ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.472.2011.1
sp. zn. 29 Cdo 472/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a doc. JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně Ing. J. P. , zastoupené JUDr. Annou Horákovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Čelakovského sady 8, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) JUDr. J. S. , a 2) JUDr. L.S. , oběma zastoupeným JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 18/1302, PSČ 170 00, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 150/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. září 2009, č. j. 13 Co 244/2009-45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným k ruce společné a nerozdílné na náhradu nákladů dovolacího řízení 8.160,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejich zástupce.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudek ze dne 10. listopadu 2008, č. j. 13 C 150/2008-22, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí ve výroku označených bytových jednotek (dále též jen „sporné bytové jednotky“).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Žalobkyně přitom Nejvyššímu soudu žádnou právní otázku, natož pak právní otázku, jež by činila napadené rozhodnutí zásadně právně významným, k řešení nepředkládá.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož ke dni uzavření kupních smluv mezi žalobkyní a žalovanými o převodu sporných bytových jednotek nebyly tyto bytové jednotky pronajaty a jejich převod tak nebyl omezen ustanovením §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Dovoláním zpochybněný závěr, podle něhož i nájem bytu č. 5 (nyní bytová jednotka č. 411/4) skončil dříve, než byly sporné bytové jednotky (prohlášením žalobkyně jakožto vlastnice) vymezeny a následně převedeny na žalované, napadené rozhodnutí zásadně právně významným nečiní. Soudy nižších stupňů při výkladu „Dohody o předání bytu“ postupovaly v souladu s §35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, jakož i zásadami pro výklad právních úkonů formulovanými např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp.zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84.
Skutečnosti, v nichž spatřuje důvody neplatnosti kupních smluv o převodu sporných jednotek na žalované pro porušení §5 odst. 4 a 5 zákona o vlastnictví bytů, dovolatelka uplatnila podle odvolacího soudu v rozporu se zásadou neúplné apelace; proto se jimi odvolací soud nezabýval a na jejich posouzení své rozhodnutí nezaložil. K jejich přezkoumání proto není možné ani připustit dovolání postupem podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Konečně námitku neplatnosti jedné z dohod o ukončení nájmu z důvodu, že dohodu nepodepsala manželka nájemce, s níž měl nájemce byt ve společném nájmu, dovolatelka uplatnila v rozporu s §241a odst. 4 o. s. ř.; proto ani k této námitce nelze dovolání připustit.
Konečně napadený rozsudek nečiní zásadně právně významným ani námitka, podle níž soudy neprovedly důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu; je tomu tak proto, že při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Nejvyšší soud nemůže přihlížet k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. (§237 odst. 3).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“), a z náhrady hotových výdajů. Podle ustanovení §5 písm. b/, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §19a vyhlášky činí sazba odměny 13.000,- Kč. Jelikož zástupce žalovaných učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání), snižuje se takto stanovená odměna o 50 %, tj. na částku 6.500,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů dle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč a náhradou za 20 % daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 1.360,- Kč tak dovolací soud přiznal žalovaným k tíži dovolatelky celkem 8.160,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 18. září 2012
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu