále jen „bytová jednotka“), a to ve znění uvedeném ve výroku I., žalobu o určení neplatnosti nabídky na převod bytové jednotky (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
V záhlaví označeným rozsudkem změnil Městský soud v Praze k odvolání původní žalobkyně (M. K.) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se nahrazuje vůle žalované Věry Houskové přijmout návrh žalobce Ing. J. K. na uzavření kupní smlouvy o převodu bytové jednotky ve znění ve výroku uvedeném (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud vyšel z toho, že:
1) Žalovaná je vlastnicí bytové jednotky, původní žalobkyně (M. K.) byla její nájemkyní.
2) Původní žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 16. září 2004 smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy o převodu bytové jednotky a s ní spojeného spoluvlastnického podílu na společných částech budovy (dále též jen „smlouva o smlouvě budoucí“).
3) Podle článku IV. bod 1 smlouvy o smlouvě budoucí se smluvní strany „zavazují k podpisu kupní smlouvy do 60 dnů ode dne, kdy došlo k pravomocnému vkladu změny prohlášení vlastníků vedeného Katastrálním úřadem pro Hlavní město Prahu pod č. j. V-11744/2004-101; tuto skutečnost se zavazuje budoucí prodávající (žalovaná) oznámit neprodleně budoucí kupující (původní žalobkyni) společně s výzvou k uzavření kupní smlouvy“. Podle článku IV. bodu 3 smlouvy o smlouvě budoucí dojde-li „k zamítnutí návrhu na vklad změny prohlášení vlastníků uvedeného v odstavci 1 tohoto článku, smluvní strany se zavazují, že ve lhůtě uvedené v odstavci 1 tohoto článku uzavřou kupní smlouvu v souladu s prohlášením vlastníka ve znění před jeho změnou“. Smlouva o smlouvě budoucí obsahuje znění kupní smlouvy, kupní cena měla činit 1,500.000,- Kč.
4) Změna prohlášení vlastníka se měla týkat podílu na společných částech domu a pozemku, vážícího se k bytové jednotce, a to z podílu 1100/21294 na podíl ve výši 1100/19389. Řízení o vkladu změny prohlášení vlastníků, vedené u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, bylo dne 11. listopadu 2004 zastaveno.
5) Žalovaná doručila původní žalobkyni nabídku na převod vlastnictví k bytové jednotce za kupní cenu ve výši 2,500.000,- Kč. Původní žalobkyně sdělila žalované, že trvá na uzavření smlouvy v souladu se smlouvou o smlouvě budoucí.
6) Původní žalobkyně v průběhu odvolacího řízení zemřela a jejím právním a procesním nástupcem se stal Ing. J. K., CSc.
Na takto ustaveném základu odvolací soud uzavřel, že žalobci svědčí právo na nahrazení projevu vůle žalované podle ustanovení §50a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Z článku IV. smlouvy o smlouvě budoucí totiž závěr, na němž založil své rozhodnutí soud prvního stupně a podle kterého žalovaná neměla jinou povinnost než učinit návrh na uzavření smlouvy, dovodit nelze. Základem smluvního ujednání je synallagmatický závazek obou smluvních stran k uzavření kupní smlouvy ve stanovené lhůtě. Žalovaná se nadto zavázala, že budoucí kupující oznámí provedení vkladu změny prohlášení vlastníka spolu s výzvou k uzavření smlouvy, to však nic nemění na právu každé ze smluvních stran na uzavření sjednané kupní smlouvy ve stanovené lhůtě a tomu odpovídající soudně vynutitelné povinnosti druhé smluvní strany. Obsah kupní smlouvy je dán smlouvou o smlouvě budoucí a žádná ze stran se od něj nemohla odchýlit.
Skutečnost, že řízení o vkladu bylo zastaveno, je třeba posoudit jako obdobu zamítnutí návrhu na vklad změny prohlášení vlastníka ve smyslu článku IV. bodu 3 smlouvy o smlouvě budoucí. Bylo-li řízení o vkladu změny prohlášení vlastníka zastaveno dne 11. listopadu 2004, byla žalovaná povinna nabídnout bytovou jednotku ke koupi do 11. ledna 2005; porušila-li tuto povinnost, svědčí žalobci právo domáhat se uzavření kupní smlouvy v souladu s ustanovením §50a odst. 2 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítajíc, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňujíc tak dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a navrhujíc, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka zdůrazňuje, že smlouva o smlouvě budoucí jí nezakládá jinou povinnost než učinit návrh druhé smluvní straně na uzavření kupní smlouvy, a to za podmínek ve smlouvě uvedených. Ustanovení §50a obč. zák. podle dovolatelky umožňuje, aby smlouva o smlouvě budoucí obsahovala odlišné závazky smluvních stran v tom směru, že se jedna ze smluvních stran (strana oprávněná) zavazuje předložit druhé straně (straně povinné) pouze návrh smlouvy a tato druhá strana se jej zavazuje ve stanovené lhůtě přijmout. Tak tomu je přitom i v projednávané věci. Závazek předložit návrh smlouvy je výlučným závazkem dovolatelky.
Dovolatelka dovozuje, odkazujíc na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný pod číslem 44/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 44/98“), a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2008, sp. zn. 33 Odo 1121/2006, že jí nebylo možno uložit rozhodnutím soudu podle ustanovení §161 odst. 3 o. s. ř., aby přijala návrh kupní smlouvy předložený druhou stranou (žalobcem), neboť takovou povinnost smlouvou o smlouvě budoucí nepřevzala.
Žalobce považuje dovolání za nedůvodné, dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí za nepřiléhavá a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není však důvodné.
Podle ustanovení §50a obč. zák. se účastníci mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech (odstavec první). Nedojde-li do dohodnuté doby k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Právo na náhradu škody tím není dotčeno (odstavec druhý).
Dovolatelka namítá, že ze smlouvy o smlouvě budoucí jí nesvědčí povinnost přijmout návrh smlouvy žalobce, ale pouze povinnost tento návrh učinit. S ohledem na závěry formulované Nejvyšším soudem v R 44/98 pak má za to, že jí odvolací soud nemohl uložit povinnost uzavřít kupní smlouvu, tedy přijmout návrh předložený žalobcem.
V označeném rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že podstata smlouvy o uzavření budoucí smlouvy spočívá v tom, že se její subjekty písemně zavazují, že do stanovené doby uzavřou určitou smlouvu; odmítá-li ji později jeden z nich uzavřít vůbec nebo za dohodnutých podmínek, může se druhý domáhat splnění jeho smluvního závazku žalobou podle ustanovení §80 písm. b/ o. s. ř. Pravomocný rozsudek ukládající prohlášení vůle pak toto prohlášení vůle nahrazuje (§161 odst. 3 o. s. ř.) a mezi účastníky je uzavřena smlouva.
Smlouva o budoucí smlouvě může znít i tak, že závazek uzavřít smlouvu převezmou nikoli oba její subjekty, ale jen jeden z nich. V takovém případě je oprávněn domáhat se splnění závazku ze smlouvy o budoucí smlouvě jen subjekt druhý; pouze jemu přísluší oprávnění předložit zavázané straně návrh smlouvy a v případě, že nebude akceptován, i legitimace domáhat se proti této straně nahrazení projevu vůle – přijetí návrhu – soudním rozhodnutím.
Ustanovení §50a obč. zák. nebrání ani tomu, aby záměr uzavřít v budoucnu smlouvu byl ve smlouvě o budoucí smlouvě vyjádřen tak, že jedna ze stran se zavazuje předložit druhé ve stanovené době návrh smlouvy a druhá strana se zavazuje jej v rovněž stanovené době poté přijmout. Podobně jako v předchozím případě také tato smlouva nezakládá – z hlediska mechanismu uzavření budoucí smlouvy – stejnorodé závazky. Povinnosti prohlášení vůle nesměřují k oběma stranám obsahově identicky (neplatí, že obě strany jsou povinny přijmout návrh strany druhé, popřípadě že obě strany jsou oprávněny návrh učinit), ale vážou se jen k těm konkrétním volním prohlášením, které účastníci smlouvy o budoucí smlouvě pro sebe jednotlivě dojednali. Straně, jež na sebe převzala závazek předložit návrh smlouvy dojednaného obsahu (učinit projev vůle podle ustanovení §43a obč. zák.), pak ani rozsudkem podle ustanovení §161 odst. 3 o. s. ř. nelze ukládat povinnost jinou, totiž aby návrh předložený druhou stranou přijala (aby učinila projev vůle podle ustanovení §43c obč. zák.).
Nicméně v projednávané věci situace popsaná v předchozím odstavci nenastala.
Podle článku IV. bodu 3 smlouvy o smlouvě budoucí dojde-li „k zamítnutí návrhu na vklad změny prohlášení vlastníků uvedeného v odstavci 1 tohoto článku, smluvní strany se zavazují, že ve lhůtě uvedené v odstavci 1 tohoto článku uzavřou kupní smlouvu v souladu s prohlášením vlastníka ve znění před jeho změnou“.
Citované ujednání výslovně ukládá oběma stranám povinnost uzavřít kupní smlouvu, aniž přitom určuje, která z nich má – v případě, že návrh na vklad změny prohlášení vlastníka bude zamítnut – učinit návrh na uzavření smlouvy ve smyslu §43a obč. zák. a která je povinna tento návrh akceptovat. Odvolací soud přitom dovodil – a dovolatelka tento závěr nezpochybňuje – že článek IV. bod 3 smlouvy o smlouvě budoucí je nutno vztáhnout i na situaci, kdy dojde k zastavení katastrálního řízení.
Při respektování výkladových pravidel určených ustanoveními §35 odst. 2 obč. zák. a zásad pro výklad právních úkonů formulovaných např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp.zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84, nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že článek IV. bod 3 smlouvy o smlouvě budoucí nestanoví – jak se mylně domnívá dovolatelka – že návrh kupní smlouvy může učinit pouze dovolatelka a povinnost tento návrh akceptovat svědčí pouze žalobci. Naopak, ze znění citovaného článku plyne, že návrh smlouvy o převodu bytové jednotky (ve znění uvedeném ve smlouvě o smlouvě budoucí) mohla učinit kterákoliv ze stran, přičemž druhá strana jej byla povinna akceptovat. Proto se žalobce mohl postupem podle ustanovení §50a odst. 2 obč. zák. a §161 odst. 3 o. s. ř. domáhat, aby byla žalované uložena povinnost uzavřít kupní smlouvu o převodu bytové jednotky, tedy přijmout návrh smlouvy předložený žalobcem.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobci vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), a náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení §7 písm. e/ a §10 odst. 3 vyhlášky činí sazba odměny 8.000,- Kč. Takto určená sazba se podle §18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50 %, tj. na částku 4.000,- Kč, jelikož zástupce žalobce učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 860,- Kč tak dovolací soud přiznal žalobci k tíži dovolatelky celkem 5.160,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 19. června 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu