ECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.4951.2010.1
sp. zn. 29 Cdo 4951/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce P. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, PSČ 170 00, proti žalovanému Ing. T. Z., jako správci konkursní podstaty úpadkyně VELTEX spol. s r. o., identifikační číslo osoby 48 03 96 91, zastoupenému JUDr. Lambertem Halířem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kroftova 1, PSČ 150 00, o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 56/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2010, č. j. 13 Cmo 155/2009-292, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2010, č. j. 13 Cmo 155/2009-292, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. dubna 2009, č. j. 58 Cm 56/2006-242, vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně „budovu č. p. 68, způsob využití individuální rekreace, postavenou na pozemku st. parc. 53, která se nacházela v katastrálním území Špindlerův Mlýn, obec Špindlerův Mlýn, a je zapsána v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj se sídlem v Hradci Králové, Katastrálním pracovištěm Trutnov, na LV č. 778“ (dále jen „budova“) a „pozemek st. parc. č. 53, pozemek parc. č. 398/1, pozemek parc. č. 398/2, pozemek parc. č. 398/3, které se nacházejí v katastrálním území Špindlerův Mlýn, obec Špindlerův Mlýn, a jsou zapsány v katastru nemovitostí vedené Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj se sídlem v Hradci Králové, Katastrálním pracovištěm Trutnov, na LV č. 778“ (dále jen „pozemky“).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Dne 15. února 2000 uzavřeli úpadkyně (jako prodávající) a M.S. (jako kupující) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly pozemky (dále jen „první kupní smlouva“), přičemž za prodávající jednal statutární orgán (jednatel) Ing. S. T., kupní smlouva byla sepsána před JUDr. M. V. (advokátem) a právní účinky vkladu vlastnického práva kupujícího k pozemkům nastaly ke dni 1. listopadu 2000.
2) Dne 24. dubna 2002 uzavřeli M. S. (jako prodávající) a M. K. (jako kupující) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly pozemky (dále jen „druhá kupní smlouva“), s tím, že tato byla sepsána před JUDr. Martinem Vlčkem a vlastnické právo k pozemkům ve prospěch prodávajícího bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 22. května 2002.
3) Dne 17. května 2004 uzavřeli Tomáš a Gabriela Krejcarovi (jako prodávající) a žalobce (jako kupující) kupní smlouvu, jejímž předmětem byly pozemky (dále jen „třetí kupní smlouva“), s tím, že vlastnické právo žalobce bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 26. května 2004.
4) Dne 3. července 2003 uzavřeli úpadkyně (jako prodávající) a žalobce (jako kupující) kupní smlouvu, jejímž předmětem byla budova (dále též jen „čtvrtá kupní smlouva“), přičemž právní účinky vkladu vlastnického práva žalobce nastaly ke dni 28. května 2004.
5) Dle výpisu z katastru nemovitostí pro list vlastnictví č. 778, vedeného Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Trutnov, je jako vlastník budovy a pozemků veden žalobce.
6) Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. listopadu 2005,
č. j. 79 K 21/2005-127, prohlásil konkurs na majetek úpadkyně a správcem konkursní podstaty ustavil žalovaného.
7) Žalovaný sepsal budovu a pozemky do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně a žalobu o jejich vyloučení ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně podal žalobce ve lhůtě určené výzvou konkursního soudu podle ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“).
8) Budova ke dni „rozhodnutí soudu prvního stupně“ neexistovala a na jejím místě (rozuměj na témže pozemku) se nachází (jiná budova), které bylo přiděleno stejné číslo popisné.
Cituje ustanovení §19 odst. 1 a 2 a §15 odst. 1 písm. c) ZKV a ustanovení §37 odst. 1 a §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a vycházeje z předpokladů, za nichž může soud vyhovět žalobě o vyloučení věci (exindační žalobě) ze soupisu majetku konkursní podstaty (jak byly formulovány v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 1998, sp. zn. 2 Odon 86/1997, ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000 a ze dne 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněných pod čísly 58/1998, 27/2003 a 9/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) – shledal soud prvního stupně žalobu důvodnou.
Přitom zdůraznil, že první kupní smlouvu uzavřely smluvní strany svobodně a vážně, určitě a srozumitelně. Neuvěřil výpovědi kupujícího (M. S.), podle níž jmenovaný „neměl zájem nikdy žádné nemovitosti koupit“ a byl v podstatě nastrčenou figurou zemřelého pana Š., jehož cílem bylo vyvést majetek úpadkyně a získat ho pro sebe. Zmíněné tvrzení totiž „bylo dostatečně vyvráceno“ jednak svědeckými výpověďmi Ing. T. (bývalého jednatele úpadkyně), T. K., jakož i „potvrzením advokáta JUDr. Vlčka“, podle něhož byla smlouva sepsána a podepsána před ním, jakož i tím, že kupující podepsal daňové přiznání za rok 2001 k dani z nemovitosti. Platnými – posuzováno z hlediska vážnosti vůle smluvních stran – shledal rovněž druhou a třetí kupní smlouvu, jakož i kupní smlouvu, jejímž předmětem byla budova.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. června 2010, č. j. 13 Cmo 155/2009-292, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu o vyloučení budovy a pozemků zamítl.
Odvolací soud doplnil dokazování výslechem svědka M. S.a a na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že jeho výpověď – o tom, že první kupní smlouvu podepsal nikoli s úmyslem nabýt pozemky pro sebe – je pravdivá. Jelikož „o nevážnosti celého obchodu byl obeznámen i J. Š., jenž jednal za úpadkyni, není na místě zkoumat jeho dobrou víru ve vážnost právního úkonu kupujícího, jež by mohla mít jinak za následek, že by právní úkon M. S. byl hodnocen přes výše uvedené s příslušnými právními důsledky, vzdor tomu, že jeho vůle jako základ právního úkonu chyběla“.
Jde-li o budovu, odvolací soud akcentoval, že „nebyl splněn základní předpoklad úspěchu vylučovací žaloby, tj. zápis věci v soupisu podstaty, který působí účinky podle §18 ZKV a žalobkynino právo k této již neexistující věci“, když „budova ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně neexistovala“.
Závěrem odvolací soud shrnul, že žalobkyni nesvědčí právo vylučující sepis budovy a pozemků do soupisu konkursní podstaty.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Ve vztahu k budově, která byla předmětem čtvrté kupní smlouvy, dovolatel zdůrazňuje, že „po kompletním (včetně základů) odstranění budovy postavil v témže pozemku jinak situovanou budovu novou, které bylo přiděleno stejné číslo popisné jako měla odstraněná budova, pod nímž je nově vzniklá budova též evidována v katastru nemovitostí. Jelikož ze samostatného soupisu konkursní podstaty nelze bez dalšího jednoznačně určit, zda se zápis týká (původní) zcela odstraněné budovy či budovy žalobcem nově postavené (evidované pod stejným číslem popisným), měl soud žalobě vyhovět (jak správně učinil soud prvního stupně), nikoli ji zamítnout (jak učinil soud odvolací)“.
Ve vztahu k pozemkům a (ne)platnosti první až třetí kupní smlouvy dovolatel setrval na názoru, podle něhož strany uzavřely první kupní smlouvu vážně a kupující (M. S.) chtěl způsobit právní účinky, které měla první kupní smlouva vyvolat, tj. nabýt vlastnické právo k pozemkům. Přitom ani v hypotetickém případě vnitřní výhrady Milana Sochůrka jako kupujícího by k této výhradě nebylo možné při posuzování platnosti první kupní smlouvy přihlížet; v této souvislosti polemizuje i se skutkovým závěrem odvolacího soudu, podle něhož první kupní smlouvu jménem úpadkyně podepsal J. Š., když ve skutečnosti tak učinil Ing. S. T., z jehož výpovědi před soudem prvního stupně plyne, že „o údajném zájmu vyvést pozemky úpadkyně ve prospěch pana J. Š. nic nevěděl“ a pozemky M. .S prodal proto, že „se úpadkyně o ně nemohla starat“.
Konečně dle názoru dovolatele „hodnocení odvolacího soudu vyjádřená v napadeném rozhodnutí nemohou obstát ani ve světle principu právní jistoty ochrany dobré víry, neboť fatální destrukce právní jistoty a dobré víry žalobce, který koupil pozemky třetí kupní smlouvou uzavřenou před více než 6 lety tím, že odvolací soud chybně vyhodnotil platnost první kupní smlouvy uzavřené před více než 10 lety, je zcela zřejmá“.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§433 bod 1. a §434), s přihlédnutím k §432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Jinou vadou řízení je přitom postiženo i odvolací řízení v dané věci.
Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o. s. ř.) a může dokazování opakovat nebo je i doplnit za podmínek uvedených v ustanovení §213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř.
Výklad podávaný soudní praxí je jednotný v tom, že jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je i to, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popř. aniž dokazování doplnil.
Zásada vyjádřená v ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení (popř. svědků), a to především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodností vypovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (například přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.). Ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR). Jinak řečeno, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu (rozuměj důkazu výpovědí účastníka či svědka), je nutno, aby takové důkazy sám opakoval, případně provedením dalších důkazů si zjednal rovnocenný podklad pro případné odlišné hodnocení takového důkazu (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 64/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2001, pod číslem 11 nebo nález Ústavního soudu ze dne 29. května 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, uveřejněný pod číslem 79 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 18).
Jak je zřejmé z obsahu spisu, soud prvního stupně založil svůj závěr o tom, že první kupní smlouva není neplatná pro nedostatek vážnosti vůle kupujícího M. S., na hodnocení důkazů, a to výpovědi Ing. T. (bývalého jednatele úpadkyně) a T. K. (kupujícího dle druhé kupní smlouvy a prodávajícího dle třetí kupní smlouvy), jakož i listin – potvrzení JUDr. Vlčka, přiznání M. S. k dani z nemovitosti za rok 2001 a dohody o převzetí závazku uzavřené mezi žalobcem a M. S. dne 1. června 2006; přitom shledal nevěrohodnou svědeckou výpověď M. S., podle níž jmenovaný „neměl zájem nikdy žádné nemovitosti koupit a byl pouze nastrčenou figurou zemřelého J. Š.“. Dospěl-li odvolací soud při řešení otázky (ne)vážnosti vůle M. S. k závěru opačnému, aniž zopakoval (vedle výslechu jmenovaného) i důkazy výpověďmi označených osob (a takto provedené důkazy zhodnotil způsobem odpovídajícím požadavkům ustanovení §132 o. s. ř.), zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud má za opodstatněnou i výhradu dovolatele co do (ne)správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval; to vše bez ohledu na to, zda správnost skutkových zjištění byla rovněž napadena prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Právní úkon není učiněn vážně (opravdově) tehdy, je-li podle okolností konkrétního případu zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle způsobit účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. Výklad ustanovení §37 obč. zák. je ustálen v tom, že absolutní neplatnost právního úkonu jako důsledek skutečnosti, že právní úkon nebyl učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, působí přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou.
Na existenci vážné vůle k právnímu úkonu lze usuzovat z objektivních skutečností, za nichž byl učiněn, zejména, byl-li učiněn způsobem a za okolností, které nevzbuzují pochybnosti, že subjekt projevující vůli zamýšlel přivodit právní účinky, které zákon s takovým projevem vůle spojuje. K tomu, aby určité skutečnosti byly významné pro zjištění, že jednající nečiní úkon vážně, muselo by jít o skutečnosti, které by i tomu, komu je úkon určen (nebo druhé smluvní straně u dvoustranného právního úkonu), byly rozeznatelné jako okolnosti vylučující vážnost vůle, tzn., že nevážnost vůle jednajícího bude zřejmá i této osobě. Nejsou-li zde takové okolnosti, resp. nebyly-li zjištěny, nejde o nedostatek vážnosti vůle, i kdyby jednající podle svého vnitřního rozhodnutí nechtěl úkon učinit, protože k vnitřní výhradě se při posuzování platnosti právního úkonu z hlediska vážnosti vůle nepřihlíží (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2009, sp. zn. 32 Cdo 1617/2007, jakož i mutatis mutandis důvody rozsudku ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněného pod číslem 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jakkoli v poměrech projednávané věci M. S. (dle vlastní svědecké výpovědi) první kupní smlouvu uzavřel „jen“ proto, že ho o to požádal J. Š. (rozuměj osoba, která chtěla nabýt vlastnické právo k pozemkům), nelze jen z této skutečnosti (i kdyby byla prokázána) usuzovat na nedostatek vážnosti projevu vůle jednající osoby. Měl-li totiž M. S.informaci o tom, že J. Š. se chce stát vlastníkem pozemků a současně nechtěl pozemky koupit (přímo) od úpadkyně, a proto ho požádal, aby jako kupující vystupoval on, lze si jen těžko představit, že by jeho vůle, projevená podpisem první kupní smlouvy, nesměřovala (posuzováno z hlediska její vážnosti) k nastolení účinků, které zákon se vznikem kupní smlouvy spojuje, byť jen ve vazbě k případnému následnému prodeji pozemků J.Š..
Právní posouzení věci odvolacím soudem pak neobstojí ani ve vztahu k požadavku na vyloučení budovy. S odvolacím soudem lze souhlasit co do závěru, že neexistující věc (budova, která byla předmětem čtvrté kupní smlouvy) nemohla být (s důsledky předvídanými ustanovením §18 ZKV) sepsána do soupisu majetku konkursní podstaty a žaloba o její vyloučení rovněž nemohla být úspěšná. Jakkoli se argumentace účastníků řízení, jde-li o důvody soupisu budovy a požadavku na její vyloučení ze soupisu majetku podstaty, vázala ke čtvrté kupní smlouvě [její (ne)platnosti], nelze přehlédnout, že dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů se na témže místě nachází (nová) budova, která je z hlediska identifikace údaji dle katastru nemovitostí zaměnitelná s předmětem čtvrté kupní smlouvy. V situaci, kdy ze soupisu majetku konkursní podstaty není zřejmé, zda je v něm zahrnuta budova (předmět čtvrté kupní smlouvy) nebo (nová) budova, nelze dle přesvědčení Nejvyššího soudu založit zamítavé rozhodnutí ve sporu o její vyloučení (§19 odst. 2 ZKV), jen na tom, že původní budova (předmět čtvrté kupní smlouvy) neexistuje.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud je zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.). V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu opětovně posoudit otázku (ne)platnosti první až třetí kupní smlouvy, včetně toho, zda žalobci svědčí právo vylučující soupis pozemků a budovy [respektive (nové) budovy] do konkursní podstaty úpadkyně.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. června 2012
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu